(Euronymos 2001)

Pentagram září, kozel v něm šeptá
temná slova starých démonů
- brzy se mladé bosorky zeptá,
nač probouzí jejich ikonu.

Smyslně krásná nahota panny
v záři černých svící třpytí se.
Na otevření astrální brány
svlečená vyčkává, těší se.

Dutý hlas černou komnatou duní,
těžko jsa od tvora živého.
Lilithy chotě – jiného není.
Toť hlas Sammaela samého.

Magické věty dál děva říká,
budiž to odpověď pro jednou
na dotaz ďábla, proč odemyká
tajným klíčem bránu pekelnou.

Dořekla panna poslední slova
prastaré formule magické.
Hrůzný smích zazněl, zase a znova,
do toho hlaholy nelidské.

Znamení na zdi v oheň se mění,
v žáru se jakýs ďas zjevuje.
Není to snění, ani blouznění,
to už sám Sammael vstupuje.

Ohnivý přízrak zhmotnil se rázem
- divný muž, oděn jen srstí svou
- toužící pannu pokládá na zem.
Obří pyj v její klín míří tmou.

Panenství stéká s výronem krve
spárou na dívčině zadnici.
Plameny svící jsou výš než prve.
Vzdechy slasti plní světnici.

Noc čarodějnic již ráno střídá,
ďábel v mlhu změněn odchází.
První den v máji orgii snídá
- děvě po čtrnácté nadchází.

Na podlaze její tělo leží,
bezvládné, zbrocené krví svou.
Pekelné moci dál ji však střeží,
inkvizitoři jí neuštvou.

Její svět je jen magie černá!
Tupou církví svatou pohrdá,
smyslné vášni zůstane věrná,
celibátu se již neprodá.