(Euronymos 2003)
I
Dláto vniká do kamene,
jméno do něj vyrývá
dál k písmenu od písmene.
Zvonění se ozývá.
Jak umrlčí kůže chladí
mramorové desky tvář.
Než ji hrobník na hrob vsadí,
má ji v péči pomníkář.
Palici a dláto vedou
ruce na kost vyzáblé,
hbitě však svou práci svedou,
vůbec nejsou ochablé.
Bledý křehký stařec dává
čisté práci záruky.
Jak když smrťák kosou mává,
jde mu práce od ruky.
Jméno provždy zvěčněno jest.
Komu as na mnoho let
zůstala jen v srdci bolest?
Kdo vydechl naposled?
A nad tím jménem je napsáno:
Odpočívej v pokoji!
Budiž tak mrtvému přáno,
ať si rakev osvojí.
Když napsal datum narození,
hotovou snad práci měl.
Den úmrtí tu však není.
Cožpak na něj zapoměl?
Záhada toť vskutku velká,
více divné je však to,
že pod jménem Ondřej Střelka
je dnešní datum vyryto!
S námahou náhrobní kámen
na dvoukolák naložil,
pak ho odvez´ nijak znaven
ve sklad a tam uložil.
Od zdí září věčné svíce
na řady dalších pomníků.
Zde jich tisíc, možná více,
čeká na rýč hrobníkův,
srovnaných jak v šenku mázy
do pořádku ladného.
Na každém z nich cifry schází
vedle křížku malého.
V sále sloupů nejmíň třicet
nese obří klenutí,
i na nich hoří voskovice
bez jednoho mihnutí.
Vetchý stařec k zadní stěně
prázdný vozík dotlačil,
jinou desku bezprodleně
naložit naň si ráčil.
Kamen do své dílny přivez´,
smetl z něj prach letitý.
Hle, vždyť na něm také do dnes
není nápis dorytý.
Datum devátého ledna
sedmnáct set třicet šest
je pod jménem Mojmír Bedna.
Za křížkem však prázdno jest!
Záhadný je tolik ten děd,
divná je i praktika,
den odchodu na onen svět
psát po letech tolika.
Do ruky vzal opět dláto
a, jak se dalo čekati,
do kamene začal na to
nová čísla sekati.
Dvaadvacátého září
z nových cifer možno číst.
Na trhacím kalendáři
je s tímto i první list.
Pod dlátem se objevuje:
Jedna – sedm – devět – šest.
Čtyřčíslí se též shoduje
s rokem, jenž se píše dnes.
Tím je pomník dokončený,
zbývá ho jen na hrob dát.
Jistě bude ověnčený,
až bude dav před ním stát.
Stařec už jen sedí, čeká,
z věčné dýmky bafá si.
Brzy někdo, ne-li dneska,
náhrobek objedná si.
Jak tak sedí a čas míjí,
v tom z kostela blízkého
umíráček zvony bijí.
On dobře ví pro koho.
II
V jednom chudém hospodářství,
kam často žal zamířil,
kde vše kromě bídné pastvy,
sedlák propil, prohýřil,
zdravý chlapec přišel na svět,
však do bídy strašlivé,
malou mu dá šanci dospět
živobytí mizivé.
Z kolébky se pláč ozývá,
je ho plná světnička,
vedle v posteli spočívá
vyčerpaná rodička.
Malým oknem sem proniká
hlahol zvonů kostelních.
Kdo se k radosti hrobníka
dožil svých chvil posledních.?
Matka jinou starost však má,
jak své robě uživí.
Otec je ničemný fláma,
nikdy není střízlivý.
Že se ot ke gruntu vrátí,
je pramalá naděje.
Krušné dětství má čekati
na malého Ondřeje.
III
Houfují se u kostela
klevetivé stařeny.
Každá honem zvědět chtěla
dřív než všichni z dědiny,
„koho pánbůh vzal si k sobě
- komu již čas nadešel
- kdo spočine navždy v hrobě
- kdo v onen svět odešel... .“
Než funebrák oprať sevřel
a bičem prásk´ do koní,
ví již celá ves, že zemřel
starý Bedna – podkoní.
Jen v krčmě „U oběšence“
zprávu nikdo nevnímá.
Pivo, či kořalka v sklence
hosty tu jen zajímá.
Na stole spí sedlák Střelka.
Zas ho žitná zchvátila.
Zmeškal chvíli, kdy mu selka
synka doma rodila.
IV
(po 20. letech)
U cesty na kraji lesa
leží kočár na boku.
Nahá v krvi dlí komtesa
rozřezaná v rozkroku.
Na pahýlu větve smrku
hlava nabodnutá je,
zbytky trupu visí z krku
v uniformě lokaje.
A hned pod tím v rudé kaši
z vnitřností, jimž chybí tvar
a na něž se mouchy snáší,
leží sťatých nohou pár.
Odsud k vozu převrhlému
vede stopa krvavá,
k místu rovněž příšernému,
jak smrt rány rozdává.
V prachu leží něčí střeva,
rozervaná slezina.
Z kola visí na dvou cévách
játra, či snad ledvina.
V loukoti je propletené
mrtvé tělo kočího,
vyvrhlé a zmrzačené.
Vše je z mordu nočního.
V podještědském kraji řádí
banda krvežíznivá,
již tři roky loupí, vraždí.
Lid tu teror zažívá.
Panstvo má strach cestovati,
vyjíždí jen s vojáky.
Hrůza začla převlékati
boháče za žebráky.
Vyjít z domu po stmění
zřídka kupci riskují.
V otrhaném oblečení
blahobyt svůj maskují,
doufajíc tak, že se vyhnou
vlně masakrování,
že to přestrojení jednou
jejich život zachrání.
Nic než násilnou smrt věští
s „jezdci smrti“ setkání.
Málokdo má vždy to štěstí,
že si život zachrání.
Odměnu šest tisíc zlatých
vypsali pro každého,
kdo dopadne jednoho z nich
živého, či mrtvého.
Portrétů těch zabijáků
visí všude přemnoho.
Ani plný žok zlaťáků
nezláká však nikoho.
Vždyť se nikdo neodváží
jen pomyslet na ten hon
- tu odvahu nevyváží
ani zlatých milion.
Jejich vůdce Ondřej Střelka
s jménem svým se netají,
na zločiny hrdost velká
jeho zlobu ukájí.
Po mordech vždy krví píše
vzkazy v zlostném pojetí.
Někdy skládá slova spíše
ze střev svojich obětí.
Tak pověsti svojí strašné
mocně a rád přispívá,
oddán vášni krvelačné
justici se vysmívá.
Jeho tátu smrt si vzala,
když mu bylo roků šest.
Bídného farmáře sklála
alkoholu tvrdá pěst.
Čerstvá vdova svému synu
neměla co k jídlu dát,
musela se pro spodinu
levnou kurtizánou stát,
aby za pár grošů mastných,
za které se prodala,
chleba, či pár vdolků lacných
na další den sehnala.
Od opilců násilnosti
trpět se jí nechtělo,
tak se stalo s ukrutností,
co stát se jednou muselo.
Jednou si chtěl zašpásovat
s luznou kurvou vlivný pán,
když ji začal ubližovat,
byl jí nožem ubodán.
Lesk nože, gejzíry krve
viděl malý zvědavec
v okně, v kterém vídal prve
orgie tak vábné přec.
Zvědavý kluk ze sousedství
domů kvapem přispěchal,
hrůzostrašné své svědectví
pro sebe si nenechal.
Mámu Ondry popravili
po činu jí osudném.
Na to jeho uvěznili
v sirotčinci ukrutném.
Tak v Ondrově krvi houstla
den ode dne nenávist
- v rozbouřené duši rostla,
rozkvétala pro závist.
Boháčů svět neuznával,
blahobyt jim záviděl,
v představách svých rozsekával,
kterého jen uviděl.
Tak dnes svoje touhy plní.
Zhmotnil své sny, představy.
Má rád, když se střeva vlní,
když je větru vystaví.
Líbí se mu bublavý řev
mrzačených obětí,
jejichž hrdla zalévá krev,
když jimi meč proletí.
Stále víc je brutálnější
strašná banda Střelkova.
Cesty bývaj krvavější
předměstích i venkova.
Právě Reichenbergu poblíž
páchá mordy bez obdob.
Vším, čím jest smrtelná obtíž
sužován je nejen snob.
Smrt našly i tři jeptišky,
když z kláštera vyjely
za posláním božím - s křížky
- další cennost neměly.
Sic neměly šperky drahé,
ani žádné zlaťáky,
za to mohly zbité, nahé
ukojiti mrdáky.
Dvě z nich byly mladé ženy,
třetí však již letitá,
všechny byly znásilněny
a jedna při tom ubita.
Zvrácenost tu nezná mezí,
banditi chtěj grilovat
dívku, v níž duch svatý vězí,
na mase jejím hodovat.
Jeptiška již vykuchaná,
opéká se na ohni,
brusinkami pomazaná
otáčí se na rožni.
K loukoti je připoutána
zbožná hlava kláštera
- žena v letech, stará panna,
nahá – žádná nádhera..
Nohy v prak má roztažené.
Ten, kdo jí tak ponížil,
nyní kleště rozžhavené
k ohanbí ji přiblížil.
Na vagíně maso syčí
na škvarek se měnící.
V agónii žena křičí
Jak bosorka na hranici.
S bestiální posedlostí
vytržen byl poštěvák,
oběť hrůzné ukrutnosti
v náruč smrti umdlévá.
Třetí služka boží leží
roztroušená po lese.
Éter kolem není svěží,
pach krve v něm se nese.
Ondřej Střelka třímá střeva
vytržená ze dvou těl,
skládá z nich litery, slova,
v nichž se Bohu rouhat chtěl.
Soumrak padá, oheň plane,
kol něj sedí banditi,
kosti zpola ohryzané
koušou stále nesyti.
Dívku zbožnou – tak nevinnou
každý s chutí pojídá,
opíjí se medovinou,
jak se jen tak nevídá.
V noci zas jejich chtíč sténá,
znovu si chtěj zamrdat.
Zbyla už jen jedna žena,
se kterou si mohou hrát.
Mrtvou matku představenou
bestiálně zprznili,
její kundu zohavenou
semenem svým plnili.
Co na tom, že byla mrtvá,
aspoň odpor nekladla,
mohli do ní najednou dva,
sic se jí řiť rozpadla.
Obě dírky rozervané,
třetí proto přišla vhod.
Pro pyj v touze nespoutané
musel stačit močovod.
V
Portrétů těch zabijáků
visí všude přemnoho.
Ani plný žok zlaťáků
nezláká však nikoho.
Vždyť se nikdo neodváží
jen pomyslet na ten hon
- tu odvahu nevyváží
ani zlatých milion.
Nikdo hony nepodniká
na těch bídných vrahů šest.
Pro místního kameníka
příležitost však to jest.
V dílně své na židli sedí,
před sebou má ceduli,
zádumčivě na ní hledí,
puzen svojí zlovůlí.
„Hledají se tito muži,
mrtví, nebo žijící.
Odměna za jejich kůži
jest po šesti tisících.“
Toť napsáno na listině
literami tučnými.
Šest tváří se tvrdošíjně
šklebí z kreseb pod nimi.
Šestkrát šest tisíc je vskutku
šestatřicet tisíc. Joj!
Tolik zlatých láká k skutku.
Pomníkář má v dlaních znoj.
Sluha Smrti, zlý čaroděj,
sám je mocným démonem,
zlato má však třpyt i pro něj,
posedlý je Mammonem.
Myšlenky své, nijak špatné,
změní v pytel zlaťáků.
Vždyť je pro něho tak snadné
zbavit svět těch bídáků.
Po těch zlatých ratolestech
v touze neváhal a vstal,
s palicí a dlátem v pěstech
do práce se hbitě dal.
Náhrobky, co měl po boku,
předčasně teď dokončí.
Stará sotva třicet roků
jsou ta jména umrlčí.
Dláto začlo v žulu rýti
první datum úmrtí,
v dáli již se skála řítí,
co brzy psance rozdrtí.
Dokončen jest pomník druhý,
na třetím se pracuje.
Pevná ruka smrti sluhy
další život zkracuje.
Zatím venku kdesi v dáli
na hromadu balvanů
u úpatí Lvové skály
slétá se houf havranů.
Rudé bláto na kamenech
- to jsou maso vnitřnosti,
vše, co zbylo po obětech
pomníkáře chtivosti.
Obratle přilnuly míchou
k rozmáznuté slezině,
roníc říčku krve tichou
po podskalské pěšině.
Lesk krve ve slunci jasu
na střevech a žlučníku,
lebky drť a chomáč vlasů
přilepené k hrudníku
- na tom budou hodovati
funebráci z povětří,
jeden s druhým chce se rváti,
o cár masa vede při.
Druhou hlavu skříply hrany
těžkých skalních úlomků.
Mozek z ní jest rozstříkaný
do jedlových výhonků.
Místo očí z důlků hledí
rudé skvrny mokvavé,
v nich se tlačí do popředí
mozku hrudky bělavé.
Toť dva mrtví ze spolku zlého,
třetí zrovna umírá,
hrot balvanu břicho jeho
skrz celý trup rozdírá.
Další tři, co z bandy zbyli,
co smrti o vlas unikli
hrůzou duchem netratili,
ztrátě druhů uvykli.
Tři hodiny po neštěstí,
jak když žádné nebylo,
vraždí poblíž na rozcestí,
jak se jim vždy líbilo.
A jak úkol kameníka
spěje kvapem k závěru,
jednou pro vždy tak zaniká
čas Střelkova teroru.
Naposled krev prolita jest
jezdců smrti ranami,
k vrcholu se blíží již trest
s nejvyššími důtkami.
Další kolos uvolněný
padá dolů ze skály,
jeho cíl je předurčený,
tři zloduchy zavalí.
Kámen drtí ruce, nohy,
kyčle, lebky, bránice,
krev teče do úzké strouhy,
co je podél silnice.
Z žaludků vytryskla rázem
natrávená večeře,
mísí se se střevním mazem,
špiní zbytky páteře.
Střelkova hruď pohmožděná
z pod kamene vyčnívá.
Z posledních sil vůdce sténá,
hlas mu v šepot doznívá.
Pomníkář již dokonává
úkol, jenž mu prospěje.
Kmotra smrt svou kosou mává,
došlo i na Ondřeje.
VI
Do vsi chmurné jak smrti květ,
kde to všechno začalo,
kde sémě zla přišlo na svět,
dobrých zpráv se dostalo.
Lidé Bohu děkovali,
že zprovodil ze světa
zlo, jehož se nejvíc báli
po celý čas, po léta.
Co se stalo u blízkých skal
ví už celá vesnice.
Toho, kdo za tím vším však stál
vede k návsi ulice.
V černý rubáš zahalená
převysoká postava
nezvykle je nahrbená,
hlavu v kápi schovává.
Toť snad ďábel! U sta hromů!
Zbožní se jen křižují,
tajně z oken svojich domů
tu osobu sledují.
Je to přízrak, nebo člověk?
Snad jen divný cizinec.
Jakýs malý chlapec vyjek,
když ho uzřel - bázlivec.
V celé vsi panuje sláva,
než se mihne temný stín.
V šepot davů ryk ustává,
kudy projde kapucín.
VII
U starosty na radnici
sešlo se dost galantů,
velmoži a důstojníci
i pan hrabě z Frýdlantu.
Na událost u skal blízkých
vesele si připili.
Časy zlé kol této vísky
snad již pro vždy skončily.
V kanceláři mezi muži
vládne dobrá nálada,
vtom na dvéře kdosi buší,
div omítka nepadá.
Výzva „vstupte!“ sotva ztichla
a dvéře se rozlétly,
osoba se v nich ocitla,
pro níž všichni pobledli.
V černý rubáš zahalená
převysoká postava
nezvykle je nahrbená,
hlavu v kápi schovává.
Jen starosta ví, co je zač
ten návštěvník podivný.
„Cestu až sem vážil jste nač?“,
zeptal se ho cel klidný.
Tajemný muž beze slova
šedý svitek rozvinul
a zjev posla Satanova
se tím rázem rozplynul.
„Hledají se tito muži,
mrtví, nebo žijící.
Odměna za jejich kůži
jest po šesti tisících.“
Toť napsáno na listině
literami tučnými.
Šest tváří se tvrdošíjně
šklebí z kreseb pod nimi.
„Ale pane kameníku,
snad nechcete tvrditi,
že tu bandu mordovníků
dokázal jste pobíti“,
správce vsi řka pobaveně
v úsměv tváří svoji líc.
Ostatní se nenuceně
rozesmáli z plných plic.
Z hlubin nitra kameníka
ozval se hlas dunivý,
jak když v pekla chřtánu vzniká
démonů ryk strašlivý.
„VYHUBIL JSEM DO JEDNOHO
PSANCE Z TÉTO LISTINY.
ZA ZVLÁDNUTÍ SKUTKU TOHO
CHCI SLÍBENÉ ODMĚNY.“
Zas propuklo panstvo ve smích,
z nějž starosta krotí hlas:
„Pane lhát je veliký hřích.
To Bůh – ne vy – spasil nás.“
Krk a líce pomníkáře
tlusté žíly protkaly.
Do mrtvolné jeho tváře
hněv a vztek modř vehnaly.
Náhle je z něj jen dým černý
- ten hned čímsi zvířený
jak z děla ohně dech příšerný
prolét’ oknem zavřeným.
Beztvará čerň vzduchem letí
hnána mocnou vichřicí.
Strašný omen, snad prokletí,
zjevil se nad vesnicí.
VIII
Palici a dláto vedou
ruce na kost vyzáblé,
hbitě však svou práci svedou,
vůbec nejsou ochablé.
Bledý křehký stařec dává
čisté práci záruky.
Jak když smrťák kosou mává,
jde mu práce od ruky.
V další pomník datum dnešní
tesá vztekem šílený,
s palicí a dlátem běsní
dva dny nejsa znavený.
Záhadný je tolik ten děd,
divná je to praktika,
den odchodu na onen svět
psát po letech tolika.
Zbývá už jen pomníků pár
k dopsání dne úmrtí.
Šedesát, či pět roků stár
nikdo nemá vyhnutí
skonu dnes tak hromadnému,
jenž zachvátil vesnici.
Pomníkáři zklamanému
dá slast pomsta smrtící... .
EPILOG
(Asi o sto let později)
Po letech ves mrtvá, pustá
tajemstvím je protkaná.
Kol ruin táhne se mha hustá
každou noc až do rána.
Jiné přízvisko již není
proň, než „Město prokletí“.
Upadlo již v zapomnění
jméno známé staletí.
Starci i v dalekých krajích
vnoučatům svým vypráví
hrůzostrašné zkazky v tajích
o vsi poblíž Jitravy.
Prý tu obydlí svá střeží
vesničanů duchové.
Tam, kde těla jejich leží
tančí v noci ďáblové.
Chodit sem prý není radno
ani za dne bílého.
Vrátit se nespatřil dávno
svět nikoho živého.
Kdysi dávno tady bylo
velké kupců středisko.
O jarmarcích to tu žilo
jako zřídka neblízko.
Náhle víska dne jednoho
ve hřbitov se změnila
- stovky mrtvol času toho
náhlým klidem poctila.
Legenda o tomto místě
mění se kraj od kraje,
zrovna nyní někde jistě
kdos minulost neznaje
vypráví ji bez rozpaků
jako holou skutečnost,
posluchačstvo jen z pijáků
dělá mu tam společnost.
Krčmou tichou jako pěna
zní hlas somra místního.
Město prokletí je téma
vyprávění hrůzného.
Za kořalku příběh poví.
Pravdy je ho sotva půl.
Hosté přesto platí nový
alkohol na jeho stůl.
Příběh vskutku je dost hrůzný,
sluch všech poutá s nezvykem,
i když ten opilec lůzný
sotva plete jazykem.
Dál vypráví netušící,
že mu místní kameník
dosekává v jasu svící
den úmrtí na pomník.
Zda historku dovyprávěl,
dohady jen zůstaly.
S deliriem totiž právě
jeho slova ustaly.
Když pak byl šenk po zavření
a on se nehnul od stolu,
zjistil krčmář s překvapením,
že chtěl vzbudit mrtvolu...
***
... pomník je již dokončený,
zbývá ho jen na hrob dát.
Bude vůbec ověnčený?
Bude před ním někdo stát?
Kameník jen sedí, čeká,
z věčné dýmky bafá si.
Brzy někdo, ne-li dneska,
náhrobek objedná si.
Jak tak sedí a čas míjí,
v tom z kostela blízkého
umíráček zvony bijí.
On dobře ví pro koho... .