(Euronymos 2006)

„Oline, kam mě to vedeš?“ ozval se dívčí hlas zpoza křoví, lemujícího náznak klikaté lesní pěšiny. „Už jdeme hrozně dlouho, bolí mě nohy. Když si uvědomím, že půjdeme ještě zpátky, předem padám do mdlob.“

„Klid, už tam budem!“ zazněl hlas mužský.

„Zpátky mě neseš na zádech,“ řekla dívka otráveně.

Z obrysu směsice ostružiní a mlází se postupně vynořil vytáhlý chlapec téměř pubertálního vzhledu. Hubený, nevyvinutý – prostě nesportovní typ. Intelektuální výraz jeho obrýleného obličeje nabádal k dojmu, že jde nejspíš o nějakého šprta – suchara, na které holky obvykle neletí – prostě někoho, komu je bližší počítač, než jakákoli společnost. Působil by dojmem slušňáčka, kdyby mu místo vlasů nevisely z hlavy buřičské dredy. To byla snad jediná známka toho, že nejde o nějakého nesmělého ňoumu, podléhajícího rodičovské autoritě, ale že už má leccos za sebou. Kostnaté lokty, vyčnívající zpod krátkých rukávů jeho zeleného trika s motivem konopí, vypadaly legračně. Zato jeho společnice byla holka se vším všudy – ženskost čišela z každé křivky jejího těla. Na své kypré poprsí, výrazné boky a širší stehna byla očividně hrdá. To se dalo usuzovat podle krátkého elastického hnědého tílka, důkladně kopírujícího její obliny a sahajícího pouze dva centimetry nad hluboký pupík s piercingem, a jejího vyzývavého pozadí, narvaného do rozdrbaných džínových šortek, vykrojených tak vysoko, že jí z nich div nevylézaly půlky ven.

Když houštiny odhalily obě vzájemně kontrastní postavičky, náhodný pozorovatel by se divil, co ty dva může k sobě poutat..., nebo se alespoň nabízela otázka, co ta dívka, o jejíž přízeň by mohlo svádět boj mnoho nápadníků, na tom chlapci vidí. Pár kroků za křovím, které právě minuli, se totiž ve vášnivém objetí dlouze políbili. Chlapcova vyzáblá tvář se během předlouhého ústního spojení občas na některých místech vyboulila pod tlakem dívčina jazyka.

Kroky milostné dvojice se vnořily do zarostlého dlouho nepoužívaného úvozu, na jehož z dálky viditelném konci byla brána z ocelového pletiva. Mladý asi sedmnáctiletý chlapec vlekl za ruku svou o jeden a půl hlavy menší milenku, jež byla zároveň i jeho spolužačkou, k vytipovanému místu, které v tomto městě hledal již dlouho pro jistý účel. V celém městě, ani jeho okolí, totiž nejspíš není jediné nerušené místo pro trochu soukromí.

Oba to chtěli. Dlouho si to plánovali.

Oba se na to již velmi těší – až jejich nahá těla splynou v jeden celek – v jedno vášnivé objetí. Těší se - ona, až poprvé ucítí mužství v sobě – on, až poprvé okusí lačný chřtán ženského klína. Nic si nenalhávali – jeden o druhém ví, že to bude jeho první zkušenost. Jejich vzájemná sexuální touha je silná a dávno by už protrhla bariéru ostychu, ale Xenie, tak se totiž dívka jmenovala, má totiž chorobný strach z tajného pozorování, nebo dokonce z hanebného vyrušení ze soulože. Ráda sice provokuje muže svým oblékáním, upozorňujíc na své vnady, ale stydí se jako jeptiška při pouhém pomyšlení na sex, natož při představě, že by ji při tom někdo tajně pozoroval, nebo dokonce překvapil. Pochází totiž ze silně konzervativní katolické rodiny, kde jí rodiče vnucovali, že požitky sexuální jsou hanebné a před bohem trestuhodné. Teprve Olin, tak se jmenoval její kluk, v ní zbudil důvěru, protože on s ní měl dlouho trpělivost. Kde kdo ji nazýval lesbou, nebo frigidní krávou, ale Olin měl pro ni pochopení. Olin nebyl hezký, ale Xenie našla v jeho nitru půvab (to si ale jen myslela), který nikdy dříve v žádném chlapci nepoznala. Olin vždy trpělivě respektoval její nálady a zdánlivou nepřístupnost a podřizoval se jejím někdy i dost potupným podmínkám, které ho ve společnosti spolužáků znemožňovaly. Olin byl svým vrstevníkům, kteří ho znali, pro smích a nikdo z nich by nevěřil, že tihle dva si spolu jednou opravdu zasouloží. Ona ho ale nikdy nechtěla ztrapňovat. Vždy jen bezhlavě unikala bolestným situacím a zapomínala při tom, že jim Olina nechávala na pospas jako obětního beránka. A on ty všechny trapasy trpělivě snášel. Má ji rád – tedy spíš její tělo - a vytrpěl by cokoli, jen aby s ní mohl konečně prožít sex. Xénie ví, že mu mnohokrát ublížila, a chtěla by mu to vynahradit. Velmi ho miluje, protože on k ní byl v každé situaci laskavý. Nemohla totiž tušit, že jí při vší úctě a laskavosti v duchu nadával nevybíranými jmény, když se cítil od ní pokořen.

Olin vůbec nebyl takový, za jakého ho Xenie považovala, byl to dobrý herec a dokázal to, co před ním žádný Xeniin ctitel nedokázal – že se do něho tato nepřístupná holka zamilovala.

Olin našel místo, které nabízelo téměř jisté soukromí. Vedl svůj sexuální objekt k ohradě z hrubého drátěného pletiva, do níž byl přísný zákaz vstupu. Tam byla velmi nízká pravděpodobnost, že potkají náhodného kolemjdoucího.

„Nechci být nevděčná, ale myslíš, že nám ta procházka bude stát za to?“ promluvila dívka tak trochu zadýchaně. „Nerada bych tě zklamala.“

„V noci po tmě jsme mohli být kdekoli,“ podotkl Olin a snažil se, aby to neznělo tak jízlivě, jak mu to přišlo na mysl.

„Prosím tě, nezačínej s tím zase. Už jsme si to přeci vyříkali. Byl to stejně blbej návrh, jako dělat to ve stanu.“

„Právě že to byl výbornej návrh,“ pronesl Olin významně a protáhl přitom slabiku ‚vý‘ ve slově ‚výbornej‘ s úsměvem na rtech. V duchu však dodal: „To bys ovšem nesměla být mešuge.“

Milenci stanuli před bránou. Na ní byla přidělaná plechová cedule s nápisem „SOUKROMÝ POZEMEK, PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU!“

„Ne, že bych čekala za tím plotem maxi-vilu s maxi-zahradou, ale... nemyslíš, že to tam někdo hlídá?“ řekla Xenie, když horizontálně přejela pohledem po překážce.

„No, už jsem to omrknul,“ na to Olin. „Je to úplně opuštěný. Vlastně tam ani není co hlídat. Nic tam není. Je to jen stará mýtina.“

„Tak proč ta ohrada?“

„Existuje spousta podobnejch vohrad a důvody jsou různý... třeba tam někdo pěstuje ‘trávu‘.“

„Hm, to bylo vtipný!“ poznamenala dívka suše.

„Nejspíš to vlastní ňákej pěstitelskej podnik, nebo je tam naleziště ňákých nerostných surovin – já nevím!“ snaží se Olin zaplašit pochybnosti své milenky. „Důležitý ale je, že tam teď, jako kdykoli jindy, nikdo nebude.“

„Nevím proč, ale věřím ti.“

Olin se protáhl jako lasička přízemní dírou v plotě u prvního sloupku napravo od brány. Tento tajný vstup halil z venčí široký keř, což pochopitelně nebylo náhodou. Za ním se o něco nemotorněji proplazila Xenie, přičemž jí trčící drát vzadu na napěchovaných šortkách způsobil další síťovitou trhlinu a obohatil tak, již teď dosti působivý, sexy-efekt.

V dalším okamžiku stáli oba za plotem a pátrali po horizontu před nimi. Rostla tu jen tráva a nízké keře, nezaručující kvalitní úkryt. Jen v dálce byla čára obzoru, dělící nebeskou modř od tmavě zelené, narušena skupinkou listnáčů a nízkou skalkou. Oba měli jasno, kam své kroky nasměrovat.

Oba běželi k jasnému cíli. Xenie běžela první a zvyšovala pomalu svůj náskok. Olin nejspíš raději šetřil silami pro očekávané zážitky.

Místo, k němuž se blížili, vypadalo slibně.

Xenie dorazila k balvanu a vystoupila na jeho plošinu. Rozhlédla se a kochala příjemným pohledem. V okolí bylo jen málo stromů a kromě nich rostla kolem jen tráva a nízké keře. Jako skrýše se tu však nabízelo velké množství záhadných příkopů. Všechny byly dávno zcela obrostlé travou – a to bez nápadnější hliněné lysiny. Napadlo ji, že to mohlo být kdysi vojenské cvičiště – jen tak si totiž dokázala vysvětlit přítomnost těch jam. Přesto jí zdejší krajina připadala divoce – bez vlivu člověka. Nebyla to žádná mýtina, jak říkal Olin – nikde nebyl vidět žádný pařez, který by musel z nevysoké trávy určitě vyčnívat. Vypadalo to tu spíš jako náhorní pastvina, nebo louka na temeni Jesenických hor – jen bylo nutné si při tom odmyslet vzdálené okraje lesa a tovární komíny vyčnívající z jeho horní siluety.

Ten plot vypadal tak zachovale... Kdo a z jakého důvodu si toto území ohradil..., když tu vlastně nic není. Dívka napůl zabrána do těchto myšlenek si po chvíli všimla malého betonového stavení. Zpoza vyvýšeného terénu z něho bylo vidět jedno okno vyplňující téměř celou plochu zdi a vrchní část futer bez dveří. Dojem neobyvatelnosti jeho útrob byl i přes značnou vzdálenost dost patrný. Podle šíře jednoduchého okna a vchodu se dalo snadno odhadnout, že viditelná stěna nemohla být delší než tři metry.

Umínila si, že se Olinovi schová v jednom z těch příkopů, aby ho trochu potrápila. Pak ho pošle k té budce, aby se opatrně podíval, zda je opravdu prázdná a pokud ano, jestli je prostor uvnitř vhodný pro milostný akt. Už se chystala seběhnout z kamene, když náhle zaslechla jeho bolestný křik. Stočila pohled směrem k němu s tísnivou předtuchou, že ho uštkla zmije.

Olin stál asi pět metrů od kamene a snažil se vyprostit nohu z nějaké jamky, nebo z jakéhosi sevření. Strašně při tom řval.

„Oline, co se děje?“

Žádná odpověď. Jen bolestný křik!

V tom si Xenie všimla, že Olinovy nohy drží tráva! Jako sasanky mu travinný porost držel obě nohy a drásal je do krve. Viděla, jak se ta tráva kolem něj hýbe. Bylo to strašné. S křikem plným hrůzy se rozeběhla jemu na pomoc.

„Nechoď sem! Zůstaň, kde jsi!“ snažil se Olin svůj křik zartikulovat, aby ji varoval před nebezpečím.

To však ani nemusel, protože by do toho pohyblivého trávníku za žádnou cenu Xenie nohu nevnořila. Na kraji skalky se prudce zastavila a strnula hrůzou, když viděla, jak se zelená chapadla po ní hladově natahují.

Chlapec mezitím v sobě sebral všechny své síly a podařilo se mu vyprostit ze zajetí podivné masožravé trávy. Prudkými výskoky se snažil minimalizovat kontakt se zemí a tímto způsobem se blížil k bezpečí kamenného výstupku. Kolem každé jeho šlápoty zelené bičíky v organizovaných salvách šlehaly do jeho tenkých lýtek a zanechávaly na nich krvavé čáry. Xenie to pozorovala nehybným pohledem v záchvatu strnulosti. Po prvním hysterickém výkřiku jí silným šokem z příboje hrůzy selhal hlasový reflex a nyní jen stála jako socha s vytřeštěnýma očima na strašlivou scénu.

Olin dopadl vysílen na tvrdé, ale spásné torzo kamene. Zůstal ležet a nejbližší zelené šlahouny se za ním lačně natahovaly. Xenii další nával emoce prorazil led ochromení a její nervová soustava se opět stala komunikativní, přičemž spustila svůj zadrhnutý křik z prvotního záchvatu zděšení, který postupně přecházel v zoufalý pláč. Její záhy uvolněné svaly využily schopnosti pohybu a nechaly její vyvinutou hruď klesnout na lopatky chlapce. Dívčiny vzlyky se dusily v jeho zátylku.

Uplynulo několik minut. Milenci seděli vedle sebe uprostřed ploché skalky a prohlíželi si Olinovy nohy. Ošklivé rány na nich vypadaly jako vyryté tupou ocelí a následně vyleptané kyselinou. Rudé lesklé brázdy, ronící směs krve a tkáňového moku, se vzájemně hustě protínaly. Připomínaly trochu zbičovaná záda Ježíše ve filmu Umučení Krista. Zatímco Xenie vzlykala, její druh rozdýchával záchvat hysterie. Ani jeden dlouho nemohl ze sebe vypravit jediné slovo.

‘Co to jen může být?’ říkali si jen v duchu. ’Co se to děje? Kam jsme se to jenom dostali?‘ Tyto a podobné otázky oběma naléhavě pronikaly myslí – nekompromisně jako střely.

Tráva již opět vypadala jako tráva. Obloha téměř bez mraků, mírně teplé bezvětří, příjemné ticho a přírodní scenérie bez náznaku nedaleké civilizace vábily by za jiných okolností k romantickému pikniku, milostnému prožitku, nebo alespoň k příjemné procházce. To by byly jen zdánlivé dojmy, kdyby Xenie neviděla na vlastní oči a Olin necítil na vlastní kůži hrůzné smrtelné nebezpečí v bezvýchodné situaci.

Ta tráva teď skutečně vypadala jako obyčejná tráva. Strašlivý zážitek však milencům tento pocit nedopřál.

Za chvíli oba zpozorovali v dáli před sebou dvojici havranů velmi nízko kroužících ve vzduchu. Co jiného může havrana zajímat, než mršina. Oba opeřenci ale nad kořistí velmi dlouho váhali. To však lidské pozorovatele po vlastní předešlé zkušenosti ani nepřekvapovalo. Jeden z havranů se nakonec odvážil snést dolů. V místě, kam sletěl, bylo možné spatřit z perspektivy milenců náhlý prudký pohyb trávy a nad tím následný obláček černého peří divoce vířícího v povětří. O osudu ptáka nebylo pochyb. Jeho vyděšený společník se s poplašným krákáním rychle vzdálil a zmizel pod horizontem v tmavé lajně lesního porostu.

Místo, kde havran našel smrt, bylo od mladého páru velmi daleko – snad tři čtvrtě vzdálenosti od nich až k plotu.

„Viděl jsi to?“ špitla tiše dívka. „To přece není možné! Vždyť jsme tamtudy šli!“

„Ne! Bylo to o pár metrů vedle,“ řekl on.

„Seš si jistej?“

„Hm-m. Jo! Určitě!“ potvrdil trochu váhavě.

„Znamená to tedy, že bysme se odsud mohli dostat, kdybysme šli stejnou trasou, jako jsme přišli sem?“

„Ty víš, kudy jsme šli?“

Dívka zavrtěla hlavou. Snažila se najít někde náznak slehlé trávy, co by jim ukázala cestu, ale marně.

„Copak není možný toho hajzla nějak rozeznat od normální trávy?“ zavzlykala dívka a další pláč měla na krajíčku.

„Já...,“ pokusil se mladík o odpověď. „Já... já nevím!“

Dvě minuty, možná tři, oba mlčeli a pozorovali klidnou trávu před sebou. Nevykazovala již žádný náznak pohybu a vypadala všude stejně.

„Bojím se tě zeptat...“ promluvila Xenie jako první. „Bojím se tvé odpovědi.“

Následovalo krátké mrazivé a napínavé ticho. Patrně čekala, že na ni bude Olin naléhat, nebo že ji alespoň mlčenlivým gestem k děsivé otázce vyzve. To se ale nestalo. Přesto pokračovala a hlas se jí nervózně chvěl:

„Ty u sebe asi nemáš telefon, viď?“

Olin místo odpovědi dostal další hysterický záchvat. Xenie propukla v nový pláč – tichý rezignovaný pláč, protože odpověď, i když beze slov, ... byla krutě nesporná.*

Když se Olin trochu vzchopil a rozhlížel se kolem sebe, všiml si po chvíli elektrického kabelu, vedoucího přímo nad nimi. Na jedné straně se ztrácel kdesi v lese, na druhé straně končil na malém zděném stavení, nebo spíš kabině v dáli. Byl to kabel s černou izolací, jenž se zdál dost silný, aby udržel člověka.

„Jeden z nás odsud může uniknout a doběhnout pro pomoc,“ řekl náhle s nepatrnou známkou naděje v hlase a namířil s nataženou paží ukazovák před sebe. „Po tamhletom kabelu. Vysadím tě, abys na něj dosáhla, a pak po něm můžeš ručkovat. Nebo obráceně – záleží na tobě. Bude to dost namáhavý ručkovat až za plot. Je to ale asi jediná možnost záchrany.“

Dívka se podívala nahoru a trochu se usmála.

Byla to šance!

„Proč jsme si těch sloupů nevšimli dříve?“ ptala se Xenie spíš sama sebe.

V dalším okamžiku již ve stoje balancovala svému druhu na ramenou a natahovala se k vedení. Bylo to však marné – bylo to příliš vysoko. Její prsty byly vzdáleny od kabelu minimálně metr. Perspektiva ze spodu mátla v odhadu vzdálenosti, proto jim prve připadalo, že na to vedení dosáhnou.

„Slez!“ řekl Olin, stále neztráceje naději. „Svážem ze svých šatů řetěz.“

Když Xenie stála opět na zemi, začal se vysvlékat. Přitom pokračoval v komentáři své myšlenky:

„Svážeme řetěz a ty se ho budeš snažit přehodit přes ten drát. Pak pevně sevřeš rukama oba konce a ten drát přitáhneš k sobě, nebo k němu došplháš.“

Dívku nebylo třeba pobízet a také se svlékala. Zůstala jen v tangách a podprsence. Oděvů moc nebylo – jen dvě trička a dvoje šortky. Výsledná délka svázaných věcí činila sotva jeden a půl metru.

„To asi stačit nebude,“ konstatoval hubený mladík.

Dívka si sundala bez otálení podprsenku i kalhotky. Chlapec následoval její příklad a sundal si trenýrky.

„Musím to svázat znova,“ řekl Olin, když byli oba již zcela nazí. „Tvoje triko vypadá pevnější, než to moje. To svoje roztrhám na proužky a navážu je na konce lana. Počáteční tah nebude tak silný. Dokud ten kabel budeš vlastně jen k sobě přitahovat, tak by to ty proužky z mýho trika mohly udržet. Kraťasy budou uprostřed.“

„Tak, hotovo,“ řekl, když dokončil svou práci. „Jdeme na to?“

Ona se však na něj jen mlčky dívala.

V očích se jí leskl smutek a touha zároveň. Její pohled říkal: „Až se teď rozloučíme, možná se již víckrát živi nepotkáme.“ I on to tak cítil i přes všechny zbytky naděje. Němý dialog pohledů se skládal jen a jen z různě frázované věty: „Miluji tě!“ Nevole k loučení a touha, vytrhnout z boje o záchranu alespoň chviličku smrtelně nebezpečného, ale nutkavého, prodlení, je poutala k sobě – těmi pohledy, v nichž se pojilo vzájemné rozhodující gesto – gesto vyjadřující jednu společnou myšlenku: „Poslední okamžiky spolu si musíme užít naplno...“

Pohled mladíka klesl z obličeje dívky na její dmoucí poprsí. Dosud neměl možnost ho spatřit. Poprvé viděl svou milou nahou. Jeho zrak se pomalu sunul níže, kopíruje ladné křivky jejího těla. Jakoby hladil očima její svůdné obliny a bažil se při tom měkkostí hladké kůže. V tom začínal cítit pulsující pnutí v penisu, kterého nenechala neobyčejně krásná nahota v klidu. Podíval se na svůj rozkrok a trochu se zastyděl, když viděl, jak jeho pyj pomalu nabývá a zdvíhá se neovladatelně vstříc jeho vpadlému břichu.

Opět němá srážka pohledů a znovu to naléhavé gesto, vystřelující samočinně ze čtyř očí.

Nahá těla přilnula k sobě ve vášnivém objetí. Rostoucí sexuální touha právě překonala kritickou mez pro iniciaci laviny biochemických procesů, jež se už nedala zastavit. V dalším okamžiku zaujali na kamenné plošině misionářskou polohu a chlapcův pyj, sevřený v prstech dívky, si našel, i když trochu neohrabaně, svůj cíl. Za jiných okolností by si neodbytný ostych obou milenců vynutil delší milostnou předehru, k samotné kopulaci však došlo velmi rychle, aniž by jeden z nich, i třeba jen v myšlenkách, zaváhal, přestože má jejich milování teprve premiéru. Oba v opojení sexuální vášně sebou zmítali na hrubém a tvrdém povrchu pískovce, aniž by vnímali jeho nepohodlí. Dívka ani nepostřehla v euforii rozkoše okamžik deflorace.

Divoce kmitající pánve obou milenců však zakrátko strnuly.

Dostavil se orgasmus – rychle a nečekaně. Láva spermatu zalila útroby – ne však kondomu, jak bylo původně v plánu, ale útroby vagíny. Krabička s prezervativy zůstala v kapse Olinových kraťasů, jež se staly článkem provizorního řetězu, nerozbalená. Milencům to však bylo jedno. Ona ani on v záchranu moc nevěřili, proto jim přišlo absurdní zabývat se případnými negativními následky oplodnění. Žádné jiné starosti nemohly nyní překonat myšlenky na únik z tohoto ostrova v moři smrti.

Těla chvíli zůstala ležet v klidu. Jejím majitelům bylo nadpozemsky dobře. Jen ústa a jazyky projevovaly činnost ve vášnivých polibcích, na které dosud nezbýval čas.

A přicházela nová chuť. Následoval další milostný akt, mající tentokrát daleko delší trvání.

Po třetí souloži se již oba mátožně posadili vedle sebe a mlčky se dívali do dálky, kde v lesních houštinách mizelo elektrické vedení – tam někde byl cíl náročné cesty jednoho z nich. Nabírali síly. Po několika minutách se opět setkaly jejich pohledy a v nich bylo možno číst:

„Je nejvyšší čas.“

Za chvíli Xenie znovu stála na úzkých Olinových ramenou, dominujících jeho vratkým zádům, a snažila se přehodit svázanec hadrů zakončený svou teniskou přes kabel. Nebezpečně při tom balancovala. Až na pátý pokus se jí to konečně podařilo. S úlevou za další okamžik mohla sevřít v dlaních oba konce lana. S nevýslovnou radostí to oznámila muži dole. Pak ale váhala.

„Tak dělej!“ pobízel jí Olin. „Přitáhni ten kabel k sobě!“

Začala pomalu ručkovat po cárech bavlněného trička.

Kabel se přibližoval nejprve poddajně, po osmi záchytech však Xenie musela překonávat vzrůstající odpor a pak již musela přitahovat sama sebe.

„Je možný, že ten kabel klesne na dosah mých rukou, až na něm budeš viset celou svou vahou,“ řekl Olin, poněvadž rozdíl zátěže na svých ramenou zatím nepocítil, a snažil se s vyvrácenou hlavou vzhůru spatřit, co nejvíce. „Mohl bych ho přidržovat a až bys byla alespoň za prvním sloupem, mohl bych ručkovat za tebou.“

„Jsi moc velký optimista,“ reagovala na tu poznámku dívka s patrnou lítostí. Potom se mírně odrazila od Olinových ramen a přehmátla spodní dlaní výš nad tu druhou. Olin jí sevřel rukama kotníky pevněji, když ucítil, že se jeho nezvykle namáhaná záda náhle zbavila tlaku. Zdvíhal ji, jak jen mohl, a ona učinila další přehmat. Pak další... a další. Kabel již byl téměř na dosah.

Tkanina přes něj přehozená se po něm kousek po kousku posouvala směrem k nejnižšímu bodu jeho možného prohnutí, což bylo již nad smrtící zónou, a dívčino tělo se z vertikální polohy čím dál více vyklánělo do kritického úhlu, protože Olin nemohl v jejím směru popojít, aby nesešel z nejvyššího bodu na skalce. Dívce už zbýval jediný přehmat, aby se mohla konečně chytit kabelu. Šplh po laně však nebyl její silnou stránkou, zvlášť v tak nepříznivých podmínkách, a sama se nemohla přitáhnout.

Dlouho společně vedli boj proti nepřízni osudu a jisté smrti, aby Xenie mohla uchopit tu spásnou černou nitku nad zeleným peklem, dokud Olin neztratil rovnováhu. Zřítil se k zemi a včas ještě při tom pustil dívčiny nohy, aby ji nestrhl s sebou. Ta se po vedení svezla dobrých deset metrů mimo bezpečí. Tráva, jakoby instinktivně vytušila kořist na blízku, náhle ožila.

„Vyhoupni se k tomu kabelu a chytni ho nohama!“ křičel na ni Olin.

Nebylo jisté, zda Xenie pochopila Olinovu radu, ale její činnost jisté známky pokusů o jeho záměr vykazovala.

„Musíš se rozhoupat a pak se ve správným okamžiku vyšvihnout,“ radil ji dále naháč. „Musíš se chytit nohama!“

Byla to nervy drásající podívaná. Dvě nebo tři minuty se zdály být nekonečné. Za tu krátkou chvíli jakoby uplynula hodina toho nejnapínavějšího thrilleru všech dob. Olin si musel sednout, aby si po takovém nervovém náporu mohl zhluboka oddychnout. Prožíval ten boj své milé daleko intenzivněji, než kdyby ho prožil on sám. Už to nebyl ten Olin před pár hodinami, kterému byly osudy druhých včetně Xenie lhostejné. Buď jejich společný strašlivý prožitek, nebo jejich sexuální sblížení, anebo snad kombinace obojích v Olinovi vytvořily pevné pouto, činící z něho a Xenie jedinou bytost. Ba dokonce její život mu byl nyní cennější než ten vlastní. Litoval proto, že tu strašnou a nebezpečnou cestu nemohl podniknout sám. Teď musel dopřát své nervové soustavě zasloužený odpočinek, když viděl, že se Xenii konečně podařil ten manévr a držela se vedení jako lenochod větve stromu. Chtěl na ní zavolat, ať v té poloze chvíli zůstane a odpočine si, ale uvědomil si, že je to hloupost. Nebyl čas, ani její síly nazbyt. Musela pokračovat v cestě. Hbitě se tedy po ní vydala a vedla si sebejistě. Přehmátla jednou rukou dopředu, pak druhou a přitáhla nohy k sobě. Tento pohyb stále opakovala, přičemž držela v zubech hadrový svázanec. Asi doufala, že ho takto přenese až za plot tohoto prokletého místa a bude se moci obléknout alespoň do některých použitelných oděvů, až bude stát na bezpečné půdě. Postupovala pomalu, ale jistě - bez nápadných projevů zaváhání.

Na vzdáleném sloupu však drát zátěž nevydržel.

Xenie se zřítila vstříc zelené smrti. Její křik plný hrůzy a bolesti prořezával místní ticho – neúprosné a cynicky chladné ticho. Hladové a netrpělivé listy jí v okamžiku dopadu objaly jako chapadla sasanky malou rybku. Jen malými trhlinami skrz zelenou masu občas prosvítala její kůže.

Později to byla barva krve.

Již na první pohled bylo zřejmé, že boj oběti je marný. Olin tomu prvních několik vteřin nečinně přihlížel zcela strnulý šokem z náhlého zvratu situace. Až když viděl, jak se z bouřlivě se vlnící zelené hmoty s námahou vynořily dvě ruce rudé od krve a slepě tápaly po spadlém kabelu, teprve se vzpamatoval. Nepřemýšlel nad tím, co má udělat a zdali by to mělo smysl. To, že kabel uchopil do obou dlaní a začal ho táhnout k sobě, byl prostě instinkt. Po několika tazích mu však došlo, že břemeno klade podezřele malý odpor. Xenie se kabelu ještě nedržela. Panická hrůza, hysterie a tíživý pocit viny v něm stále rostly a velmi mu ztěžovaly logické uvažování. V zoufalství zmateně pobíhal ze strany na stranu podél okraje bezpečné zóny, přičemž jeho počínání vypadalo jako chování šílence. Tráva se po něm vždy instinktivně natahovala tam, kde se zrovna ocitl. Připomínala mexickou vlnu diváků v hledišti na nějakém fotbalovém utkání.

Xenie přestala již křičet, nebo se její křik postupně proměnil v tiché steny, které nebyly slyšet, ale boj o svůj život stále nevzdávala, přestože ji mučila nesnesitelná palčivá bolest po celém těle. Náhle cítila těsně vedle sebe plazivý pohyb něčeho, co nemělo s dravou trávou nic společného.

‚Kabel‘, blesklo jí hlavou.

Olin totiž kabel znovu uchopil a táhl ho k sobě. Snad tak činil z pouhého zoufalství, nebo snad v bláhové naději, že se Xenie toho kabelu chytí. V každém případě to mělo pozitivní odezvu, protože se tah dočkal náhlého a znatelného odporu, který nasvědčoval, že s kabelem je vlečeno břemeno o váze odpovídající dospělé osobě středních ženských rozměrů. Olin musel vynakládat veškerou svou sílu, aby se Xenie s jeho pomocí mohla vymanit z momentálního zajetí smrtící traviny a pomalu postupovat do bezpečí. Oběť zanechávala na trávě mohutnou krvavou stopu, která se postupně vytrácela. Krev se vstřebávala do lačných zelených šlahounů. Když zkrvavené tělo překonalo asi tři metry, začalo trousit i kusy masa a kůže. Stále bylo ukryto pod zelenou masou, která na něm byla pevně přilnutá. Pak na okamžik Olin zahlédl hlavu své milé nad zohavenými pažemi, částečně vyčnívajícími z trávy. Obličej byl jen strašlivou krvavou maskou. Jen těžko by bylo možné určit, čí tvář zanikla v tom zeleném pekle, dle toho, co se z něj vynořilo. Oči bez víček vytřeštěně zíraly na Olina. Zrcadlila se v nich naléhavá prosba, bolest... a snad i rezignace. Bylo v nich loučení a touha po rychlém konci – po konci trápení. Z krvavých tváří, spánků a čela se táhl trs zelených šlahounů, jakoby ty šlahouny z nich vyrůstaly – napnuté jako struny, však vzdorující silnému tahu a přilnuté pevně k hlavě oběti.

Krvavá maska i s očima bez víček se vzápětí opět ztratila v běsnící a lačné zeleni.

Olin na chvíli ustal v činnosti šokován tím, co viděl, než znovu uslyšel mohutný křik, hnaný proudem agonie. Opět se tedy opřel o kabel a táhl za něj, hledaje v sobě poslední zbytky sil. Křik však postupně zmíral, jako tomu bylo prve, jenže tentokrát s ním zmírala i ta naivní naděje. Olin instinktivně cítil, že přichází definitivní konec jeho milenky. I ten předcházející pohled do její zohavené tváře měl částečnou zásluhu na následující Olinově rezignaci. Kdyby Xenii zachránil, byla by po zbytek svého života jen monstrem. To však nebylo hlavním důvodem, proč Olinovy ruce klesly a nechaly spadnout nástroj spásy na zem. Cítil prostě, že jeho milá umírá a on pro ni nemůže už nic udělat.

Opět a naposledy se však z běsnící zeleně ozval křik. Tentokrát zněl však bublavě. Byla v něm navíc patrna těžko artikulovaná slova, snažící se razit si cestu skrze krev. Olin našel v těch slovech smysl jen díky svému důvtipu. Byla to prosba v poslední agonii – prosba uspíšit konec trápení – prosba o nemožné. Ta věta nemohla být nic jiného než: „Oline, zabij mě!“

Dozněl poslední bublavý sten a vystřídaly ho mlaskavé zvuky, připomínající mrštný pohyb něčeho v hlubokém bahně. Strašlivá představa o původu zvuků byla neúprosná.

Za několik vteřin se však začalo dít něco, co by nikdo nečekal.

Z místa, kde před několika minutami oběť naposled vedla boj se zelenou masou, jejíž bouřlivý povrch se zklidnil na slabé vlnění, se prudce vztyčil malý zelený kopec s krvavě rudým vrcholem. Lesklé rudě mokvající torzo, které ještě před chvílí bylo smyslně vzrušující dívčí nahotou, ale nyní téměř postrádalo lidskou podobu, se v krátkých fázích neuvěřitelně prudce vztyčovalo. Přisáté listy trávy z něho odtrhávaly kusy masa. Než postava napřímila dolní údy, které ztratily polovinu svého objemu a z nichž na některých místech prosvítaly téměř vybělené kosti, vypadla z místa pod jejími bezmasými žebry střeva spolu s dalšími orgány. Tráva se nechtěla vzdát ničeho na své oběti, a tak byl jejím mocným trsem obsah břicha vyrván, jakoby byl k zemi přilepen zeleným kaučukem. Vlastně ty vnitřnosti byly spíše vyjmuty než vytrženy, poněvadž je uvolnily enzymy. Částečně natrávené se s mlasknutím od zbytku těla lehce oddělily. Tento krátký příšerný proces doprovodil zvuk, jako když někdo vytáhne z hlubokého bahna nohu v gumové holínce. Zbytky ňader se jedno po druhém svezly ze svého původního místa na kraj žeberní klenby nad prázdnotou po chybějících vnitřnostech a z ní trochu váhavě skáply dolů jako dvě hrudky jahodového džemu. Tělo k nepoznání znetvořené několik vteřin balancovalo na vratkých dolních končetinách a krvavá lebka, zbavená všeho, co mohlo být známkou člověčích rysů, se skláněla tak, jakoby střídavě sledovala rozpadávající se střeva, lezoucí hbitě po stvolech lačné trávy jako užovky, a prázdnotu pod hrudníkem, odkud jí vnitřnosti právě vypadly. Kostra obalená zbytky mokvavé svaloviny byla řídce posetá utrženými dlouhými listy, které se na ní lačně přisáté stále zmítaly. Mezi tím se podrobovaly přitažlivosti zemské malé hrudky rudého rosolu, ojediněle vypadajících jako závody červených slimáků. Z ramen téměř nehybně visely pahýly mrkvovitého tvaru. Dlaně byly nejspíš utržené. Z lebky cosi spadlo dolů. Ta se těžce napřímila a své zbylé oko zamířila naposled k Olinovi. Z otvoru, kde bývala ústa, se vyvalila hnědá kaše s příměsí sražené krve namísto posledního výkřiku. Jediné oko, strnule zabodnuté do zraku Olina v jedné přímce vzájemných pohledů, v dalším okamžiku vypadlo, zanechavši za sebou stružku tmavé krve. Dva pramínky rudohnědé lávy místo očí se naposled pátravě kolem sebe rozhlédly, než se to, co z Xenie zbylo, zhroutilo zpět do zelené vřavy drobných nenasytných predátorů.

Olin následoval příkladu své milé a v mdlobách se též sesul na kamennou zem.

Ze smrtící temnoty se ozval zvuk motoru a postupně nabýval na síle. Olinovi chvíli trvalo, než prolomil krunýř rezignační apatie a uvědomil si, co to znamená.

Blíží se sem auto! Záchrana!

Palčivá bolest po celém jeho těle se rázem zmírnila s příchodem nové naděje. Vyčítal si jen ty unáhlené pokusy o útěk, které ze zoufalství nezdárně uskutečnil těsně před soumrakem.

Podle rostoucí intenzity typického zvuku tušil, že automobil míří směrem k němu. Chtěl okamžitě křičet o pomoc, ale neunáhlil se. Chvíli čekal, než se ještě více přiblíží, a sbíral poslední zbytky sil ke krátkému, ale mocnému, volání, aby byl účinek nejzaručenější.

„Pomóóóóc!“ prořízl Olinův hlas teplé noční povětří.

„Pomóóóóóóóc!“ Olin neustával a vkládal do svého hrdla všechno.

Auto se zastavilo. Někdo z něj promluvil, ale Olin mu nerozuměl. Pokračoval ve volání o pomoc.

„Haló?“ ozvalo se ze tmy. „Jste v pořádku?“

„Prosím! Dostaňte mne odsud!“

„Jak jste se sem vůbec dostal, člověče?“

„Dostaňte mne odsud! Prosím... ta tráva... chce mě sežrat...“

„Vydržte! Zůstaňte v klidu! To bude dobrý. Pomůžeme vám.“

Nejspíš mne mají za blázna, pomyslel si Olin, ale nepřišel na žádnou větu, která by vystihla situaci a zároveň nezněla jako bláboly pomatence.

Hlas ze tmy promlouval teď k někomu druhému. Po krátkém dialogu mluvil už jen do vysílačky, v níž to vždy zapraskalo, když ji neznámý přepnul na příjem. Olin rozuměl jen útržkům vět, nedávajícím smysl:

„... zet 15 ještě žije...likvidace nebyla úspěšná... je tu živý člověk a o všem zřejmě ví – zet 15 ho nejspíš napadl, co s ním... rozumím...“

Olina oslepilo prudké světlo velkého polohovatelného reflektoru. Chvíli na to zaštěkal samopal a on cítil, jak mu jedna kulka za druhou provrtává zmrzačené tělo, než mu smrt konečně vzala vědomí.

* Příběh se odehrává v době, kdy mobilní telefon ještě nebýval nutnou výbavou každého jednotlivce a šlo spíše o nadstandard. Proto tehdy nebyl považován za nepostradatelnou věc a nešlo-li o podnikatele, nebo osobu, jejímž zájmem byla možnost jejího zastižení kdekoli, často býval necháván doma.