(Euronymos 2003)

„A nemyslíš, že už jsme na to příliš staří?“ řekla ona se silným náznakem trémy.

„Na lásku není nikdy pozdě,“ odpověděl on a překonávajíc svou nesmělost položil svou paži na její ramena vinouce kolem krku.

„Já vím, ale… však víš… slovo láska se dá chápat pokaždé trochu jinak. Vždyť i každý člověk rozumí tomuto kouzelnému slovíčku malinko jinak než ten druhý. Někomu stačí jen pár sladkých slov, někdo touží po pohlazení a něžných dotecích, a někdo chce… prostě víc… Rozumíš?“

Seděli tu na lavičce pod černým nebem v záři luny a nesměle se tulili k sobě jako párek puberťáků, kteří stále nemohou nalézt odvahu projevit jeden druhému odvážnější milostné gesto. Po několika vteřinách ticha, když se ona nedočkala odpovědi, smutně a bázlivě dodala: „Víš, myslím, že právě na to, co je víc než pohlazení, jsme už moc staří.“

Poslední slovo si on už musel sám doplnit, protože jemný tichý vánek, který se v onen okamžik náhle proměnil ve hvízdající meluzínu, ho od úst jeho noční společnice odnesl na svých neviditelných perutích kamsi do dáli.

„Ale kdepak“, nedal se. „To je hloupost. Nikde není psáno, kdy je na to pozdě a kdy ještě ne. Pokud jde o mne, já se zrovna teď cítím alespoň na dvacet.“

„Když já nevím. Co když nás někdo uvidí?“

„Ale, kdo by nás viděl?! Nikdo tu přece není. Co by tu kdo dělal - teď, uprostřed noci.“

„Myslím, že to stejně nepůjde.“

„Pojď to aspoň zkusit,“ řekl neodbytně muž prosebným tónem a jemně svou milou hladit po ruce.

„Když já vůbec nevím, co mám dělat. Už je to hrozně dávno, co jsem se naposled´ s někým milovala.

„Ty nemusíš dělat nic, lásko,“ pronesl s pocitem vítězství a neohrabaně se pokoušel o milostnou předehru. „Nech to všechno na mne.“

Šelest listí na stromech byl jedinou doprovodnou hudbou k této výjimečné příležitosti a spolu s nepatrným hvízdáním větru doplňoval předlouhé mlčení zamilované dvojice, jež se zdálo být nekonečné. V dálce se ozval kostelní zvon třemi údery na znamení, že bylo právě tři čtvrtě na jednu. Bytosti temného astrálu oblékly hábity nočních přeludů a roztančily se ve strašidelném reji ve větvovích smutečních vrb, rostoucích dekády let mezi zdmi této zahrady smrti.

„Ještě není pozdě, lásko,“ vášnivě vydechl po dlouhé odmlce muž do nočního povětří slova tichnoucí zvolna v šepot a jeho bezretá ústa vytvořila ohavnou parodii úsměvu. „Miluji tě!“

Měsíční jas odhaloval černý háv noci a skýtal možnost shlédnout něco, co mělo být skryto neprozírnou temnotou, či spíše raději silnou vrstvou hlíny někde hluboko pod zemí. Černé siluety stromů měly tvary různých monstrózních lidských postav a nabádaly k představě, že jde o průvod zmrzačených umrlců, kteří najednou povstávali z hrobů, aby našli své vrahy a vykonali svou spravedlivou vendetu. V chaotickém rytmu se kývaly na všechny strany působením větru a skutečně připomínaly živé lidské bytosti. Scéna na dřevěné lavičce poblíž nich však v soutěži v děsivosti triumfovala. Dvojice milenců na lavičce dosud sedících byla totiž čímsi neobyčejná. Nehledě na to muž potom lehce položil svou milovanou na lakovanou fošnu, jejíž barva se v šeru těžko dala určit, a dlaněmi lehce kopíroval křivky její nahoty. Ona zpola poddajná, zpola vzdorující jeho paže jemně odstrkovala - tak jemně, aby muže neodradila od jeho zřejmých úmyslů. Chtěla to! Zrovna jako on, ale příliš se styděla. Když žena ležela na zádech s nohami roztaženými a spuštěnými na zem, on nad ní vytvořil svým tělem most, přičemž se opíraly jeho ruce o dřevěnou desku vedle její hlavy každá z jedné strany a kolena na délku své stehenní kosti od jejího rozkroku. Vášnivě jí začal líbat - nejdříve na rty, mezi nimiž se nejspíš jejich jazyky zběsile proplétaly a splývaly v jednu divoce se zmítající hmotu, potom na krk a ramena a nakonec na ňadra, nebo spíš na to, co z nich zbylo. Ztopořený strupovitý pyj, jehož seschlá kůže působením náhlého pnutí popraskala, pomalu vnikal do shnilé, ale lačné pochvy. Sliz bakteriálního rozkladu tkáně, vyměšovaný trhlinami na přeschlé malomocné pokožce tlejícího pohlavního údu, zaléval zrohovatělé stydké pysky. Mužova pánev se dala do pohybu a hrudník jeho přilnul na shnilé partnerčino poprsí. Jeho prsty se v záchvatu rozkoše zarývaly do seschlé hnijící kůže na ženských bocích, hýždích a prsou. Původní ostych se z ženy vytratil a i jí se zmocnila stejná vášeň, jíž byl posedlý její svůdník. Její tělo se vlnilo pohyby stále nabývajícími na rychlosti, přičemž sílilo vrzavé sténání lavičky, jež se stala mileneckým ložem. Na tuto ohavnou a nechutnou scénu se rozlévalo stříbrné světlo luny, která byla jediným svědkem této nevídané události. Nebyl to však případ první ani poslední, to jen dosud šťastné oči nás všech byly podobné hrůze ušetřeny. Snad se to jednou změní, až se jednou o jasné noci budete procházet mezi hroby městského hřbitova.