(Euronymos 2007) Porno-brutal-psycho-thriller

Vítá mne další protivné ráno – výsměšné a cynické ráno. Slzami promočený polštář mne opět jako po každé pálí na tváři a nutí mne vstávat dříve, než je nutné, abych se včas vypravila do práce. Chvíli ještě sedím na posteli a nechávám volně plynout tok myšlenek, jenž pramení z dlouhého přechodu z mých depresivních snů do reality – reality, která navždy pokořila mou existenci. Mám na to spoustu času – je teprve půl šesté a do práce odcházím až o půl osmé. Takto, s hlavou vnořenou do dlaní, setrvávám většinou až do doby, kdy se mé myšlenky rozpustí a vytratí neznámo kam. Ani dnes tomu není jinak. Několik vteřin jsem se ještě snažila navázat přetrženou nitku myšlenek, dokud její konec nezmizel, ale pak jsem to vzdala a konečně vstala z postele. Cestou do koupelny se zastavuji v kuchyni a dávám vařit vodu na kávu. Jako každé ráno mé kroky pak ještě váhají v předsíni před velkou lesklou tabulí a smutně do ní hledím. Je mi líto té mladé ženy, kterou tam vždy zahlédnu. Kolik mužů by asi tak mohlo mít sexuální zájem o takovéhle tělo? Kolik mužů by chtělo hladit nevábné křivky této dívky? Snad jeden z miliónu by se toužil milovat s takovou ošklivkou. Kde ho však hledat a jak vůbec vypadá? Buď by to mohl být nějaký chlípný uchrchlaný dědek, nebo stejnou měrou ohavné individuum, jako to, co na mne právě hledí z rámu. Je zcela nahá – bývá tak každé ráno. Nemá se proč stydět. Není tu totiž nikdo, kdo by kritizoval její tělo kromě mne, ale na mne si už dávno zvykla. Prsa mají mužské parametry, zadek je nežensky hubený a břicho se chlapsky vydouvá. Jediné, co dělá toho tvora ženou, je, že má místo penisu a varlat vagínu. Je mi jí líto. Mlčky se jí ptám: „Má to vůbec cenu pokračovat v existenci?“ Ona se však na místo očekávaného pláče jízlivě pousměje a procedí mezi zuby: „To si piš, že má!“ Ano, má to cenu. Znám její motivaci – je tím absolutně posedlá a jsem ráda, že svůj život dokáže vyplnit rozkoší – rozkoší možná zvrácenou, ale povzbuzující. Mám jí moc ráda. Jsem ráda, že je taková, jaká je. Můžeme se spolu bavit o různých věcech – i těch intimních. Není namyšlená a z jejích slov pramení jasná rovnocennost. Její společnost je mi velice cenná, protože není nikdo, s kým bych si tak dobře rozuměla. Přiznávám, že má trochu zvrácené názory a je neskutečně zlá, ale já jí mám přesto ráda takovou, jaká je. Mne totiž respektuje. Ke mně je vlídná a milá. Každé ráno si vyprávíme zážitky z minulého dne. Jen ona mi rozumí. Jen ona je ke mně tak vstřícná – tak kamarádská... .

Uléhám do příjemně horké koupele a mé oči pod zavřenými víčky jsou opět zasněné. Automaticky absolutně bezmyšlenkovitě se chápu roberta postaveného vedle šampónu a tekutého mýdla a nutkavě ho nořím do svých vaginálních útrob. Mám svého vysněného partnera, který má sportem udržované tělo, je krásný a přesto se neohlíží za hezkými děvčaty, protože má oči jen pro mne. On zabíjí. Ale já ho mám ráda. Je to sadista, ale já ho mám ráda, protože jen pro mne si šetří veškeré zbytky něhy, které v jeho duši přebývají jako nechtěné zboží v prodejně. On zabíjí, protože zrovna jako já nesnáší onu namyšlenost krasavic. Mučí, rozparuje, drtí a nakonec zabíjí. A mě se to líbí. Mám ho ráda takového, jaký je.

Pátý orgasmus již mám za sebou. Je to víc, než obvykle. Vím, že se dnes bude opět zabíjet. Jsem šťastná a těším se, až krev utopí mé mindráky.

„Dobré ráno“, míří má slova k mé nové nadřízené v práci. „Očekává se dnes něco významného, že jste tak ustrojená?“

Ta žena, ke které jsem právě promluvila, pracuje vedle mne už týden. Je to má přímá nadřízená. Je hezká a pro muže velmi svůdná. Proto se nejspíš dostala na tak důstojnou pozici hned po přijetí na kliniku. Ta kráva blbá nemá ani maturitu, jak jsem si zjistila, a já, doktorka medicíny, která je podniku věrná již pět let, jí mám lézt do zadku, abych si upevňovala zázemí. Tak to ani náhodou. Tomu se udělá přítrž.

„Dobré ráno“, odpověděla rozpačitě má vedoucí. „Nemyslím si, že bych byla ustrojená zvlášť významně. Já takhle chodím pořád.“

„V tom případě si můžete klidně sundat tu průsvitnou halenku. Bez ní totiž budou lépe vidět ty vaše velké kozy, se kterými tu chcete evidentně prorazit.“

Otevřela ústa, aby něco řekla, ale má kamarádka k nim přiložila kapesník navlhčený v trichlormethanu. Sice byla má nadřízená tělesně statnější než má kamarádka, ale dlouhá praxe tento problém naprosto vyřešila.

Zavolala jsem posilu. Přeci se s ní nebudeme táhnout samy.

„Našla jsem ji tady úplně na mol,“ lžu svému kolegovi z jiného oddělení. „Spí jak zabitá, nevěděla jsem, co s ní. Musíme jí někam uklidit dřív, než ji tu takhle někdo uvidí.“

Byl to muž s typickými slabostmi a měl velký zájem na tom, aby tato krásná super-žena neměla nepříjemnosti. Naložili jsme ji tedy do výtahu a odvezli do sklepa. Na skrytém místě, za krabicemi s odloženými dokumenty, si přičichnul chloroformu i můj pomocník. Strhla jsem z té ženské tu pobuřující halenku a roztrhla na dva díly, které jsem pak pořádně v chloroformu navlhčila a přiložila oběma na tvář. Poté jsem oběma navlékla igelitovou tašku přes hlavu a pro jistotu jim připoutala ruce k radiátoru policejními pouty, kterých jsem si pro tento účel pořídila malou zásobu... .

Zazvonil telefon. Pohotově jsem zvedla sluchátko, i když jsem si připadala ještě poněkud přepadlá.

„Ne, Kodein jsme neobjednávali,“ odpovídám mužskému hlasu v telefonu. Ten začal mít po mých slovech zlostný tón v dlouhém řetězci výčitek, které jsem vnímala jen napůl.

„Máme tu Algifen čtyřstovku, nebo čípky tisícovku,“ říkám, když hlas na druhém konci utichl, aniž bych znala obsah jeho vět, protože jsem z nepochopitelných důvodů rozespalá a trochu ještě dezorientovaná. „Za vyřizování objednávek je zodpovědná paní Bělohorská,“ byla má poslední věta, než jsem zavěsila.

Nejspíš jsem zase usnula a probudilo mne až zvonění telefonu. Na monitoru počítače běžel spořič obrazovky průlet hvězdokupou. Poslední dobou mne často přepadává v práci spánek, přestože doma spím v noci poměrně dlouho. Pokaždé mívám při tom takové divné sny – plné nenávisti. Jakoby se ve chvíli, kdy se má hlava přeplní jejím neustálým přítokem, otevřel v ní nějaký výpustný ventil do světa snů, do něhož ta veškerá nenávist vyteče. Zase jsem měla jeden z těch snů, které jsou tak reálné, že mi po nich dlouho trvá, než se vrátím zcela do skutečnosti. A jsou plné krutosti a krve.

Mám dobrou náladu a práce mi jde daleko rychleji a lépe než jindy. Na spánek už nemám ani pomyšlení. Zvládla bych to tu dnes i sama, ale jsme tu v nemocničním skladě přeci jen dvě. Nepřítomná vedoucí tu vlastně vůbec nechybí, protože za ní dělám práci, i když tu je. Ona, pokud si nelakuje zrovna nehty, chodívá na dlouhou dobu neznámo kam, přičemž je jisté, že nejde o žádnou pracovní záležitost. Vlastně by nemusela skoro nikam chodit, pokud je ovšem schopna využít intranetu. Zrovna si uvědomuji, že jsem si ještě nevšimla, že by něco na počítači psala. Nejspíš se stydí za svou dvouprstou klaviaturu o frekvenci pět úhozů za minutu a co může nechává vyřizovat raději mě. Teď tu ale vedoucí není. Necítím se nyní pokořena, jako obyčejně zde bývám a tentokrát s radostí zastupuji vedoucí skladu.

„Kde je Magda?“ zeptala se mne zničehonic kolegyně, když kolem mne procházela s nějakou velkou krabicí. „Od rána jsem ji ještě neviděla.“

Mlčky jsem pokrčila rameny a tvářila se při tom, jakoby mne to vůbec nezajímalo.

„Ona se ani neomluvila?“ podivila se Simona.

„Ne!“

Simona náhle vypadala zamyšleně a snad i trochu nazlobeně. Donesla krabici ke svému počítači a bezduše z ní sňala štítek, z něhož se chystala opsat údaje do databáze. Byla vždy taková tichá, vlastně stejně jako já, proto jsme spolu nikdy nemluvily o soukromých věcech. Nikdy jsme si navzájem neměly co říci. Vůbec nic jsem o ní nevěděla. Sice jsme si tykaly, ale jinak jsme si byly vzájemně cizí. Byli jsme jen kolegyně na stejné profesní úrovni, nic víc. Ostatně, když tyká naší vedoucí, proč by mně měla vykat. Vypadá tak na čtyřicet let, tudíž je z nás tří nejstarší. Snad proto jí přišlo samozřejmé, nám oběma tykat už od první chvíle. To mě by se zkroutila pusa, kdybych jen jednou oslovila naší vedoucí jménem.

„Copak? Snad ti tu Magdička nechybí?“ říkám Simoně tónem, kypícím cynickou ironií.

„Nechybí. Jen mi připadá, že Magda si dělá co chce a všechno se jí nejspíš toleruje. Tobě to nevadí? Nemyslíš, že bys vedoucí měla být ty? Ta nádhera může mít se svým vzděláním kompetenci tak nanejvýš vyměňovat pacientům na JIPce bažanty.“

Simonina řeč mne naprosto překvapila. Nikdy bych se nenadála, že by stála na mé straně vůči Magdě. Simona ale neměla pravdu v tom, že bych měla být vedoucí skladu. Já měla zde dávno dělat kariéru jako chirurg, jak jsem si vždycky přála. Přesto jsem byla velice polichocena tím, co mi právě Simona řekla.

Těším se na konec směny. Zrovna dnes jsem zvlášť netrpělivá, ačkoli k tomu neznám důvod. Prostě se jen těším domů. Momentálně nemám co na práci a kolegyně evidentně také ne. Neskrývaně si listuje v nějakém časopise. Potřebuji do sklepa odnést zrcadlo, rajský plyn a pár chirurgických pomůcek – samozřejmě nepozorovaně. Skalpel schovám v kapse, ale s tím ostatním to bude horší.

„Tak, jakpak se mají naši pacienti“, říkám, když hrda na svou práci procházím pyšně kolem dvou nemocničních postelí, na nichž leží muž a žena, jimž jsem před půlhodinou vyřízla hlasivky. Sem do sklepa se shromažďuje vše rozbité porouchané a nepotřebné. Bylo tu i několik lůžek, které jsem srovnala do řady a předstírala sama sobě, že jde o nemocniční pokoj. Opět tu mám pacienty, na nichž mohu praktikovat své chirurgické umění.

„Á, tady máme dva případy excise hlasivek. Operace proběhly bez potíží... . Á pacientka Magda Bělohorská se nám už probírá z narkózy – no, jakpak se máme paní Bělohorská? - Já vím, bolí to, ale to bude dobré – nebojte se – bude to dobré... .“

Jasně je to jenom hra, ale mám prostě silné nutkání dělat, co mne baví a co bývalo vždy mým životním snem. Vrozená vada prstů mé sny však rozptýlila. Vystudovala jsem medicínu, s úspěchem jsem pitvala, aniž bych se musela znatelně potýkat se svým handicapem, ale nikde mne pak stejně operovat nenechali. V běžném životě si mé vady nikdo nevšímal, ale na sále si všimli hned, že špatně ohýbám prsty.

Vizitu máme za sebou. Teď je čas na trochu jinou zábavu.

Chci si hrát na milence!

Strhla jsem přikrývky z obou těl. Magda a ten kolega, co mi pomáhal Magdu odnést do výtahu, teď jsou zcela nazí – tedy ne úplně, kolem krku mají totiž obvazy. Jsou oba krásní – bezchybní. Mají vystrašené pohledy. Divoce se na posteli škubají, ale není jim to nic platné, protože kožené řemeny pevně utažené kolem zápěstí a kotníků jim brání v útěku. Chtěli by utéci, ale nemohou. Chtěli by křičet, ale nemohou, protože nemají hlasivky.

Svlékla jsem se také donaha, čímž se má sexuální touha znásobila. Sedla jsem si obkročmo na půvabně širokou pánev mé bývalé vedoucí a ovládána nezkrotným chtíčem začala hladit její bujné poprsí – mohutné a přesto pevné. Chtěla bych mít také takové... . Olizuji její rozkošné bradavky, které neochotně tuhnou a opět měknou, když se jich přestanu jazykem dotýkat. Nevzrušuje jí to – nejsem pro ní hold ten vhodný sexuální objekt. Závidím ji její ňadra. Hýčkám je konečky prstů i jazykem, dokud na okamžik opět neztuhne jedna z bradavek... .

Náhle mne to přestává bavit a niterná pokorná závist se rázem mění v nenávist a agresivní bezbřehou ctižádost. Mám silné nutkání něco udělat, ale nechci se unáhlit – nechci to pokazit jako vždy, když jsem dávala přílišný průchod svým násilnickým emocím. Zatím je ještě na krev čas. Chvatně přistupuji k videokameře a otáčím ji na stativu směrem k muži. Upravuji zoom tak, aby bylo v záběru místo i pro mne.

Sexuálně se sice orientuji spíš na ženy, ale teď tu mám náhodou muže a se značnou rozkoší se nahá třu o jeho svalnaté tělo. Na ženách se mi líbí tvary, které já nemám a chtěla bych mít. Muži mne většinou nevzrušují, ale pokud se mi zcela nečekaně a bez varování naskytne pohled na polonahého urostlého muže s vypracovanými svaly – nejlépe kulturistu, můj neukojitelný chtíč náhle na chvíli změní polaritu. S odporem přehlížím běžné muže, jejichž mužnost nevyniká takovým okouzlujícím způsobem, jako třeba u tohoto čtyřicátníka pevně připoutaného k nemocničnímu lůžku. Po tom, co se probral z účinků rajského plynu, sice s sebou na posteli dlouho zmítal, snažíc se vymanit z pevně utažených řemenů, ale nyní se již všemu podvolil. Píchla jsem mu totiž silná sedativa. Je teď krotký jako beránek. Nevím, co si myslí, ale důležité je, že už neklade žádný odpor. Chtěla bych ho vzrušit, aby se mu postavil, ale nedaří se mi to. Své tělesné nedostatky nemám prostě šanci před takovým ženským idolem něčím vyvážit. Marně čekám na účinek viagry a dochází mi trpělivost. Nedočkavě vyklepávám z tuby další čtyři tablety, i když už má v sobě dvě. Je mi jedno, jestli ho předávkuji. Stejně ho nakonec zabiji. Tablety jsem rozdrtila a rozpustila ve vodě. Roztok jsem natáhla do dvousetkubíkové stříkačky a pak ho vstříkla do hadičky zavedené nosohltanem do žaludku mého milence.

Čas se nepříjemně vleče – minuta míjí minutu v nesnesitelně předlouhém sledu a já jsem nedočkavá a zoufalá. Jen zatím žádnou krev. Beru do ruky skalpel – jen zatím žádnou krev... .

Skalpel se leskne ve světle stowattové žárovky a nádherně kontrastuje s pokožkou Magdy, jíž solárium věnovalo značnou péči – váhám. Špička nástroje se dotýká měkké jantarové kůže a ta před ní jakoby uhýbá, vytvářejíc malý důlek.

Jen zatím žádnou krev!!

Váhám. Ale již jsem rozhodnuta. Měla bych však ještě něco udělat.

Mé bosé nohy s pleskotem opět míří ke kameře. Musím znovu přesměrovat objektiv. To, co se chystám udělat, chci vidět později znovu z perspektivy imaginárního diváka. Tedy, popravdě řečeno, budu se na to jistě dívat doma v pohodlí z gauče v mém útulném obývacím pokoji.

Skalpel vniká hladce do kůže ženy, lehce si jí razí cestu a zanechává za sebou tenkou červenou čáru. Žena s sebou sice hází, ale její prudké pohyby účinně tlumí nevelká, ale dostačující, váha mého těla, protože jí obkročmo sedím na břiše. Nechci jí dát narkózu, protože chci, aby trpěla. Rozkoš mne unáší do nejzazších hlubin blaženosti, když vím, jak jí to bolí a jaký má z toho strašlivý pocit. Proříznutá kůže se občas otevře a uvolní cestu mocnému výronu krve. Kdyby s sebou tolik necukala, nemusela by tolik krvácet. Mně to ale vlastně vůbec nevadí – mně pohled na krev přeci dělá dobře. Vyřízla jsem ji kůži z celého předku hrudníku. Tu nyní v místech, kde končí thorax, nadzvedávám a odlupuji až k ňadrům. Vzápětí odřezávám mléčné žlázy i prsní svaly jeden po druhém. Je to piplavá práce, ale snažím se to udělat důkladně, aby si poprsí zachovalo nadále pěkný tvar i mimo hruď majitelky. Ta se nepokojně všelijak cuká a z úst se jí derou chrčivé a šelestivé zvuky. Její hrůzou vytřeštěné oči jsou zalité slzami. Musí ji to tuze bolet. Mám z toho velikou radost. Když jsem oddělila poslední kousek tkáně od hrudníku a konečně odložila skalpel, oběma rukama jsem uchopila horní cípy vyřízlé kůže na ramenou a pomalu a opatrně je přitahovala k sobě. Vydávalo to roztomilý zvuk, jak se kůže oddělovala od masa a kostí. To mi vždycky připomene, jak děda stahoval králíka, aby mohl být druhý den k obědu. To jsem ještě byla malá. Děda při tom pokaždé žertoval, když říkal: „Takhle tě stáhnu z kůže, jestli budeš zlobit.“ Jeho humor byl poněkud morbidní, jak vždycky maminka komentovala tchánovo dobrácké škádlení, ale já jsem se tomu jen vesele smála.

Hmmmm – dala bych si králíka na česneku, tak, jak ho dělávala babička.

Hledím na sebe do zrcadla, před nímž pózuji s novým poprsím. Vypadám báječně. Chtělo by to pár fotek. Nejdříve bych však měla tu parádu ještě trochu doladit. Celá ta elegantní busta na mně drží pomocí háčků a elastického obvazu. Háčky jsou zabodány do levého a pravého kraje výřezku a dva ještě u každého ramene. Za háčky drží pružné proužky obvazu a s vyříznutou bustou tak vytváří něco jako korzet. Háčky ani obvazy sice nevidím, protože je mám na zádech a nemohou mi tudíž kazit ten libý pohled na mé vylepšené tělo, ale jdou příliš vidět okraje té nevlastní kůže. Připnula jsem si tedy Magdinu podprsenku a nechala ji jen tak viset pod ňadry tam, kde Magdina kůže končí krvavým lemem, který chci zakrýt. Kolem krku jsem si uvázala šátek, abych zakryla i ten horní okraj. Teď teprve vypadám báječně. Pod novým poprsím ani není znát mé nežensky vystouplé břicho. Možná, že v tom spočívá celý ten fígl ženské krásy. Možná se mi to jen pokaždé zdálo, že mám příliš velké břicho, protože mi chyběla ta ženská prsa.

Sedla jsem si na muže. Naposled jsem vrhla pohled ke své bývalé nadřízené, než jsem se začala na dlouhou dobu věnovat jen tomuto svalovci.

Omdlela. Ležela úplně bez pohybu. Hruď mocně krvácela. Obnažená žebra působila najednou tak legračně. Rozesmála jsem se jako blázen.

„Tak co,“ říkám svému milenci a důkladně zkoumám jeho obličej, „je to už lepší? Už se ti líbím?“

Jeho mimika však vůbec nereaguje pozitivně – vypadá ještě vystrašeněji, než prve. Jeho zrychlený dech a srdeční tlukot o frekvenci pneumatického kladiva mne znervózňují. Mám zlost. Ne na toho muže. Mám zlost na celou tuto situaci, která dokáže jen částečně vyplnit mou touhu. Mám zlost na osud a všechnu tu nespravedlnost s ním spjatou, která mi odpírá požitky, o něž ostatní lidé nemají nouzi. Výraz hrůzy v mužově obličeji mne ponižuje a já mám zlost, jenž se postupně shromažďuje do mých paží a dožaduje se prostřednictvím nich vybít. V dalším okamžiku mlátím prudce muže do obličeje. Mé dlaně i pěsti bily tu děsem poznamenanou tvář tak dlouho, dokud mne to nevysílilo.

Zavírám oči a snažím se zahnat smutek a sebelítost, jenž se mi snaží vehnat slzy pod víčka. Když jsem je po chvíli otevřela, naskytl se mi pohled na zbitou tvář, která pomalu začala otékat. Roztržený ret odhaloval zakrvácené třmenové zuby na horním patře. Ze zlomeného nosu, vyvráceného o třicet stupňů k jedné straně, stékal potůček krve, vlévající se do tmavých vlasů. Oči muže byly zavřené. Jejich víčka se chvěla. Vlastně se chvělo celé jeho tělo – bolestí a strachem – nejvíce však jeho brada a rozbité rty.

Penis se nápadně zvětšil – scvrklá bluma konečně získala důstojnější vzhled. Viagra už tedy konečně pracuje.

Jen co pyj trochu ztuhnul, vnořila jsem si ho okamžitě do pochvy. Můj rychlý orgasmus však zchladil můj chtíč již po pátém přírazu. Mrzelo mne to. Ležela jsem však dál na svalovcově těle, vychutnávající si to opravdové živé mužství v sobě. Nebylo sice tak veliké, jako u pózujících naháčů v pornočasopisech, chlubících se svou erekcí, ale přesto dokázalo dokonale uspokojit mé lačné lůno.

Znovu jsem rozhýbala svou pánev a snažila se dostat pyj co nejhlouběji. Při každém přírazu muž bolestně zaúpěl – vlastně šlo jen o sípavé chrčení . Nevšímala jsem si toho a jen zrychlovala svůj kopulační pohyb. Rozbitá tvář mého milence měla stále bolestivější výraz a z každým mým přírazem se jeho mimické svaly křečovitě stahovaly.

Další orgasmus se mi slastně rozlil do žil.

Když jsem se vzchopila z euforie milostného vyvrcholení, chtěla jsem se vysunout ze stále tuhého penisu. Bylo však třeba při tom vynaložit podezřele velké úsilí. Ten orgán v mé pochvě totiž nabyl daleko více, než bych si mohla prve představit. Když se mi ho podařilo vyndat, prohlédla jsem si ho. Měl nečekaně velké rozměry a byl úplně fialový. Barvou, tvarem a do jisté míry i velikostí připomínal lilek. Navíc byl celý od krve. Menstruaci mít nemohu, není tedy pravděpodobné, že by krev na pyji byla má. Pak jsem si všimla, že se ta krev tvoří okolo předkožky a malá část i v ústí žaludu. Došlo nejspíš k překrvení topořivé tkáně mužova orgánu a k popraskání cévek. Jaká asi bude další fáze? Uchopila jsem ho do obou dlaní a cítila, jak mocně pulsuje. S každým pulsem jakoby nabyl na celkovém objemu. Byl to zvláštní a jedinečný pocit. Líbilo se mi to a velmi mne to vzrušovalo. Naplňována další vlnou rozkoše podléhám nutkání, strčit si mužův ocas do úst. Byl už neuvěřitelně široký a já ho do své pusy musela namáhavě soukat chirurgickými pinzetami. Teď už z něj výrony krve lačně polykám – místo spermatu. Je to opravdu výjimečný a nádherný pocit. Pche!!... polykat výron semene je tak trapně fádní záležitost... . Krev! To je ta opravdová slast. Nesmírně se tím bažím a blaho se mi rozlévá po celém těle. Najednou jsem šťastná a pyšná na své postavení. Nejsem krásná – jsem krutá... a krutostí mohu získat daleko víc než pomíjivou krásou... .

Někdo třese mým ramenem. Ohlížím se, kdo to je a co vlastně chce.

„Běž se vyspat domů,“ říkala mi má kamarádka oblečená ve stejnokroji servírky této kavárny. „Tady nemůžeš spát.“

Uvědomila jsem si během předlouhé minuty, že se nacházím ve svém oblíbeném podniku, kam občas po práci zajdu na skleničku. Mé horké oči částečně zaostřily účetní lístek, na němž byla cifra osmnáct, pomlčka a za ní jedna čárka a hned pod tím číslo dvacet pět, vedle něhož byla za pomlčkou hustá řada čárek, jejichž počet jsem nebyla schopna spočítat. Osmnáct korun tu stála alžírská káva a dvacet pět vodka obyčejná.

„Tři sta osmnáct,“ řekla číšnice.

Dala jsem ji tři sta padesát a zbytek ji nechala jako spropitné.

Dneska jsem to opět přehnala. Úplně na mol vrávorám domů a přemýšlím nad tím, proč mi dnes alkohol opět sebral důstojnost. Bojuji s alkoholem už léta. Podstoupila jsem již třikrát ústavní léčbu alkoholické závislosti, ale alkohol nade mnou stále vítězí.

Vyspím se a bude to dobré – jako pokaždé. Ano, naštěstí můj spánek ethanol z krve rychle odbourává, proto nemívám potíže kvůli práci. Ale bývá pokořena má důstojnost.

„Proč to děláš?“ ozvala se náhle moje kamarádka. Jde totiž vedle mne. Teď nevypadá jako servírka – je téměř nahá a oblečena jen do korzetu z kůže z Magdina hrudníku i s jejím bujným poprsím. Sluší jí to. Je od hlavy až dolů celá od krve a já si ji se zájmem prohlížím – líbí se mi – ta krev má v sobě jakési zkrášlující kouzlo.

„Protože mě to baví!“ odpovídám věda, o čem je řeč.

„Uvědomuješ si, že riskuješ? Od čeho máš mne? Ty nemůžeš unést tak těžké břemeno svědomí. Proč nechceš, abych ti pomáhala?“

„Protože mne to prostě nějak začalo bavit.

„Hmm, a nemyslíš, že bys měla raději přenechat kus práce chlapským svalům?“ slyším hlas svého partnera z druhé strany. „A vůbec, máš některé věci za potřebí? Já už tě omrzel, že mne zrazuješ s takovým břídilem?“

Žárlí. Ale já nevím, jak bych měla tuto situaci řešit. Prostě mám slabosti, jaké má každý člověk.

„Moc si vás obou vážím,“ říkám, abych se alespoň trochu ospravedlnila, „ale některé věci chci prostě dělat sama. Chci být sama sebou, i když nemám ani jednoho z vás vedle sebe... . Dobrá, příště budu spoléhat jen na vás, ale tohle si chci dohrát sólo.“

„To nedopadne dobře!“, slyšela jsem duet svých průvodců, než se rázem ztratili v temnotě prázdné ulice.

Nořím skalpel opět do Magdiny kůže. Revize břišní dutiny nebude na škodu. V řezu se objevila šedohnědá bublina, krásně se lesknoucí v záři žárovky. To jsou střeva. Jak se řez prodlužuje, vylézá další lesklá hmota nad úroveň plošiny břicha. Je to legrační – připomíná mi to trochu bubliny ze žvýkaček. Dlouhý řez, veden od pravého dolního žebra k levé pánevní kosti, se samovolně rozevřel a nabídl mi okouzlující pohled na všechny ty poklady chirurgického labužnictví. Neodolatelně jsem vnořila obě ruce do kouřících vnitřností – bylo to příjemné. Mnu tu nestejnorodou hmotu postupně mezi prsty a nadšeně hádám, co je to či ono za orgán. Ledvinu jsem musela vytrhnout, abych si ji prohlédla, což způsobilo náhlý neklid pacientky, která prudce zvedla hlavu a z úst jí vystřelil šeptavý stén. Když jí hlava klesla zpět, její tělo se ještě chvíli cukalo vlivem nervů.

Je v agónii. Doufám, že není mrtvá – to by mne moc mrzelo. Mám totiž naplánovanou velkolepou zábavu s ní a potřebuji, aby žila. Trhám druhou ledvinu. Tentokrát se tělo jen křečovitě zaškubalo. Prsty na rukách pacientky se opět pevně sevřely v pěst a šlachy na zápěstích vystupovaly nepřirozeně vysoko nad úroveň kůže. Mám nutkání uchopit skalpel a ty šlachy přeříznout.

A je to. Pěsti se uvolnily. Zápěstí mocně krvácí.

Opět nořím ruce do teplých střev a bažím se tím slastným pocitem. V dalším okamžiku si je už omotávám kolem krku jako šálu. Přetrhla jsem je někde uprostřed duodena, z jehož ústí mi odkapává na mé nové poprsí od paní Bělohorské směs žluče, trávící šťávy a chymu. Co to ta ženská měla k snídani za sajrajt? Nu, každopádně by ta potrava měla být už zpracovaná. Druhý konec, kde končí kolon, trousí trochu stolice, ale s tím si poradím – udělám na něm uzel.

Tak, hotovo. Tračník už netrousí. Rovnám si ta střeva kolem krku, aby dobře vypadala. Jsou jako luxusní boa, co nosívají paničky z vyšších kruhů jako doplněk ke svým večerním šatům. Teď však vypadám spíš jako kabaretní tanečnice, nebo ještě spíše striptérka, která své boa odkládá až nakonec. Pštrosí pera to sice nejsou, ale o to je mé boa zajímavější. Jejich kluzký povrch při pohybu po mých ramenech a hrudi mne naplňuje nevýslovným blahem. Nádhera. Dívám se na sebe do zrcadla a s nadšením musím konstatovat, že mi to sluší. Mohla bych být módní návrhářka – tohle je vskutku velmi originální model. Pacientka je v bezvědomí a ani muž na vedlejším lůžku nevypadá na to, že by měl náladu můj horký módní doplněk posuzovat. Nu nevadí. Nepotřebuji objektivní mínění a posudky o mém zevnějšku – jsem totiž stále více narcistická. Nestojím o lásku druhého, vystačím si sama. Vlastně mne nikdy nikdo nemiloval. Nemyslím ani tak, jako mne miloval třeba děda. Myslím to milování, co spojuje k sobě dvě těla, když se jejich majitelé líbí jeden druhému. Ach, nikdo mi ještě...

... s oblibou ještě nikdo neotřel svůj lačný jazyk o mou čekající chtíčem zvlhlou vagínu. Najednou si všímám, že má samolibost má jen omezený charakter. Ano, já přeci jen toužím po něčem vnějším – hmatatelném projevu, že jsem obdivována.

Co si takhle splnit svůj sen?

Právě teď!

To, co mne napadlo je sice trochu extrém, ale jiná možnost se mi nenabízí. Tak trochu procvičení anatomie ruky.

Klečím na kraji postele těsně vedle Magdy čelem k čelu jejímu. Ruka Magdina se nachází přímo před mou vagínou, přičemž se její prsty dotýkají mého klitorisu a jeho okolí. Ona se cuká. Není proto snadné, najít v řezu na vnitřní straně jejího zápěstí jednu z pěti přeřízlých šlach zbylých po povrchových flexorech prstů. Vztekle jsem řízla skalpelem do jejího bicepsu. Musím ho oddělit od šlachy. Tendo klade nástroji poměrně velký odpor a tělo vedle mne se prudce zmítá bolestí. Játra a pankreas mají tendenci vyklouznout z dutiny břišní. Ta ženská má ale energii. Konečně se mi podařilo vyřadit biceps z provozu. Ruka se už nemůže v lokti ohnout. Tak kdepak máme nějaký ten flexor digitorum?

Byla to piplavá práce, ale už je to hotové. Pacientka je při vědomí, ale její pohyb je omezen jen na nepatrné záchvěvy ještě funkčních svalů. Každý z pěti konců šlach ohýbačů prstů jsem sevřela chirurgickou svorkou a ruka byla připravena ke znovuoživení. Na můj vkus se na ruce pode mnou blyštilo moc kovu – ty svorky tu prostě nepůsobily dobrým dojmem. Ruka vypadala právě příliš mechanicky - jako biostroj z nějakého sci-fi filmu. Snažila jsem se na to nemyslet.

Lépe jsem ještě naaranžovala prsty slečny Bělohorské pod svou vagínou a poté se chopila ledově třpytící se chirurgické ocele, vyčnívající z otevřeného zápěstí. Na každý prst jsem si nasadila jedno ze dvou ok každé svorky a loutkové divadélko mohlo začít.

Z počátku mi dělalo problém koordinovat pohyby všech pěti prstů. Pak jsem se soustředila jen na ukazováček a prostředníček, jenž mi přímo stimulovaly klitoris a teprve později přidala i ostatní prsty. Ocel cinkala jako jehlice při pletení a já cítila postupující rozkoš. Je to cizí ruka, ne moje – milý pocit. Pozoruji při tom poloprázdnou břišní dutinu, v níž zbyla ještě játra. Nevím proč, ale stimuluje mne to. Nikdy jsem tento pocit nepoznala v tak zvláštní situaci. Blesklo mi hlavou, že má sexuální orientace má daleko úchylnější charakter, než by mi mé představy byly schopné promítnout. Necítím se tím zahanbená – naopak – prostupuje mne hrdost, která mne povznáší nad trapné přízemní sexuální a moralistické standardy... . Blaho mi protéká žilami, euforie slasti se mi rozlévá po těle – celá se chvěji, přičemž postupně ztrácím vládu nad svou loutkou. To ale nevadí, protože už se má rozkoš blíží k vrcholu – tento proces už nic nezastaví – je to jako řetězová reakce jaderného štěpení, která překročí kritické stádium. Zbývá už jen čekat na výbuch a atomový hřib – na explozi mého poševního výronu.

Vzdávám se pomoci loutky, jenž je pro mne stále hůře ovladatelná, a začínám používat raději ruku vlastní. Možná to nebylo třeba – vrchol byl už nadosah, ale byl to takový instinkt, jemuž jsem se poddala bezmyšlenkovitě.

Vyvrcholení bylo tak mocné, že mne paralyzovalo. Pod zavřenými víčky se rozplynul obraz tančících jater, střev a pankreasu. Místo nich tančí sólo mé zakrvácené nahé torzo, jemuž příroda neráčila dopřát ani špetku ženské krásy. Ten obraz mne dojímá. Cítím známou vlhkost na řasách. Proč jen jsem se narodila jako kluk? Kde se stala chyba? Myslela jsem si, že budu šťastnější, když si odstraním ten odporný kus masa mezi nohama, kterého jsem se tolik štítila – nevypadal totiž jako opravdový penis, ale spíš jen jako jeho zmenšený model. Už ve škole se mi pro to smáli po tom, co jsem se s ostatními žáky po tělocviku sprchovala. Má drobná postava mi na sebeúctě také zrovna nepřidala – všude jsem byla mezi kluky nejmenší – na základce, na gymplu i na fakultě. Toužila jsem dlouho po změně pohlaví a dočkala se toho až, když jsem si ho sama uřízla. Připravovala jsem se tehdy na to velmi dlouho a byla si jista, že dokážu uplatnit i své specializované poznatky plastické chirurgie. Vagínu mi však udělal až profesionál, protože jsem nedokázala na vlastní přeměně pokračovat. Tehdy mi bylo dvacet let... .

Otevírám oči. Vítá mne další protivné ráno – výsměšné a cynické ráno. Slzami promočený polštář mne opět jako po každé pálí na tváři a nutí mne vstávat dříve, než je nutné, abych se včas vypravila do práce... .