(Euronymos - 1993)

V pozdních nočních hodinách na měsícem osvětlený hřbitov padl stín, který proplouval a vlnil se přes náhrobky a upravené i zanedbané záhony. Jakási temná postava se procházela mezi hroby v záři úplňku měsíce a pokračovala dál až někam na konec hřbitova, kde se zastavila před jednou podzemní kryptou. Kdesi v dáli se zablesklo a chvíli na to zahřmělo. Neuplynulo mnoho vteřin a spustil se prudký déšť. Veliký pomník, jenž se nacházel v temném zákoutí hřbitova, byl spolu s postavou osvětlován nyní mohutnou bouřkou. V záblescích se na prastarém mechem zarostlém pomníku objevoval vytesaný nápis: Hellish Family.

Na černé obloze až pod čáru obzoru zběsile blikaly větvené blesky. To vše bylo provázeno mocným burácením hromů, šelestem listí, jež se na stromech chvělo ve větru, a šumem deště padajícího do trávy, na kamenné náhrobky a betonové zdi hřbitova, o něž se prudce dopadající kapky tříštily. Bílý kotouč měsíce poblikával stíněn mračny a dodával tak ještě hrůzyplnější efekt, než doposud skýtalo zdejší prostředí.

Náhle se přidal další zvuk. Znělo to, jako když se sune něco těžkého a plechového po betonovém podkladě. Jako by někdo odtahoval víko od podzemní hrobky.

Bylo to tak. Temná postava totiž právě vnikala do jejích útrob.

Z podzemí se potom ozvalo zaskřípání od toho, jak se někdo pokoušel uvolnit víko jedné z rakví.

Od nedalekého kostela sem náhle dolehlo bití zvonu, které dávalo znamení, že je půlnoc. Na to, jak kdyby se probudilo tisíce hromů naráz. Do houstnoucího deště se odkudsi přitáhla mlha, která se držela jen v blízkosti hrobky a halila tak vchod do jejího tajemného nitra jako nějaký závoj. Náhodný pozorovatel by měl dojem, že mlha vychází ze země. Byl to zvláštní přírodní úkaz, že se za takového lijáku objeví z ničeho nic mlha. Snad to mělo být nějaké zlé znamení.

Hřbitov zahalen mlžným oparem, bouřka, déšť, kymácení se stromů ve větru a bití zvonu o půlnoci v den úplňku – jak romantická scenérie, řekl by asi zdejší hrobník, unášen rozkoší při rozjímání mezi pomníky. Nyní se však nacházel ve hrobce rodiny Hellishových.

Hellishovi byli však poněkud zvláštní rodina. Tedy – řekněme – měli nevšední minulost. Ještě před několika dekádami let se proslýchalo, že jsou prý ďáblovi spojenci. Fakt je ten, že předkové byli Španělé, jejichž rodiče byli obviněni z provozování černé magie a upáleni na hranici v Barceloně. Byli to bratři Fernandezové, kteří přišli o své rodiče. Podařilo se jim tajně vniknout na loď do Anglie a tak unikli před svatou inkvizicí. V Anglii se vydávali pod příjmením Hellish. Tam později založili tajný spolek ‚Kult ohně‘, který se koncem 19. století rozpadl a dnes je již zapomenut. 13. června 1889 byl zde v rodinném hrobě jako první pohřben jeden z posledních členů Kultu ohně.

Zde na hřbitově a hlavně v blízkém okolí této hrobky se od té doby dějí podivné věci. Nejvíce podivností čpících hrůzou se tu však stává v noci 13. června, tedy v den, kdy byl v hrobce pochován první zemřelý. To hrobař Grave samozřejmě nevěděl a svým počínáním uvnitř způsobil, že byla otevřena brána mezi světy, za níž trpělivě čekaly síly prastarého kouzla, aby mohly proniknout mezi živé a hrát s nimi svou hru o jejich duše. Bude Grave první? Hra právě začíná...

John Grave chodil na hřbitov od jisté doby každou noc a dnes tu byl opět. Přišel vždy před půlnocí a před jednou hodinou ranní odcházel. Přímo zbožňoval noční procházky hřbitovem, hlavně když bijí kostelní zvony půlnoc a je úplněk. Sedm nocí za sebou sem přicházel. Dnes tu byl však naposledy v tuto noční dobu – dnes 13. června.

Sled podivných událostí však začal 29. května, kdy byla na vlakovém nádraží ve městě M. na lavičce nalezena mrtvá žena.

„Smrt nastala asi před pěti hodinami,“ konstatoval lékař, který právě dokončil vnější ohledání mrtvoly. „Pravděpodobně jde o předávkování heroinem. Zorničky jsou stažené. O tom, že byla narkomanka, svědčí i spousta vpichů na předloktí. V místě vpichů je patrná i mírná embolie.“

„Nevypadá na narkomanku,“ namítl policejní vyšetřovatel. „Její rysy jsou takové jemné – řekl bych až dětské. Zdaleka není tak vyzáblá, jako heračky bývají.“

"Zřejmě si píchala jen krátkou dobu..."

V nádražní hale byl typický rozruch pro tuto událost. Lidé, kteří tu mladou ženu znali, se zastavovali a přihlíželi s různými výrazy ve tvářích. Šlo o mladé děvče ve věku osmnácti let. Měla na sobě přiléhavé modré džínsy, černé kozačky a černou koženou bundu do pasu. Její doklady uváděly jméno Elizabeth Hellishová.

Její tělo už bylo naloženo na nosítka, přikryté prostěradlem a neseno dvěma zřízenci pohřebního ústavu do černé dodávky. Když ji naložili, nasedli do auta a odjeli.

O týden později měla Elizabeth pohřeb - pohřeb jak se patří na zámožnou rodinu. Celý ceremoniál byl zahájen v osm hodin dne 6. června 1995. Elizabeth byla pochována na nedalekém hřbitově v rodinné hrobce, u níž byl cíl smutečního průvodu. Zde ještě jednou byla otevřena rakev a kněz něco přednášel z bible, stojíc u nohou nebožky. Okolo hrobu postávali plačící pozůstalí, nějací lidé od pohřebního ústavu a o pár kroků dál stál hlouček muzikantů, kteří čekali na vhodnou chvíli, aby zahráli jednu ze smutečních skladeb. Hrobník, jenž stál vedle kněze, stále upřeně sledoval mrtvou téměř hypnotickým pohledem. Byla krásná a ani po smrti neztratila kousek ze svého půvabu. Její nádherné dlouhé kaštanové vlasy se jí plazily přes ramena po velkých ňadrech až k pasu. Její dětský obličej byl bílý jako křída, ale přesto krásný. Hezky klenutý nosík, plné rty, které se jakoby trochu usmívaly, a víčka s dlouhými řasy. To byla tvář jediné dcery majitele obchodního domu na Bleakstreet. Černé přiléhavé šaty vykreslovaly na červeném sametovém čalounění tvar její půvabné postavy. Neobyčejně útlý pas a široké boky působily silně vyzývavě. Její, ani ne před rokem ovdovělý, otec se na ni díval pohledem sice smutným, ale s velkou dávkou zalíbení. Jakoby si představoval, že jen spí a o něčem hezkém si sní.

Pohřeb se chýlil ke konci. Čtyři muži se chopili lan a spustili teď již zavřenou rakev do hrobu. Pozůstalí ji zasypali květinami a věnci. Nad hrobem každý z nich zašeptal poslední sbohem a tím byl pietní akt zakončen. Všichni se rozešli do aut a větší část zamířila do restaurace "Appetite", která byla přichystána a celá pro ně rezervována.

Hostina trvala až dlouho do noci. Hrobník John Grave, který byl také na ni pozván, však přišel tehdy domů, i když v trochu veselejší náladě, už před osmou hodinou večerní. Sám otec zemřelé ho totiž pozval po soustrastné a soucitné rozmluvě. Odešel dříve, protože měl už na tuto noc svůj vlastní program. Jeho žena Jill se právě dívala na nějaký zábavný pořad v televizi. Když se vysvlékl z černého společenského oděvu, přisedl si k ní na pohovku a oba se dívali na televizní šou. Při tom se bavili o prožitém uplynulém dni.

Před jedenáctou hodinou šla Jill už spát. To se Johnovi náramně hodilo. Dál se chvíli nezáživně díval na televizi a čekal, až přijde ten pravý čas.

Když bylo tři čtvrtě na dvanáct, vypnul John televizor, potom se teple oblékl a chystal se ven.

"Kam jdeš Johne?" zavolala jeho žena z ložnice.

‘K sakru! Baba jedna zvědavá,‘ řekl si John v duchu a hned odpověděl: "Jdu se jenom projít na čerstvým vzduchu, miláčku. To pití mi nějak neudělalo dobře." Na to zavřel dveře a vyšel ven. Jeho cesta mířila na hřbitov, jenž byl jen pár minut chůze od jejich domu. Tam se ztratil ve tmě a u brány hřbitova se znovu objevil až půl hodiny po půlnoci.

Tyto podivné vycházky provozoval denně ještě celý týden až do třináctého, kdy byl o půlnoci na hřbitově naposledy, jak už vlastně víme. V tu noc byla bouřka a hustě pršelo.

Bouřka trvala sice jen slabou hodinu, ale za tu chvíli stačila napáchat mnoho škod. Blesk uhodil do elektrické rozvodné stanice, což zapříčinilo výpadek proudu v celém městě až do dvou hodin do rána, kdy byla závada odstraněna. Krom toho byly silnice na různých místech přehrazeny popadanými stromy.

Tu noc měla Jill o muže starost a netrpělivě na něj vyčkávala doma. Stála u okna a pozorovala ty nažloutlé větve blesků a kývající se stromy vzdorující silnému dešti a větru. Stále netušila, kam to John pořád chodí, i když se ho na to už několikrát ptala. Ty jeho půlnoční procházky jí byly dost podezřelé.

Náhle déšť ustal. Jill se rozhodla, že půjde Johna hledat. Co kdyby se mu tak něco stalo. Zamáčkla nedokouřenou cigaretu a chystala se ven.

V tom se náhle dveře otevřely.

"Jsi to ty, Johne?" zeptala se.

"Jsem to já, miláčku," ozvalo se ode dveří. "Jak to, že nespíš?"

Když si John odložil, objal manželku kolem ramen a políbil ji.

"Bála jsem se o tebe," řekla.

John byl promočený skrz na skrz a kalhoty, ba i košili, měl zamazané od hlíny. Jeho šaty byly něčím jemně cítit - něčím tak neobvyklým, s čím se člověk denně nesetkává. On byl cítit jako smrt - jako formaldehyd!

Hrobníkovy noční procházky na hřbitov už tedy skončily a dny plynuly a plynuly...

Až jednou, bylo to v noci z 3. na 4. dubna roku 1996, se stala jedna zvláštní a hrůzyplná věc.

Byla noc v úplňku. Hřbitov byl zahalen do přízemního mrazivého oparu a osvětlen kulatým měsícem. Na vyčnělých náhrobcích se v jeho záři leskla jinovatka. Bylo naprosté, přímo strašidelné ticho.

Ozvalo se bití kostelního zvonu - byla půlnoc.

A znovu bylo ticho. Jen z velké dálky sem doléhal ruch města. Z jedné krypty se však přeci jen ozýval nějaký šramot. Patřila rodině Hellishových. Znělo to, jako by se někdo uvnitř snažil odklopit víko rakve. Víko povolilo za chvíli, protože bylo před několika měsíci odejmuto a hřebíky, jimiž byl poklop přitlučen, už proto neplnily svou funkci. Teď uvnitř cosi zarachotilo. To dopadlo víko na podlahu. Potom se začalo ozývat nějaké mlaskání a něco, co bylo mezi vrčením a sténáním. Tyto zvuky dlouho a dlouho neustávaly.

Když asi po třech hodinách podivné zvuky konečně utichly, chvíli byl ještě slyšet takový jakoby pleskavý pohyb něčeho, co se nezdálo být člověkem. Brzy ta věc škrábala na plechové víko hrobky a pokoušela se ho odsunout. Po tom dlouhém snažení čehosi neidentifikovatelného se poklop začal centimetr po centimetru posouvat. Ze vzniklého otvoru jemně vystupovala pára, či jakási mlhovina. Nato se na okraji obdélníkového otvoru objevilo něco, co vypadalo jako nějaké slizké kostěné pařáty. Za další chvíli se do mlhy vyškrábalo na zemský povrch něco strašného a odporného, co by si zdravá lidská fantazie vůbec zdráhala představit.

Tu noc nemohl hrobník usnout. Po boku své manželky se stále převaloval na posteli ze strany na stranu. Blížila se čtvrtá hodina ranní, když tu náhle John zaslechl ode dveří podivné pleskavé zvuky. Někdo šmátral rukama po dveřích, jako kdyby je mazal nějakým blátem. John vylezl z postele rozhodnut, že se na to půjde podívat, a šel ke dveřím. Pár kroků před nimi se však zastavil. Klika se totiž pohnula. Znělo to, jakoby se jí na druhé straně někdo dotýkal něčím kovovým. S připraveným revolverem v pravé ruce teď přede dveřmi vyčkával, dokud je vetřelec neotevře.

Klika cvakla a ony se začaly s vrzotem otevírat... pomalu - nekonečně pomalu. Za nimi cosi vrčelo a sténalo zároveň a opět byl slyšet ten podivný pleskot.

Dveře se otevřely dokořán a teď to bylo přímo před ním.

Bylo to maličké jako nemluvně. Kůži to nemělo a jen tlející svaly zakrývaly maličké kosti. Celé toto tělíčko bylo zapatlané nějakým slizem. Byl to příšerný pohled. Johnovi se tajil dech. Krev mu tuhla v žilách. Jen tak strnule stál a pozoroval tu zrůdu. Díval se přímo do jejích modrých nemrkajících očí bez víček. Ta věc odhodila na zem páčidlo, které John zapomněl před více než devíti měsíci v jedné hrobce, a dala se do pohybu. Po čtyřech se blížila ke Graveovi a při tom mokvajícími končetinami pleskala o podlahu. V tom pohybu to pokyvovalo svou krvavě nahnědlou lebkou, obalenou slizem, a masité rty, ze kterých čněly žluté špičaté zuby a ze kterých kapaly táhlé viskozitní sliny, volaly na hrobníka: "Táto, táto, táto... "

Černé noční ticho prořízlo hrobníkovo zoufalé:

"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!..."

Narodilo se dítě smrti,

napůl živé, napůl mrtvé.

Bude žít, však bude tlíti.

Hnis bude mít místo krve.