(Fuckenbrau 2003)

Ty obrazy byly jako živé. Pokroucená těla a torza těl v démonické křeči. Výrazy ve tváři plné utrpení a nevýslovných hrůz. Nikde nešlo vidět taková gesta zoufalství, jako na těch olejomalbách přede mnou. Sto různých technik mučení, zabíjení, zohavování. Na jednom plátně kat, oběšená čarodějnice. Na druhém démonický kanibal se ztopořeným penisem, snad někde v Africe, požírající svou zmrzačenou oběť za živa. Sto krvavých špalků a v nich zaseklé sekery. Sto šibenic a hořících hranic. Sto nejrůznějších mučících nástrojů. Tisíce tváří nepředstavitelné hrůzy a zoufalství. A tisíce mučitelů a vrahů s tváří v orgasmickém šklebu.

"Líbí se vám moje Pandemonium?" Hlas mě vylekal, ozval se z místa někde za mnou. Trhl jsem sebou a rychle se otočil. Stál tam mladý muž, byl velmi mohutný, široká ramena. Díval se na mě tmavýma očima.

"Och, je to ... nepopsatelné!" Vymáčkl jsem ze sebe, snaže nedat najevo své okouzlení a znechucení.

"Jsem Jeme Manhoff, majitel muzea Pandemonia. Těší mě pane," muž přišel ke mě a podal mi ruku.

"Také mě těší," podal jsem mu ruku.

"Většina lidí zde v okolí Bostonu je velmi pobouřena. Zdejší sem nechodí, vyhýbají se tomuto domu i mě. Ale cizinci mě rádi navštěvují," usmál se potutelným úsměvem. Měl velmi znepokojující tvář.

"Vidíte, i já jsem na cestách. Poslední dobou hodně cestuji. Objevil jsem se zde více méně náhodou. To ta moje neukojitelná zvědavost. A asi také název Pandemonium," promluvil jsem a povyprávěl něco o sobě.

"Oh, já vím jak přilákat pozornost. Líbí se vám expozice?" Usmál se Jeme Manhoff černým smíchem. Usoudil jsem, že nebyl tak úplně duševně v pořádku. Jako by byl morbidními obrazy a motivy na nich očarován a okouzlen. I když, tohle muselo udělat dojem na každého. Ať už se znechutit tak, že mu bylo na zvracení, či byl člověk zlou podívanou okouzlen tak, jako sám majitel expozice.

"Líbí. Nedají se pouhým slovem popsat mé nálady a pocity. To je tak neskutečné. Ale ty obrazy mi připadají povědomé. Nemyslím, že bych je přímo viděl, ale určitě jsem o nich slyšel," zeptal jsem se opatrně rozložitého a mohutného muže.

"Maloval je malíř až ze Salemu. Asi před sto až stopadesáti lety. Určitě jste to jméno zaslechl. Gábor Nagarat. Maďarský přistěhovalec, kterého doprovázela moc temná pověst," Jeme Manhoff se dmul pýchou a jeho mohutné černé obočí se svraštilo a rty vypoukly ke zlému šklebu.

Asi mu můj zájem způsobil pravou nefalšovanou radost.

Abych ho snad nějak nenahněval, jen jsem ho pobídl, ať pokračuje ve vyprávění.

"Koluje o něm mnoho tajných legend a temných příběhů, plných smrti. Snad abyste šel se mnou. Něco vám ukáži."

Zaváhal jsem jen chviličku a vydal se za mohutnými Manhoffovími kroky.

Vedl mě do temného sklepení. Chodba byla obložena cihlami, které okupovala světle zelená plíseň. Jen světlo petrolejové lampy bojovalo s nadvládou tmy a temnot. Poznal jsem podle této chodby, že tento dům musí pocházet snad ještě z doby puritánů.

"Sbírku jsem z větší části zdědil po otci. S ním i jeho okouzlení tímto umělcem. Sám jsem jí zkompletoval, protože chyběly asi tři obrazy. Otec získal obrazy od samotného Nagarata," vyprávěl mi po cestě můj průvodce.

"Určitě vyhrál v kartách." Poznamenal jsem.

"Jak to víte?" Sledoval jsem Manhoffovo překvapení.

"Jen jsem plácnul!" Teď zase pozoroval mé překvapení Manhoff.

Došli jsme k dřevěným zaprášeným dveřím. Mocným trhnutím je otevřel.

Vstoupily jsme do místnosti. Byla rozlehlá, v rozích vlály pavučiny. Na stěnách vysela holá, nebo nedokončená plátna. Jedno bylo i na dřevěném stojanu. Hned jsem poznal, že tyto plátna kreslil někdo jiný. Obdobné motivy, jen o mnoho horší kresba. Na stolečku vpravo ležela paleta s barvami a několik štětců. Na opačné straně byl větší pracovní stolek s rezavým starým nářadím.

Jeme Manhoff držel v ruce starou objemnou knihu. Přišel s ní ke mě. Viděl jsem znak vyrytý na přední straně a vykládán zlatě: dvě zkřížené ruce, ohnuté v lokti. Jedna drží štětec, druhá má useklé prsty a kane z ní jedna jediná kapka krve.

"Nagaratovo Lernum Martirium. Studie jeho kreseb. Naprostá vzácnost," zašeptal Jeme a já si všiml jeho absolutně posedlého výrazu. Vrazil mi knihu do ruky. Listoval jsem suchým papírem a připadalo mi, jako bych místo stránek otáčel roky. Zde skica hořící čarodějnice, tak jak se v Salemu upalovaly ještě nedávno. Tu nedokreslený obličej pln utrpení. Támhle nějaký španělský mučící nástroj, snad gereta. Bylo to šílené, snad ještě šílenější než hotové obrazy. Každý detail. Tvář hořící v utrpení mučeného, tvář v extázi mučícího. Autor měl neuvěřitelný dar realističnosti a démoničnosti.

"Víte, Nagarat kreslil velmi zvláštně. Řekl byste, že navštěvoval popravy, upalování čarodějnic, či linchování. Ale tak to nebylo. On vždy kreslil podle lidí, které si vodil k sobě do ateliéru. Měl tam obyčejné lidi a dokázal v nich vidět tu bolest a tu krvavou extázi," Jeme Manhoff mluvil rychle, byl doslova v transu.

"A co když to tak nebylo? Co když kreslil podle opravdového utrpení?" zeptal jsem se ho, nepřestávaje listovat knihou, o které jsem věděl, že měla být kdysi zničena. Snad spálena.

"No, říká se to. Jistý je jen to, že nakonec z těch svých obrazů zcvoknul, nebo co. Prý pak někoho doopravdy zabil a utekl. Od té doby ho nikdo neviděl. Máte pravdu v tom, že i můj otec zaslechl že opravdu ty hrůzné krvavé činy spáchal a maloval podle toho. Dokonce snad jedl i lidské maso. To jsou pověry, které vyvolává Nagaratovo krvavé umění," odpověděl mi Jeme, který se snad probral z obdivného transu k zvrhlému malíři. Všiml jsem si jeho pohledu. Jakoby pozoroval hromádku rezavého nářadí.

"Některé indiánské kmeny tvrdí, že když někdo sní lidské maso, získává sílu protivníka. Získá sílu a podstatně delší život," poznamenal jsem, podrážděn tím, co mi Jeme řekl.

"Vím, na co narážíte. I já jsem slyšel, že Nagaratovi bylo hodně přes sto let už v době, kdy do Ameriky přišel. A že stále žije, živíce se lidským masem," shodnul se se mnou Jeme, trochu zaskočený tím, že něco o daném tématu již vím.

"Dost bylo morbidit a drastických věcí!" Zvolal jsem a zavřel knihu.

Položil jsem ji na zaprášený stůl. Zvedl se oblak prachu. Vykročil jsem a začal si prohlížet nedokonalé a nedokončené plátno na stojanu.

"Občas také zkouším, inspirován Nagaratem, něco vytvořit. Proto jsem vás sem také totiž přivedl," oznámil mi Jeme, když si všimnul, že si prohlížím plátno. Překvapeně jsem se otočil.

"Ty, co projeví opravdový zájem o umění mistra, poprosím, jestli by mi nestály modelem. Snažím se kreslit podle nich a hledám tam takové vize, jako viděl Nagarat," řekl Jeme a jeho obočí se opět stáhlo. Tmavé oči na mě tázavě hleděly.

"A jak koukám, nemůžete je stále najít, co?" zeptal jsem se a zasmál.

Pomalu jsem došel ke stolku s nářadím.

"Chybí vám tu zrcadlo!" téměř jsem vykřikl, když jsem do jedné ruky vzal kladivo a do druhé staré, rzí rozežrané, kleště.

"Co? Jak to myslíte?" Poplašeně vykřikl Jeme, ustupujíce přede mnou do kouta plného pavučin.

"Vy jste si myslel, že Nagarat maloval obyčejné lidi a vlastní fantazií dokresloval známky utrpení? Zapomněl jste ale na tu krvavou extázi mučitelů. Jak kreslil mučitele? No! Nevíte?" Teď jsem byl v tranzu já a postupoval jsem kupředu. Jeme neřikal nic. Své černé oči měl vykulené a čelo se mu rosilo.

"Tak já vám to řeknu. Umírající kreslil podle těch, co doopravdy zabíjel. A škleb věznitelů kreslil vždy, když se díval do zrcadla!" křikl jsem a věděl, že škleb který mám na obličeji se musí shodovat s tím, který je namalován nahoře na plátnech.

Když jsem se rozmáchl kladivem, na prsou mě zastudil můj amulet. Kovový přívěšek přivázaný kožešinovou šňůrkou. Jsou na něm dvě zkřížené ruce, ohnuté v lokti. Jedna drží štětec, druhá má useklé prsty a kane z ní jedna jediná kapka krve.