(Euronymos 2001)
Na městské tržnici v Gródu* postávám,
tátovy tovary jak vždy prodávám.
Zručného hrnčíře jsem já první syn,
patnáctý rok na zem vrhám černý stín.
Misky, džbány, vázy, nebo hrnečky,
keramické hračky, ba i zvonečky
promění se v groše a groše ve chleba
- za ně koupím domů, co je potřeba.
Nás v malé chalupě hojný je počet
- devět sourozenců a dva rodiče.
I když jsme chudí, nás bída nestraší,
tátovo řemeslo chléb nám přináší.
Náhle v dáli v hustém davu
zřím jakýsi nepokoj.
V roztrhaném černém hávu
kdosi s masou vede boj.
Houfem lidí se prodírá
prchající stařena.
V jedné ruce cosi svírá,
utíká před strážema.
Přede mnou se zastavila
a vmáčkla mi do dlaně
chladný předmět a pravila
rychle a zadýchaně:
"Když budeš chtít, něco si přej
- cokoli chceš v každý den.
Ten amulet na krk si dej
a pak nahlas řekni jen:
‘Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání...‘
a vyslov, co má se stát!"
Nestačila ani všechno povědět
a už jí dva drábi chtěli odvádět.
Do želez jí ruce rychle spoutali
a pak jí před sebou hrubě strkali.
Inkvizice svatá dlouhé paže má,
uvízla v nich i ta zvláštní stařena.
Bezpochyby je to čarodějnice.
Proč však musí zemřít v žáru hranice?
Když je Pán Bůh dobrý, proč to nechá být?
Buď je slepý, neb též soudí upálit!
Jaké je to dobro, co zná jenom trest?
Myslím, že Bůh není. Je to pánů lest!!
Když stařenu odvedli, nechám dumání.
Vždyť jsem se až sám zlek‘ svého rouhání.
Otvírám vlhkou dlaň a v ní zlatý skvost
- podivný amulet, starý asi dost.
Do něho je vsazen rudý drahokam,
vybroušené hrany tvoří pentagram,
kol něj jsou vyryté divné litery,
pod nimi bezbožné různé příšery.
I schoval jsem si onen klenot tajemný
a keramikou plnil svůj koš objemný.
Všechno zboží sklízím, jak rychle dokážu,
těším se, až tu věc doma ukážu.
******************************************
Daleká je cesta domů,
kolem skal se klikatí.
Provází mne šepot stromů
lesem podél úpatí.
Úpatím dnes plíží se dnes
síla tísně znatelná.
Z kamenných stěn teď číší děs,
září aura tajemná.
Chalupa, v níž je můj domov,
už mezi kmeny prosvítá,
poslední ze zdejších budov
na konci vsi – samota.
A za lesem ohnivá zář,
nebe krví zbarvené.
Rudé slunce kryje si tvář
hřbetem střechy dřevěné.
Doma již se všichni točí
kolem mne, když přicházím.
Amulet všem září v očích,
já příhodu svou vyprávím.
Potom pravím, co mi řekla
stařena na tržnici,
když mi ten šperk v ruku vtiskla.
Můj hlas plní světnici.
„Toť kouzelný vzácný předmět,
dřímá v něm moc čarovná.
Pomocí něj přijde na svět
každá touha neskromná.
Kdo bude chtít něco si přát
- cokoli chce v každý den,
amulet musí na krk si dát
a pak nahlas říci jen:
‚Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání…’
a vyřknout, co má se stát.“
Máma s tátou nad tím hlavou vrtěli.
Samým štěstím pláli, však věřit nechtěli.
Potom táta rozhod’, jak s tím naložit:
„Takový šperk se dá dobře zpeněžit.“
Potom pravil ke mně, když se níže shýb’:
„To je, synku, zato. Pravé bez pochyb.
A ten kámen rudý má tak jasný třpyt.
To pravý diamant jistě musí být.“
Napůl ve snách líčí pak své představy,
jak velký dům za to jmění postaví.
Do truhličky, kde jsou všechny cennosti,
zamkl ten šperk a klíč schoval v tajnosti.
********************************************
V noci však, když všichni spali,
z postele jsem tiše vstal,
od pokladny klíček malý
našel hned – vždyť skrýš jsem znal.
A tu náhle zvony bijí
jedenáctou hodinu.
Úzkost se mi do žil vpíjí
z těch zvonů i ze stínů.
Drahokam již temně září
v chladném světle měsíce,
jako když se v něm krev vaří,
či planou ohňů tisíce.
Na krk jsem si amulet dal.
Chlad mne náhle zaplavil.
Přesto jsem však nezaváhal
a zaklínadlo vyslovil:
„Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání.
Bohatství ať jde nám vstříc
a naše skromné stavení,
malá bouda z borovic,
ať se v palác promění!“
Však…
… nestalo se vůbec nic!
Zklamán a tím rmoucen sňal jsem amulet
a pak do truhlice uklidil ho zpět.
Nevěřím už v kouzlo, které v něm prý spí,
i když je tak zvláštní a tajemnem čpí.
Když jsem šel spát, tak jsem z venku uslyšel,
jak bolestně náš pes Pluto zakňučel.
On je ztělesněním mojí radosti.
Pro mne není více milé bytosti.
Jindy bych hned za ním jistě vyšel ven,
co ho tolik souží, podíval se jen.
Však znaven a mrzut si ho nevšímám,
po dnešním zážitku brzy usínám.
***************************************
Nové ráno již mne vítá,
úžas a div spolu s ním.
Bludný obraz se mi skýtá.
Nevím, zda bdím, či jen sním.
Místo známých stěn roubených
vidím bílou omítku,
v komnatě jen samý přepych
na zdobeném nábytku.
Místo v lůžku z hrubých kmenů
dlím v posteli s nebesy.
Jakou halí v oknech změnu
sametové závěsy?
Pohled z okna vše potvrdil,
na honosný dvůr mne zval.
Amulet svůj úkol splnil.
Z chalupy se zámek stal.
Síla, kterou rubín chrání,
splní každé moje přání.
Amulet mne přesvědčil.
Vyběh’ jsem z pokoje štěstím opojen,
spousta schodů klesá na nádvoří ven.
Všichni již tam byli, oči valili,
v radostném šílenství duchem tratili.
I já se kochám krásou dnešního rána,
kolem je plno soch, samá fontána.
Ať je to slovo Boží, neb Satanovo,
čarovné mocnosti drží své slovo.
Jak kdyby ten zámek vypad’ z představ mých,
neb z pláten malířů maleb přemarných.
Výjevy z obrazů, které z trhu znám,
vidím teď všude tam, kam se podívám.
Náhle jsem si vzpomněl na psí kňučení.
Jaké as měl Pluto v noci trápení?
Vystřízlivěn ze záchvatu radosti
rozběh’ jsem se za tou milou bytostí.
Kde ho mám však hledat? Vše se změnilo.
Všechno staré se už přeci ztratilo.
Trpělivě bloudím obří zahradou.
Snad má činnost není marnou námahou.
Když jsem Pluta našel, tuhnu v úleku.
Studený bez dechu ležel na boku.
Umřel tak najednou s tělem netknutým.
Zhas’ jak plamen svíčky, proměněný v dým.
Žal mne jak mor sžírá, duší mi drtí,
když jdu říct ostatním o Plutově smrti.
Nikdo se však strastí vůbec netrápí,
jen se dál v boháčů blahu utápí.
Táta po mých slovech místo lítosti,
podal mi ten zlatý zdroj vší radosti.
S pohledem šílence díval se na mě.
„Čaruj, synu, čaruj!“, žádal neskromně.
Jen jedinou věc jsem si přál,
co penězi se nezíská.
Na krk jsem si amulet dal
a vyřkl slova magická:
„Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání.
Ať se Pluto vrátí zpět!“
Otec je údivem ze mne přepaden.
Nechápe, proč kouzlo plýtvám pro psa jen.
Šperk jsem mu vrátil zpět, on jej popadl.
Možná si myslí, že jsem se pomátl.
Snad zítra uvidím Pluta živého.
Celý den nemyslím na nic jiného.
Za to bratři, sestry, máma a táta
sní už jen o horách celých ze zlata.
Noc již svoje černá křídla rozpíná,
svět barev v náruči stínů usíná.
Nedbám veselého dění na zámku,
ukládám se na své lože ke spánku… .
********************************************
Hledím do tmy jak hrob černé,
vprostřed noci probuzen.
Slyším známé vití věrné
- ať to není pouhý sen.
Noční ticho trhá divé
kvílení, s nímž amulet
vrátil Pluta mezi živé,
až mnou úzkost začla chvět.
Váben těmi zvuky spěchám
z komnaty do stromovky
dlouhou chodbou, sotva dýchám,
míjím velké pendlovky.
Vím, že minula již půlnoc,
magická to chvíle je.
Teď už vím, že čarovná moc
jen v tento čas pracuje.
Síla, kterou rubín chrání,
splní každé moje přání
jen, když přijde její čas.
Hrůza mi však náhle nohy svazuje,
když se mi ke psovi délka zkracuje.
Dvě zlé rudé oči září přede mnou.
Ze tmy vrčí monstrum, srst má zježenou.
Táhlé sliny pouští z tlamy oteklé,
zuby, chtivé trhat, cení nezvykle.
To už není Pluto – milý, jak ho znám.
Posed’ ho snad démon. Já strach z něho mám.
Naštěstí je ke své boudě připoután,
jinak bych byl zřejmě nyní roztrhán.
Napíná se prudce řetěz pevný dost.
S Plutem, jako s loutkou cloumá posedlost.
V té vší hrůze šok mne přepad’,
náhle se mi řítí vstříc.
Jak přikován zůstávám stát,
jen tu křičím z plných plic.
Opadla již tíha z nohou.
V mžiku nohy prchají.
Sám netuším, kam mne nesou,
zda-li vůbec cíl znají.
Za mnou funí, vrčí monstrum,
již mne skoro dohání.
Doufám, či jen ztrácím rozum,
že si život zachráním.
Spása ruku podává mi.
Ve zdi dveře dřevěné
náhle zřím za křovinami.
Jen ať nejsou zamčené.
Již se kliky chvatně chytám
a dveře se rozlétnou.
Na schodech se hned ocitám,
klesajících dolů tmou.
Zaduněla mocná rána,
jen jsem dveře přirazil.
Netvor s duší od Satana
prudce do nich narazil.
Ztěžka dýchám, padám k zemi.
Snad už jsem teď zachráněn.
Nohy, ruce chvějí se mi.
Kéž by vše byl jenom sen.
Zarývaj se již do dveří
drápy hloub a hlouběji.
Můj zrak vidí, však nevěří
- díra se v nich objeví.
Nemeškám a louč pozvedám.
Po schodech se řítím hned.
Druhý východ marně hledám.
Jsem ztracen, zde je jen sklep.
Beznaděj mne prostupuje.
Chci se poddat osudu.
Když vtom světlo odhaluje
šanci zabít obludu.
Na zemi se ocel leskne,
v mžiku držím rukojeť
meče, který záhy těžkne.
Vždyť by rozbil ba i zeď.
Skřípot, jak lámají dřevo
drápy, zuby strašlivé,
rozeznívá sklepní zdivo
do ozvěny mrazivé.
Již se za mnou dolů řítí
ta bestie zuřící.
Pozvedám meč, chtě doň títi,
ať dám ránu smrtící.
Úderem psa srážím k zemi.
Snad jsem mu hřbet přerazil.
On se však, sic s obtížemi,
pln agrese dál plazil.
Děs s údivem ruku v ruce
do mrákot mne opět zval.
Přec jsem však bez dlení prudce
vyňal zbraň a opět ťal.
Pes rozseklý na dvě půle
žitím stále nestrádal.
Satanova silná vůle
hnala ho ku předu dál.
Zadní část se jenom cuká,
však předek tažen tlapami
stále chce rvát maso z kluka.
Sliz mu visí u tlamy.
Cáry střev a utlé šlachy
táhne v krvi za sebou.
Zapomínám chvět se strachy
po všech hrůzách najednou.
Po třetí meč vzduchem letí,
ostří lebkou proniká.
Volnou cestou pryč z objetí
smrti kvapem utíkám.
Běžím tmou zpět přemýšleje,
zda-li otce zbudit mám
a říci mu, co se děje.
Nevím, co s tím počít mám.
„Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání… .“
Ty slova mi v hlavě zní.
Vpad’ jsem do ložnice, kde spí rodiče,
neovládl jsem se a hned zakřičel:
„Hrůza! Pluto ožil! A chce smrt rozsévat!
Zrůda nesmrtelná! Ni mečem nelze sklát!“
„Tiše! Sakra, tiše! Ať matku nevzbudíš.
Raděj ať to neví, zda-li pravdu díš“,
okřikl mne otec šeptem výbušným
s pohledem zděšeným, však i výhružným.
Když pak vstal z postele, na chodbu mne ved’,
abych mu vylíčil nočních dění sled.
Moje slova mrazí, otci bledne líc.
Zděšen, ale směle jde té hrůze vstříc.
Oba meči obtěžkáni
vyšli jsme na nádvoří.
A hle, co se tu před námi
ze tmy náhle vynoří.
Přední půlka psího těla,
dosud ještě žijící,
rozpolcenou lebku měla,
v ní drť mozku blyštící.
Utlé šlachy a střev cáry
stále táhne za sebou.
„Co je to za divné čáry?“,
rozklepal ot čelist svou.
Zaváhal však pouze chvíli,
svůj meč zatnul do psa hned.
Ten však ještě dál pln síly
s další ranou lezl vpřed.
Můj meč také vzduchem letí,
odsek’ další hřbetu kus.
Táta jak šílený jatí,
zděšen tou královnou hrůz.
Cáry střev a cucky krve
ve vzduchu se obrací.
Tělo není psem jak prve,
k nepoznání tvar ztrácí.
Jen krvavá kaše zbyla,
v ní jsou kostí úlomky.
Jako by ta skvrna žila,
neb v ní lezly housenky.
Snad, až jámu vykopeme
pro ostatky strašlivé,
více patřit nebudeme
na výjevy děsivé.
Síla, kterou rubín chrání,
sice splní každé přání,
amulet však nevrátil
život s pravým světélkem
Plutovi v čas čarování
- pouze mu ho nahradil
nezvedeným padělkem.
Kyprá hlína hrobu saje luny jas.
Známé vytí v dáli slyším zas a zas,
jak když z říše smrti letí ozvěna,
v temnotu a mlhu zcela oděna.
V našich rukách těžknou lopata a rýč.
Já zoufale doufám, že jsou na vždy pryč
obludnosti strašné, co už skryla zem.
Možná je to přec jen šílený zlý sen.
Mezi zdi zámecké zpátky míříme,
mlžný opar svými kroky víříme.
V dálce nad obzorem bledne obloha.
Zahnání temných sil buď jitra úloha.
******************************************
Stovky zubů, stovky drápů
hemží se v mých kličkách střev,
trhají mi maso z hnátů,
jejichž bělost halí krev.
Ne! Nekřičím! Jen se dívám
na své vlastní sežrání.
Zdáli však, zda dobře vnímám,
slyším mocné sténání.
V rudé louži se dál zmítám,
jsem beztvarou hroudou jen.
Náhle se však tu ocitám
- v posteli své, když zlý sen
rozplynul se z nenadání
jako pára nad hrncem.
Nářek však dál bez ustání
jasně doléhá až sem.
Rozhlížím se po komnatě
v šoku, napůl mimo svět.
Neležím v krvavém blátě,
ležím ve svém lóži zpět.
Ten pláč, jenž se mísí s křikem,
jistě patří tátovi.
To však u něj není zvykem
s nervy jako okovy.
Za hlasem, jak kdyby mne táh’,
vyrazil jsem z komnaty.
Černá tucha a nový strach
jsou v mé mysli zaťaty.
Nad mámou se táta sklání,
jeho slzy kapou naň.
Mé oči se též neubrání,
vlhkou tvář mi stírá dlaň.
Dřív, než řekl mezi vzlyky,
co ho k pláči dohnalo,
věděl jsem již, že z maminky
cosi život vysálo.
A kol lože sestry, bratři
- již tam stáli, zvídali,
proč ot skrz své slzy patří.
Pak i oni plakali.
Co mé matce vzalo život,
to už asi nyní vím.
Strh’ jsem z krku zlatý klenot
a do kouta hodil s ním.
Otec vida mého činu,
po šperku hned okem šleh’.
Snad mu neklad’ žádnou vinu,
když se za ním rozeběh’.
Křikl na mne: „Čaruj, synu!
Kouzlo musí vrátit zpět
moji milou Evelínu.
Použij ten amulet!“
Poklekl mi před střevíce,
podával mi zas tu věc.
Já však říkám: „Nikdy více!
Jaký Pluto byl, víš přec.“
„Kluku jeden zatracená,
chceš klást odpor tátovi!?
Což, je ti matka málo cenná,
že za kouzlo nestojí?“
Otec kouzla domáhá se,
až nátlaku podléhám.
Zaklínadlo říkám zase,
můj hlas se temně rozléhá.
„Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání,
ať maminka ožije!“
Jak kdyby ta slova řekl za mne ďas,
zamrazila v zádech jistě v každém z nás.
Teď zbývá jen čekat, až půlnoc nastane,
umrlá procitne, bez duše zůstane.
Blahodárná kouzla jsou jen ďáblův šprým,
převeselý zámek stal se ponurým.
Jenom ti sloužící nic kol nevnímaj.
Zda-li v sobě kousek srdce, citu maj?
Zčistajasna jsou tu, když jich třeba je,
zmizí jako pára, práce nemaje.
Tak jako náš zámek vzešli z ničeho.
Možná přišli rovnou z pekla samého.
****************************************
Komnata se do tmy noří,
jen plamínky voskovic
mihotavě chabě hoří,
ozařují mrtvé líc.
Dva čtyřklanné svícny stojí
po obou stranách postele.
Stíny tančí po pokoji.
Strach mne šimrá po těle.
Jedenáctá odbila již
na pendlovkách u dveří.
Další z hrůz je zas o kus blíž,
než dvanáctá udeří.
Nad mámou se táta sklání,
věří v její ožití,
nepomýšlí na vyspání,
i mne nutí noc probdíti.
Komnatou se nese tikot
hodin s velkým kyvadlem,
jako znělka, smrti šepot,
před strašlivým divadlem.
Smrt a hrůza ruku v ruce
s lidskou loutkou budou hrát
strašlivou hru, jíž mohou pouze
mrtvé dlaně zatleskat.
Půl dvanácté na hodinách.
Ve mne roste napětí.
Úzkost mi dlí ve slabinách.
Nechci se stát obětí
sil, jež chrání rudý kamen
- sil, co chtěj smrt rozsévat
- sil hladových jako plamen,
co umí duše spalovat.
Pohled můj je s ciferníkem
spoután touhou zdržet čas.
Naším věrným společníkem
jsou jen stíny a svící jas.
Bratři, sestry snad již spali
každý ve své posteli.
Možná usnouti se báli
a jen se v duchnách vrtěli.
Jen ať na ně nedosáhnou
dlouhé ostré drápy zla.
Ať nepoznaj hrůzu žádnou,
aby jim smrt přinesla.
Noci chlad sem oknem vane,
vlní svící poupata,
jak když každým knotem plane
výheň z pekel vyňatá.
Deset minut do půlnoci
v tuto chvíli zbývá jen.
Pak procitnou zas zlé moci.
Již teď jsem hrůzou zaplaven.
„Tik-tak, tik-tak“, neustále
hodiny si šeptají.
Čas zvolna, však vytrvale,
míjí šlépěj šlépějí.
Náhle toužím, aby ten čas
svoje kroky zpomalil,
další strašnou scénu pro nás
svým váháním oddálil.
Táta strastí, smutkem oděn,
věří v slepou naději,
nad mámou je stále skloněn.
Já držím se dál raději.
Můj strach roste. Do půlnoci
zbývá už jen minut pár.
Ot nedočká se pomoci,
vstříc mu přijde zkáza, zmar.
„Tik-tak, tik-tak“, pořád stále
hodiny si šeptají.
Čas jde světem vytrvale,
míjí šlépěj šlépějí.
Zmírám touhou, aby ten čas
svoje kroky zpomalil,
další strašnou scénu pro nás
svým váháním oddálil.
A minuta do půlnoci
v tuto chvíli zbývá jen,
až pomine, tak zlé moci
přijdou z pekel zase sem.
„Tik-tak, tik-tak“, dál a dále
hodiny si šeptají.
Čas jde světem vytrvale,
míjí šlépěj šlépějí.
Napíná se jako struna
rozdrásaná duše má.
Dál se rodí z hrůzy lůna
má předtucha příšerná.
Stíny kolem potemněly,
rozrostly se v přízraky,
jak kdyby již skoro bděly
mi síly zla před zraky.
Síly, které rubín chrání,
sice splní každé přání,
nikdy však již nevrátí,
co si bere jako daň
za své služby dle mých stáních.
Moji bližní zaplatí
svým životem vždy pak zaň.
V tom hodiny bijí, naplnil se čas,
já strnule čekám, co ten svící jas
bude v další chvíli ukazovati,
zda se něco změní na mrtvé máti.
Náhle se její tvář zrůdně zkřivila,
víčka zrudlá bělma prudce odkryla.
Nelidský divý skřek vydral se jí z úst,
z nichž se valil sliz a chrup jí začal růst.
Kéž by každá svíčka rázem pohasla,
když mnou nová hrůza mocně zatřásla.
Máma v mžiku vstala, táta seděl dál,
pak se stalo něco, co on nečekal.
Dvě mrtvolné ruce krk mu objaly,
zkřivené rty se mu k čelu přisály.
Gejzír krve stříká z místa polibku,
zuby snáz než jabko drtí již lebku.
Bolestný křik rozťal hodin tikání.
Tátovi zvon smrti právě vyzvání.
Beznadějný zápas v snaze nemalé
o svůj holý život vede zoufale.
Okolo déšť rudý na zem dopadá.
Z prokouslé hlavy krev stéká v kaskádách.
Obživlá mrtvola mozek vyžírá.
Táta boj se smrtí vzdal a umírá.
Dál sedím na židli, jako zmrazený.
Na útěk nemyslím, jsem šokem schvácený.
Z povzdálí jen zírám, možná jenom sním,
jak z tátovi šíje jen půlka hlavy ční.
Vzduch komnaty plní mlaskot příšerný
a tikot, jenž se mi zdá již dotěrný.
Matčiny čelisti, krví zbrocené,
zběsile trhají maso z ramene.
V další chvíli její hlava spočívá
v hrudním koši, kde as plíce pozřívá.
Bublavé vrčení z útrob pod žebry
s blátem střev valí se jak tkáň od lepry.
Dál sedím na židli jako zmrazený.
Na útěk nemyslím, jsem šokem schvácený.
Vždyť vidím, jak se ot mění v rychlosti
v beztvarou hromadu masa a kostí.
Kličky střev, slezina lezou z břicha ven,
s pleskotem dopadaj na krvavou zem.
Praskla páteř z části ze zad vyrvaná,
z pod ní se derou ven zuby s žebrama.
Pak mi z ruky vypad’ zlatý amulet,
na zemi zařinčel a prozradil mne hned.
Dvě oči na hlavě, co prošla hrudí skrz,
stočily se ke mně, plné krve slz.
*************************************
Doběhl jsem na nádvoří
a odvážil se ohlédnout,
zda se za mnou nevynoří
monstrum, chtě mne dopadnout.
Na temný vchod do paláce
hledím sotva dýchajíc,
že nezřím v něm se potácet
živou mrtvou, doufajíc.
Dlouho stojím na tom místě,
má mysl je spoutaná
ocelí, jenž byla jistě
rukou strachu kovaná.
Mnoho času uplynulo,
luna klesla k obzoru,
když mne náhle probudilo
cosi v temném prostoru.
Byl to mladší bratr Radim,
který na mne promluvil.
Pak se ve tmě přímo za ním
hlouček dětí objevil.
Dřív než Radim věty strašné
zajíkavě vykoktal,
prozřel jsem již v tuše jasné,
čeho as se svědkem stal.
Sestra Klára zde nebyla
- zřejmé to jest znamení.
Jeho slova potvrdila
mé zlé černé tušení.
Věčný spánek navždy zavřel
oči další oběti
amuletu, který pozřel
duši tomu děvčeti.
Klára, teď v mém srdci bolu,
nedožila třináct let.
Rádi jsme si hráli spolu,
když jí bylo roků pět.
Nechybí však jenom Klára,
ani Honzu nevidím
- dvouletého svého bratra.
Ptám se, kde je. Snad to zvím.
Radim, zuby drkotajíc,
zhroucen, skuhral, skoro vil,
vystrašený jako zajíc,
hystericky promluvil.
Duše má, teď již tak vratká,
slyší slova mrazivá.
Oživená mrtvá matka
žere Honzu za živa.
Otřesen, však ne šílený,
dumám, co s tím učiním.
Vím, že meč dost nabroušený
je jediným řešením.
Bez dlouhého zaváhání
pro zbraň jsem se rozeběh’.
Snad mne těžký meč ochrání,
pokud zvládnu každý střeh.
Až zastavím mordování,
musím najít amulet
a pak ještě jedno přání
vyslovit chci naposled.
Těžký meč zas třímám v pěsti,
postrádá však již svůj lesk.
Zaschlá krev se zbytky srsti
na čepeli dosud jest.
Nehledal jsem matku dlouho,
potácí se na schodech,
míří ke mne, hnaná touhou
rozmetat mne po všech zdech.
Již je blízko a já sekám.
V mžiku hlava odpadá.
Já nemeškám a utíkám
v dešti krve pořád dál.
Pro amulet vzhůru chvátám.
Vím, kde leží – v to věřím.
Do ložnice vpad’ jsem a tam
plno krve všude zřím.
Těla zpola sežraného
chci svůj pohled ušetřit,
však rozlámané kosti jeho
stihly můj zrak udeřit.
Mokvá rozervaný hrudník,
v rudé bláto proměněn.
Žaludku drť, plíce, žlučník
jeví se jak kaše jen.
Odvracím zrak k amuletu.
Dosud tam byl – u židle.
Běžím pro něj téměř v letu,
ať již ho mám na hrdle.
Když jsem si dal na krk klenot,
stvořen rukou nelidskou,
naposled’ jsem k silám temnot
vyřkl větu magickou:
„Sílo, již tě rubín chrání,
splň mi, prosím, jedno přání,
ať je vše, jak bylo dřív!“
Jak kdyby mi z duše náhle spadla těž… .
Že bych starost ztratil, byla by však lež.
Máti jistě tápe, i když bez hlavy,
po dalších obětech. Snad meč ji zastaví.
Nedoufal jsem příliš, že ji přemohu…
… a přec jsem splnil tu těžkou úlohu.
Uťal jsem jí ruce, nohy jakbysmet,
pak ji celou zdrtil, jak nejlíp jsem sved’.
Každý kousek masa, když bylo po jatkách,
svíjel se a skákal jako na nitkách.
Ostatky jsem sebral, v krbu zpopelnil.
Pak mne slastným klidem spánek odměnil… .
*************************************************
Již mne vítá další jitro
zpět v chalupě roubené
- má skromné, však vlídné nitro.
Pryč jsou skříně zdobené.
Včerejší den byl promarněn
jen čekáním na půlnoc.
Než byl zámek v srub proměněn,
zmohla mne však spánku moc.
Zvědavost mým tělem hází,
zda jsou všichni živý zas,
obavy jí doprovází,
že již jen šest zbylo nás.
Obavy jsou skutečností!!!
Opět mi je do breku.
Krev a rozdrcené kosti
nacházím tu v úleku.
Klára z lože již nevstane,
má líčka i oči mdlé.
Tělo otce rozervané
v cárech visí ze židle.
Malý Honza je roztroušen
po krvavé postýlce.
Neutekl, byl zardoušen,
důvěřoval mamince.
Ani jí tu není vidět
- nepovstala z popela.
Pluto také zůstal ležet
tam, kde ho zem pozřela.
Pak shledávám, že i Radim
na vždy unik’ životu.
Čarovná moc stojí za tím,
chtěla další odplatu.
Naděje mře. Kouzlo opět
přineslo jen zklamání.
Amulet vše nevrátil zpět
dle mých představ při přání.
Plutův hrob za humny mlčí,
stín smrti ho zatemnil.
Kolem roste jen mák vlčí,
jen ten kříž se nezměnil.
Jak den stárnul, na zahradě
bylo hrobů víc a víc.
Slzy stékaj po násadě,
rýč je vlhký jak má líc.
I mé sestry, i mí bratři
přispívaj svými silami,
pot na každé z jejich tváří
mísí se se slzami.
**********************************
Den se ztrácí, kratší byl snad… .
Ne, to je jen matení.
Přišel večer, všichni šli spát
těžkou prací znaveni.
Jen já dlouho ponocoval
v klidu, jenž mne obklopil.
Noční vzduch se ochlazoval,
tak jsem v krbu zatopil.
V krbu oheň divě tančí,
zírám v bránu pekelnou.
Ať ty hrůzy navždy skončí,
přeji si věc jedinou.
Klenot z mojí dlaně letí,
mizí v ohni hladovém,
snad spadne až do podsvětí
- je přec jeho domovem.
Síla, kterou rubín chrání,
již nesplní žádné přání,
přestane smrt rozsévat.
Náhle v krbu rána mocně zazněla,
až se nám chalupa celá zachvěla.
Na to zápach sirný vzduch tu otrávil
- to se snad dech ďábla z ohně vyvalil.
Divná záře, můj zrak oslepující,
v mžiku prostoupila celou světnici.
Jak prudce se oheň vzňal, tak prudce i zhas’
a s ním zmizel i ten prapodivný jas.
Nedoutnal již ani popel v ohništi,
ve kterém snad ten šperk shořel jak listí.
Po přívěšku není žádná památka.
Shořela ďáblova lest i oprátka.
************************************
Nás šesti ubohých sirot
prateta se ujala.
Dokud ji neznavil život,
o bratry se starala.
Jak léta jdou, tak I blednou
vzpomínky zlé přetemné.
Dnes již žiji s krásnou ženou
v chalupě mnou stavěné.
A v ní devět našich dětí
spokojeně vyrůstá.
Na nich vidím, jak čas letí,
však budoucnost je nejistá.
Táta v hrobě odpočívá,
řemeslo však žije dál.
Hrnčířský kruh roztáčívám
- ten, za nějž ot usedal.
Nejstarší syn, patnáct let stár,
na trh denně odchází.
Tam můj tovar za grošů pár
prodá vždy bez nesnází.
Práce, obchod, živobytí
- tak to chodí každý den.
Jak vždy z rána slunce svítí,
tak je všechno v kole jen.
Však jednoho dne můj syn Vladan,
když se vracel z tržnice,
přinesl a ukázal nám
věc děsivou velice… .
… Vzpomínky jak důtky strašné
moji duši bičují.
Dávné hrůzy krvelačné
náhle se mu zjevují… .
… Vladan drží ve své dlani
v malém cáru plátěném
amulet mnou dobře známý
- zlatý
- s rudým kamenem… .
DOSLOV:
Vesnice, v níž se odehrává většina tohoto příběhu a ve které Vladan bydlel se svými rodiči a sourozenci, ležela asi osm kilometrů od Gródu za kopcem ve směru zámku Lemberk. Dnes se této obci (nebo osadě) říká Polesí. Vladan jest imaginární vypravěč tohoto příběhu, do jehož úst jsem vložil své verše. Doba, ve které Vladan žil, či nežil, není přesně určitá, ale jeho vyprávění vás nechává nahlédnout do věků 15., nebo 16. století. Cesta, po níž přecházel ze vsi do Gródu a zpět se dodnes používá. Dnes ji tvoří turistické stezky, které začínají za křižovatkou mezi Loučnou a Donínem za mostem přes řeku Nisu a prudce stoupají kolem střelnice na Dolní sedlo. Za Dolním sedlem vede cesta údolím mezi Vraní a Popovou skálou a pak klesá pod Černým vrchem až do Polesí, přičemž jí dělají společnost malá skaliska a průsmyky, kolem nichž se klikatí. Chalupa, v níž Vladan žil, stála, či nestála, na konci vsi a byla prvním stavením u této cesty. Cesta skrz ves směřuje k hotelu Černá louže a k hlavní silnici z Hrádku nad Nisou do Rýnoltic.
Námět pro tento příběh mi šeptali duchové tohoto kouzelného lesa u Horního sedla v tichu skal a půlnočním jasu úplňku. Inspirovaly mne též trochu tajemné a hrůzostrašné pověsti, vztahující se k různým podivuhodným místům těchto skal, které mohly být i pravdivé… .
*) Gród = název hradu, jenž stál ve 13. a 14. století v Hrádku nad Nisou na místě, kde dnes stojí zchátralý clam-gallasovský zámek (Asyl). Název vznikl z lužickosrbského výrazu „Grat“ (=hrad). Grat byl i prapůvodním názvem dnešního Hrádku nad Nisou. Ve 13. století bylo však toto krásné staroslovanské jméno poněmčeno na hnusné „Grottau“ a to zůstalo městu až do roku 1945, proto jsem raději použil pro tento středověký příběh název „Gród“.