(Fuckenbrau 2002)

Těžké dveře se se zaduněním zavřely. V kobce bylo temno a byla cítit hniloba, která člověku procházela skrz nos jako vraždící dýka. Jeden z mužů zapálil svíci skrz okénko v opancéřovaných dveří, pomocí pochodně, kterou držela stráž. Příchozím mužům uvnitř chvilku trvalo než našly v hromádce plesnivé deky zachumlaného zbídačeného muže. Ten na ně nevěřícně a vystrašeně koukal.

"Duncane McRothe, jste obviněn z těžkého zločinu vykrádání hrobů. Před zítřejší popravou máte poslední možnost říci, co se doopravdy na hřbitově u An Ghaillmhu stalo!" promluvil Lester McAllister, kapitán vězeňské stráže. Rytíř Imagul Dean jen doplnil: "A máte poslední možnost zavolat si k sobě kněze, což zatím odmítáte."

Muž, jenž býval Duncanem McRothem se posadil na dřevěné prkno, jenž mu sloužilo za postel a ukázal na přívěšek ukřižovaného Krista na krku rytíře. Promluvil zlomeným, chraplavým hlasem : "Ta socha je špatně!"

Pak ještě dodal: "Ne, kněze opravdu nechci!" Pak začal vyprávět:

"Vůně jasmínů narážela do mého nosu jako oceán do skály. Skála ale je pevnější než můj nos a tak jsem i přesto, že jsem se snažil být co nejvíce potichu, občas slabě kýchnul. Snad to nebylo slyšet přes noční koncert cvrčků, kteří se činily tak jak se činí každou noc. Na nočním nebi zářily mirády hvězd jako tělo obrovské ryby, lesknoucí se ve svitu svíce. Nebyl jsem noční oblohou okouzlen. Spíše mi připomínala slizké, kluzké tělo oné ryby. Chodil jsem ostražitě mezi jasmíny a cypřiši, v ruce jsem měl meč. Meč jsem držel snad jako pochodeň a on se možná i od nočního měsíce odrážel a trochu mi na cestu svítil. Již si nevzpomenu. Vím jen, že, jak jsem opatrně našlapoval pln strachu a bázně, tak jsem se zastavil náhle před postavou. Stála předemnou, obrys proti nočnímu nebi. Stála bez hnutí, stála přímo proti mě. Až když jsem přistoupil blíže tak jsem ulehčeně zjistil, že je to socha Panny Marie. Postavili jí sem pověrčivý vesničané. Snažily se zbavit tohle proklaté místo prokletí. Ale prokletí se tohoto místa drží asi jako plíseň žebráka a mě se drží odvaha, abych zůstal u přirovnání, asi tak jako shnilé maso malomocného. Proč mě jenom moje hamižnost a chamtivost dostala až sem?

No, když už jsem tady, tak to dodělám. Meč mi sice nepomůže proti démonům noci, ale přece jenom, pocit bezpečí, takový provizorní, mi dodává.

Podíval jsem se ve svitu měsíce přes rameno. Tyčila se tam jako tvrz věčnosti, jako citadela temnot, masitá zeď z vlhkých kamenů. Hřbitov.

Neotočil jsem se již k Panně Marii a vydal se směrem k hřbitovu. Prorezavělá brána se s vrzáním a křupáním lámaných kostí (aspoň tak to znělo) otevřela. Ale to již mne opustil ten prvotní, nedefinovaný pocit strachu a beznaděje. Byl jsem zaslepen hamižností. Vykročil jsem k objektu mého zájmu. Mezi břečťanem porostlými hroby se tyčil čerstvý hrob. Hrob Nigelyho O'Connola. Jeho mrtvola v dubové rakvi. Jeho rozkládající se maso v tak úzkém prostoru. Až tu rakev otevřu, určitě mi zas bude na zvracení z těch mrtvolných puchů. A až mu budu kleštěmi páčit čelist a nožem odřezávat zlaté zuby... . Když jsem to dělal, poprvé opravdu jsem zvracel. Po šesti letech již tolik problémů nemám. Zkušenosti vykradače hrobů.

Popadl jsem lopatu, kterou jsem získal z vypáčené hrobníkovy kůlny a začal se svým dílem. Najednou mě opět přejel mráz po zádech. Zas ten strach. Zas se mi v duši vrátily všechny ty pověry a povídačky o prokletí tohoto místa. Dole v krčmě jsem se tomu u žejdlíku piva smál, ale teď? Krve by se ve mě nikdo nedořezal, přesně tohle mi blesklo hlavou.

"Ale dořezal!" zazněl zlomyslný, temný, ponurý hlas tmou. Pustil jsem lopatu, opět vytáhl meč a koukal se na všechny strany. Byl jsem ovanut ledovím větrem, po mém těle se potáhla husí kůže s pupínky velkými jako jeden zlaťák. Všechny chlupy na těle se mi naježily. Tak moc byl ten hlas odporný, hnusný, zlý, ponurý, morbidní, temný, ošklivý. Vedle mě byla socha Krista. Něco mi káplo na botu. Jakoby snad začínalo pršet?

Zvuk odrážející se kapky mě skoro ohlušil. Takové bylo najednou na hřbitově ticho. Podíval jsem se na botu a zjistil že ona kapka byla kapkou krve. Podíval jsem se na Krista. Socha Krista ronila krvavé slzy. Socha Krista plakala, snad za mou bídnou existenci, která narazila na prokleté místo, na prokletý hřbitov. Na kterém mám zemřít. Kristus má snad rád všechny lidi. Píše se tak v bibli. Ale má rád i vykradače hrobů?

Jakási síla mě odhodila. Jakási síla mě mrštila na kamennou hrobku. Jakási síla mi vyrazila meč z ruky. Odletěl jsem jako panenka ze sena ve větru. Ozvalo se křupnutí, jak jsem si o kamennou hrobku zlomil ruku.

Otočil jsem se, abych věděl, co to bylo. Bylo to velké jako jeden a půl muže. Bylo to široké jako jeden a půl muže. Mělo to popraskanou kůži a pod loupající se kůží byly vidět nabíhající spletence žil a ocelových svalů. Mělo to temně červené svítící oči. A mělo to rohy. Mělo to černou srst na prsou a štětiny na rameni - vypadaly jako ocelové kartáče. Mohutné ruce, v nichž jsem viděl nějaké jizvy, se zabořily do mělké hlíny čerstvého hrobu jako ruce šikovného řezníka při vyndavání vnitřností ze slepice či z kuřete. Pak to vytáhlo dubovou rakev s Nigelym O'Connolem. Jediným mocným rozmachem jí rozbylo na tisíc třísek a začalo hodovat na těle nebožtíka. Drásalo to kůži, cpalo si to do chřtánu shnilé maso a pilo shnilou krev. Já tam jen seděl v ohromení a pozoroval to. Všiml jsem si dalších jizev na těle té stvůry. Na nohou a někde nad břichem. Za chvíli jsem omdlel.

Když jsem se probral, bestie koukala na mě. Vedle ní ležela ohlodaná kostra s občasnými cáry masa. Teď jsem věděl, že je můj konec. Všiml jsem si dalších jizev na hlavě bestie. Ona se dívala na mě. Já na ní. Chvěl jsem se strachy a bolestí. Zlomená ruka vysílala po mém těle smrtící paprsky které mě nemilosrdně bodaly. Všimnul jsem si, že teď zrůda měla lidské oči, modré, lítostivé. Pak bestie promluvila.

"Ta socha je špatně!" Opět ten hnusnej hlas. Ukázala na sochu ukřižovaného Krista. Najednou se socha začala přeměňovat. Nebyl tam ukřižovaný Kristus, s přibývajícími okamžiky postava mohutněla a obludněla, jako když nabotnává chleba nechaný ve vlhku. Najednou tam vysela ukřižovaná ona nestvůra, která stála přede mnou.

"Víš, když se živím mrtvými těly, neznamená to že zabíjím. Ale všechny lidi, které jsem na tomhle místě viděl, tak zemřely. Když ne hrůzou, tak pravdou." Hlas se mu postupně měnil a nabýval na kráse. Poslední větu řekl nadpozemsky krásným hlasem. Pak zvednul ruce, v gestu jakoby byl připoután ke kříži. A Já najednou ty všechny jeho jizvy pochopil.

Tenhle byl pravý, ne ten, kterého každý umělec vyobrazuje na každý kříž, na každou sochu, ne ten který je na každém plátně. Ježíš Kristus! Pak jsem milosrdně omdlel a našly mě vojáci druhý den v poledne."

Kapitán McAllister se jen bezmocně podíval na rytíře Deana. Ten mu pohled opětoval a udělal všeříkající gesto rukou - zaklepal si na čelo.

Venku, v temnotách vězeňské chodby osvětlené jen plápolajícími pochodněmi, řekl pak kapitán McAllister rytíři: " Zítra zemře, ale aspoň může mít klid, když už viděl Krista!" Oba se tomuto žertu zasmály.

V nedalekém kostele začaly odbíjet zvony a socha Krista začala ronit krvavé slzy, které se rozbíjely o zem a vytvářely krvavou mozaiku na kostelní dlažbě.