Faust - Liberec 2013

Ve dne, ale hlavně v noci chodím tam,
kde šumí potok a kde klid mám,
kde proudy vody mi dají
to, co jiní nemají,
či tají.
Klid a svobodu…


Pohne se větev, vítr v uších skučí.
Prší, slyším šepot duší, které v temnotě
nacházejí jako já úlitbu v samotě,
a kapalina stéká po těle.
Temný pasažér se usmívá nesměle.


Usmívá se a sleduje mýma očima
to, co i jiné tolik zajímá, zdroj deště.
I já tu zrůdnou krásu sleduju,
trochu se děsím a trochu raduju,
vida tu hrůznou scénu
– trpícího muže, či ženu.


Větev je rukou, skučení
řev z nelidského mučení.
A déšť je mazlavý a rudý,
probouzí ve mně zvíře
- zlé, nenasytné, jež ve víře,
že je nesmrtelné, mizí v noci.
Z dálky se ozývá cosi…
sanitka, fízlové?
Jednou mě chytí.
A co pak?
Pak svoboda bude nadosah…


Ve dne, ale hlavně v noci chodím tam,
kde zdroj čerstvé krve stále mám.
Vyvolenému se kalí zrak, poslední výdech
a další ááách – poznal co je za mojí řekou
- umírá. Jsem jeho Smrtí, Bohem, Posledním...