(Fuckenbrau 2002)

Rudý chomáč se mu roztékal po drahém saku a tvořil chuchvalec barvy krve. Další rajče dostal do obličeje. V ruce držel propisku a nový výtisk "Násilí na dobrou noc." Ochranka okamžitě útočníka dopadla a zajistila. Ten ještě stačil provolat pár významných hesel:

"Pryč s propagátory násilí!" a "Lepší svět pro naše děti!"

Majitel sálu okamžitě přispěchal s papírovými ubrousky, energeticky se ukláněl a snažil se očistit jeho módní šedé sako, ale skvrnu spíše rozmazával. Samozřejmě, všude přítomný novináři a kameramani byly v pohotovosti a získávaly horký materiál pro své zaměstnavatele. Tak takhle si Gereth svojí autogramiádu nepředstavoval.

Okamžitě ji rázně ukončil, čímž vzbudil nevoli u desítky stojících teenagerů s trikama Cannibal Corbse, Korn, nebo jen v černém s obrácenými pentagramy a obrácenými kříži na krku.

Ráno se objevily samozřejmě v novinách titulky a velké fotky na předních stranách periodik.

"Král násilí si chvíli připadal jako ve svých povídkách!!" s obrovskou fotkou, jak se prohýbá dozadu pod náporem rajčete, které se rozstřikuje, že to vypadá jako by opravdu chytil kulku do hlavy. To byl Daily Telegraph.

"Básník krve obětí atentátu". Tři fotky jdoucí za sebou: jak něco říká do mikrofonu, jak na něj letí rajče, a s rajčetem rozteklém na saku. N. Y. Gazzete.

"Gereth Flint to dostal. Pravá červená rajčata" (přitom celý nápis byl dvoupalcový kromě posledního slova, to bylo o dvě třetiny menší). U toho fotka jeho obličeje, když se zrovna zamyslel a má tupý výraz. A druhá fotka, detail rozkroku, kde mu pár stříkanců z rozprsknutého rajčete také přistálo. Bulvární Express.

V poledne Gerethovi zavolali z televize, jestli by mohl přijít ve tři hodiny na menší rozhovor do publicistického pořadu. Odmítl. Řekli mu že ještě zavolají jeho agentovi. Za deset minut volal Mike, agent, ať kouká nafrčet do TV, ať není za naprdlého suchara. Učesal si svoje červené vlasy spadající mu na ramena, narovnal piercing v nose a v obočí, projel rukou odbarvenou bradku a vzal si na sebe černé hadry s morbidními motivy. Nechtěl riskovat další sako. Měl v hlavě báseň o strážcích pořádku, hodlal v ní jim stáhnout kůži z obličejů a narvat do těla otvorem z druhé strany a pak je polít petrolejem a zapálit a u toho jim vytáhnout oči tak, aby vysely jen na nervech. Uvědomil si, že ho toho napadá tolik, že to zpracuje spíše jako povídku. Ale nemohl tvořit. Musel jet do televize.

"Po včerejším drobném incidentu přijal pozvání k nám do studia kontroverzní spisovatel a básník Gereth Flint. Jak se cítíte?" Cukrlinkový úsměv nakrátko ostříhané redaktorky asijského původu. Pak šot ze včerejška, se zpomalenými záběry. Měl chuť vstát a všem ve studiu prokousnout játra.

("Cítím se jako hovno vytažený z mixéru, které se někdo snaží narvat zpátky. Nejradši bych všechny zmrdy postřílel!" myslel si.)

"Oh, skvěle, díky za pozvání, neváhal jsem ho přijmout. Ten včerejšek mi přišel jako velmi humorná věc, dokazující ubohost moralistů," řekl, zasmál se na kameru.

"Oh, výtečně, je vidět, že jste tvrdý jako někteří hrdinové z vašich děl. Tedy z těch mála, kde hrdinové přežijí." Opět úsměv asiatské redaktorky.

("Někde bejt s tebou sám, strhnul bych z tebe šaty a ukázal bych ti, jak jsem tvrdej!" myslel si.)

"Tak nevím jestli mi to má lichotit, či mě to naštvat!" řekl a zatvářil se naoko vážně. Své odpovědi četl z papíru, co ležel před ním.

"A teď něco o vás. Založil jste nový literární styl. Popisujete jen násilí, dovedl jste do dokonalosti to, co kdysi ve filmu začali Tarantino a Stone. Každá vaše nová kniha je bestsellerem. Proč si myslíte že je tomu tak?" řekla Asiatka a svůdně si olízla rty.

("Protože všichni chtěj zabíjet, píčo!" myslel si.)

"Lidi chtějí násilí, ale ne prožít, jen o něm slyšet. Já jim to umožňuji. Jen plním nejtajnější přání lidské duše," řekl a tajuplně se usmál.

"Nejslavnější díla jsou "Krvavé myšlenky", "Louhem ke kráse" a vynikající sbírka básní "Dvanáct článků prstů v kapse." Překvapila vás nominace na Nobelovu cenu?" řekla a tvářila se jako že má zájem. Přitom měla děsně zpocená záda a častokrát si upšoukla. Divil se, že to nezachytí mikrofon a ve skrytu duše doufal, že se to aspoň jednou podaří.

("Na tuhle otázku odpovídám kurva pokaždý. Už je to zkurveně trapný!" myslel si.)

"Nejdřív jsem myslel, že je to vtip. Básně mají vysokou morální a filosofickou úroveň, jen velmi skrytou. Jsem rád, že jsem nakonec ve finále cenu nedostal. Ale neznamená to, že jí v budoucnu nedostanu," zarecitoval. Tuhle odpověď nemusel číst z papíru. Uměl jí nazpaměť.

"A jak se tváří na vaši tvorbu rodiče?" Zeptala se s hraným zájmem.

Musel se zasmát. Tentokrát upřímně. "Matka začala číst mojí první knihu ("Příhody strýčka s motorovou pilou") a přestala na straně čtyři a od té doby moc spolu nevycházíme. Ale otec je můj největší fanoušek a občas mi radí nějaké nové a zajímavé způsoby mučení a zabíjení. Vždy přijde na něco originálního," řekl.

("Kdybys věděla že 80% toho násilí vymyslel fotřík. No jo, sem úchyl po něm. Stejně nevím kam na ty fígle chodí," myslel si.)

"A teď na co se čtenáři ptají nejvíce, dopustil jste se někdy násilí?" Zvědavý pohled, maskovaný drobným úsměvem, který má předejít případnému trapasu.

("Jednou jsem přejel krtka sekačkou." myslel si.)

"Jednou jsem přejel krtka sekačkou," řekl. Tohle ve scénáři neměl napsané. Zarazila se. Pak se váhavě zasmála.

"No, bohužel, již nám vypršel čas. Musím se s vámi rozloučit a poděkovat, že jste dorazil na tento zajímavý rozhovor," řekla a podala mu ruku.

("Zajímavý jako hovno," myslel si.)

Pevně jí stisknul ruku. Měla jí nasáklou potem.

"Mě taky moc těšilo. Snad se někdy uvidíme.“

("Jen to, proboha, ne!")

Pak jel do baru na pivo, nakupovat, za kamarádem. Domů přijel kolem desáté. V hale potkal matku.

"Richarde, měl bys toho psaní nechat. Vždyť je to proti bohu. A příště to třeba nebudou rajčata. Někdo na tebe hodí granát," řekla mu starostlivě.

Podíval se na ní. Ve svých básních a povídkách jí zabil na tisíckrát. Žraly jí krysy za živa, prožrávaly se skrz oči do mozku, nechal jí nabodnout na kůl, několikrát jí stáhl z kůže a hodil do mraveniště, nechal jí už i ucpat všechny otvory betonem, rozporcovat na kuchyňské lince, probodnul jí paličkou na buben nos a narval jí až do mozku. Tisíce způsobů na smrt. A tak jí také bral. Jako někoho kdo může umřít milionkrát.

"Aspoň se ještě zvýší obrat. Spisovatel zabit za své dílo! To by byl titulek." Řekl a prošel kolem ní. A obrátil se.

"A kolikrát ti mám říkat, ať mi říkáš Gerethe. Už nejsem Richard Ruchuck. Jsem Gereth Flint. Umělec. S tím hrozným jménem bych to nikdy nikam nedotáhl!"

Jen zaslechl: "Nezlob mámu, Richarde!"

Vyběhl schody a vešel do svého pokoje. Pustil počítač. Otevřel Word. Dneska ve svých básní zabije spoustu lidí. Vzal do ruky papírek který ležel před klávesnicí.

"Tak které smrti a vraždy vymyslel táta dnes?"

Potichu se otevřely dveře. Slyšel zas ten hlas, který ho poslední dobou přiváděl k šílenství.

"Richarde. Přestaň psát o mrtvých lidech. Děláš ze sebe bůhví co a přitom pláčeš u televize u každé smutné scény." Její hlas byl tak neúprosný. Tak jako vždy, když mu to vpálila do očí.

"Vždyť jsi ani neviděl v životě mrtvého člověka. A doufám, že bůh dá a ani neuvidíš," dodala.

"Pch, mrtvol jsem viděl stovky, tisíce," odsekl jí.

"Na tom tvém internetu. Ani si nedokážeš představit ten pocit, když ten maniak vyvraždil Finleyovi. Tys jim nezamačkával oční víčka." Fynleyovi byly před patnácti lety sousedé. Neznámý pachatel je doslova zmasakroval. Vnitřnosti a útroby manželů rozházel po celém domě, dceru pořezal a polil kyselinou chlorovodíkovou, pětiměsíčního syna upekl zaživa v plynové troubě.

Musel mlčet. Věděl že se někdy v noci s hrůzou probouzí a má strach sám ze sebe. Z toho monstra, co přived na svět. Z toho monstra, co daroval světu.

Ale na druhou stranu mu psaní plnilo nejtajnější potěšení a když rozvíjel svojí (nebo otcovu) fantazii, cítil se tak krásně, tak nadpozemsky. Ale ve skutečnosti nikdy nepocítil touhu aplikovat násilí.

"Vypadni! Kurva vypadni!" křikl na matku. Dneska jí zabije znovu. Začal psát báseň. Pak mu pohled sklouzl na papírek před klávesnicí.

Četl:

-Natrhnutí šlach a rozčtvrcení koňmo

("Staré," myslel si.)

-Rozdrásání nějakým tupým předmětem, ale VELKOU část těla

("Zajímavé," myslel si.)

-Trychtýř do krku a zadělaný vylučovací otvory, neustálé lití tekutin do krku

("Staré,“ myslel si.")

-Utržení všech nehtů, dále bradavek a genitálií /hlavně u ženy, bolestí a hrůzou jí úplně zbělají vlasy/

("Blbost," myslel si.)

Otevřel dveře.

"Tati!"

Začal psát báseň o tom, jak by vykuchal matku a její vnitřnosti by vařil v její krvi, když se zpoza dveří ozvaly masivní kroky a funění. Vešel plešatý muž, silné postavy.

"Volalsmě?" Mezery mezi slovy jako by nebyly.

"Vlasy přece jen tak nezbělej! Už ti docházej nápady. Buď se opakuješ, nebo to jsou naprosté blbosti," řekl a prohrábnul si dlouhé červené vlasy.

"Takblbosti?" řekl otec a zatvářil se uraženě.

"Jo. Blbosti. Já potřebuju absolutní realismus. Chápeš? Já jsem básník krve a ne nějakej scénárista béčkových hororů!" řekl a snažil se přijít na něco originálnějšího, než mu poskytl papír před klávesnicí.

"Díkymě sešslavnej, aještě mito vyčítáš? Básníkkrve? Ty? Opravdový básníkkrve jsemjá!" Vykřikl podrážděný otec a práskl dveřmi.

Gereth se rozhodl, že do básně přibere ještě otce. Ten může vypít kotel s matčiny ostatky a udusit se danou. Naplno si pustil v HI-FI věži CD Libido Airbag. Takhle nebyl dlouho naštvaný. Včera ten atentát, dneska rozhovor v TV, rozhovor s matkou a teď ještě hádka s otcem.

Po chvíli se dveře otevřely. Stál v nich otec a usmíval se.

"Poďsemnou!" A seběhl po schodech. Gerth něco zabrblal a vstal od počítače. Seběhl dolů po schodech za ním.

"Říkaljsem tiže zbělají!" Zaslechl otce.

Podíval se kam ukazoval otcův masitý ukazovák.

Na koberci ležel obrovský krvavý chuchvalec, obrovský nádor krve, zbídačené lidské tělo. Krev se rozlévala a vsakovala do koberce. A někde mezi pokroucenými rameny ležela skleslá hlava. Matka, která měla vlasy hnědé, je nyní měla chorobně bílé, jak stařena nad hrobem. Sněhově bílé, nezdravě bílé, mrtvolně bílé, jen s občasnými kapičkami a stroužkami krve. Na stole ležely velké štípačky. A několik zakrvácených plochých destiček. ("Nehty!" Myslel si.) A nějaké jakoby zakrvácené slupky od pomeranče. ("Bradavky!" Myslel si.). A jedna zakrvácená neforemná hromádka. ("Genitálie!" Myslel si.)

Když udělal dva kroky do strany, uviděl hrůzu v matčině světlé tváři, kůže teď byla skoro průsvitná, všechny žíly se pod ní rýsovaly, jak spletence hadů. A měla vytřeštěné oči.

"Tys jim nezamačkával oční víčka," zněl mu matčin hlas v hlavě.

Najednou uslyšel zasýpání. Otočil se. Viděl otce jak fascinovaně kouká na své dílo. Jako otec na novorozeného syna. Jako malíř na svůj nejlepší portrét. Jako miss world do zrcadla.

Gereth nebyl schopen reagovat. Gereth se nebyl schopen hýbat. Stál. Stál. Svět se točil a on jen stál. Jak solný sloup. Jak Kristus na Corvadě. Jak katedrála svatého Pavla.

"Chcešněco originálníhojó? Takposlouchej jakto bylodoopravdy tenkrát sFynleyovýma."

Hlas otce mu projížděl mozkem jak rezavé hřebíky.