(Euronymos 2004)

Tady je úplně jiný svět než venku. Pro nikoho nic tu není extrém. Tady si zjevně nikdo na nic nehraje a každý ví, co chce. Tohle jsou lidé, kteří mi mohou rozumět. Zde snad není žádná hloupá „nána“, jako byla má poslední známost, co si o sobě myslela, kdovíjak není drsná, když má propíchanou kůži od hlavy až k patě, a pak utekla před mým okovaným pyjem.

Zatím, co kolem nás krvavé orgie křičely a sténaly ve smíšeném pocitu bolesti a slasti tisícerem lidských i nelidských hlasů, má spolu-smilnice si zařízla do stydkých pysků své vagíny dvě ze sady žiletek, které dostala během uvítacího rituálu. Udělala to s absolutní samozřejmostí, jako by šlo o její každodenní zvyklost, přestože to byla novicka jako já. Úsměv na její tváři byl jasnou známkou slasti, i když jí ze štěrbiny mezi rty proklouzl tichý bolestný sten. Vagína krvácela a uvnitř se třpytil bílý kov – dvě tenoučké a velmi ostré čepele mířící proti sobě. Znovu jsem očima bloudil po jejím krásném nahém těle, propíchaném různými stříbrnými hřebíky a kroužky, až se naše pohledy střetly. Vyzývavý pohled nemusel dlouho naléhat. Věděl jsem, co mám dělat. V mžiku jsem klečel před jejím do široka rozevřeným klínem a můj těžký a mohutný okovaný pyj se dominantně vznášel nad plošinou jejího břicha. Erekce mnou dosud nepoznané síly mi napěchovala ocas jako nikdy před tím.

Když se můj žalud potýkal s žiletkami, nebezpečné ostří lehce kopírovaly jeho křivky. Neškrábaly více než kraje papíru ze sešitu. Uvědomil jsem si, že břity žiletek směřují dovnitř. Zkusil jsem opatrně couvnout – jen tak ze zvědavosti, co to udělá. Neklamný pocit, jak se tenoučké čepele zařezávají do nejcitlivějšího masa na mém těle jako do másla, mne na chvíli zcela paralyzoval. Náhle vzniklé vlhko v poševních útrobách mělo jasný původ. Palčivá bolest byla jakoby mírněna chladivým účinkem výronu krve. Byl to moment zděšení z blížícího se nebezpečí, nebo alespoň ze záplavy vlastní krve jakožto prchajícího života. Však nic mi nemůže být překážkou na cestě k maximální slasti. Chci zažít opravdovou slast!

„Pokračuj!“, řekla pološeptem má souložnice mezi tichými vzdechy. Měla zavřené oči a tvářila se šťastně – byla v rauši - jako já.

Vnořil jsem tedy svůj úd hlouběji a cítil při tom, jak břity vyklouzly z ran a dál kopírovaly jeho tvar. Když jsem se dostal na dno dělohy, dívka začala různě vrtět pánví - nejdříve z volna a pak stále zrychlovala. Žiletky řezaly! Štiplavou bolest střídal žár, který jako by byl hašen sílícím proudem krve. Krváceli jsme oba. Naše břicha i stehna se zbarvovala do ruda a stejné barvy byla i zvětšující se kaluž pod námi.

Pak přišel onen zvláštní pocit, o který jsme oba usilovali. U mne bývá však tak vzácný, že jsem si nebyl v tu chvíli jist s jeho opravdovostí. Na okamžik totiž mou mysl prostoupil zdravý pohlavní pud, když se mi nabídla otázka, má-li toto ještě vůbec něco společného se sexem. Těžko pak soudit, zda to, co jsem právě zažil, byl skutečně orgasmus, nebo jen vrchol zvrácené masochistické rozkoše. Tupá bolest, oblévaná značným množstvím krve, mne uváděla ve smíšené pocity. Jakýsi impuls neurčité povahy mne nabádal vytáhnout penis z pochvy.

Pohled do mého rozkroku mě vyděsil. Tedy spíše jen trochu zneklidnil. Vlastně se to dalo čekat. Z místa, kde byl dříve pohlavní úd, který z jistého důvodu chyběl, vystřikovaly v pravidelných intervalech jen gejzíry krve. Chtěl jsem svůj penis zpátky! Ovládán touto myšlenkou vzal jsem do ruky břitvu, získanou stejným způsobem, jako můj ženský protějšek žiletky, a rozřízl krvácející vagínu před sebou. Její majitelka jen opět tiše slastně zasténala. Břitva si razila cestu jemnou kůží z poševního otvoru přes břicho, nechávajíc za sebou čáru bublajících střev, a mířila k pupíku. Vzniklý otvor jsem počal hned rukama roztahovat a hledat dychtivě dělohu. Změť vnitřností v rudém blátě mi však příliš nenapovídala. Vsunul jsem tedy břitvu znovu do pochvy – tentokrát však hlouběji a vedl řez kolmo od ní.

Za chvíli můj milý ztracený vězel v mé dlani. Zbývalo ho už jen vrátit pěkně zpátky na místo. Odepnul jsem si z šourku veškerou piercingovou ozdobu a následně ji použil jako spojovací materiál. Vpichoval jsem kroužek po kroužku do cárů kůže u kořene penisu a připínal ten vážený sval tam, odkud byl uřezán.

Tak tohle je největší piercingový extrém, jaký jsem doposud viděl, napadlo mne, když mi zrak po druhé spočinul na mé právě dokončené práci, která rozhodně neměla ve svém druhu konkurenci, zvlášť, co se morbidity týče. A já byl ten, kdo se tím mohl pyšnit na vlastním těle.

Sice mi už nestál, jen bezvládně visel na stříbrných kroužkách – tento nedostatek se však dal snadno napravit. Můj pohled totiž přitáhla bujná ňadra, každé z páru propíchnuté dvacet centimetrů dlouhou jehlicí. Závlačky na koncích jehlic, vyčnívajících z kůže a směřujících proti sobě, byly vzájemně propojeny řetízkem. Jako kdyby mi ta dívka četla myšlenky, vyjmula si z prsou obě jehlice. Řetízek se závlačkami nechala ledabyle klesnout do svého zohaveného lůna. Za pár okamžiků mi již obě jehlice pronikaly do močovodu. Nic jsem necítil, přestože mi je tam dívka tlačila vší silou. Ani moc nekrvácelo místo vpichu na vrcholu žaludu, jen několik kapek z něj dopadlo do ohromné louže krve, jenž naše těla stále více třísnila. I znovu spojená čerstvá amputace přestala krvácet mezi kroužky.

Zhodnotil jsem výsledek dívčiny snahy o mechanickou pseudoerekci mého orgánu. Byl to mrtvý kus těla s kompletní modrofialovou podlitinou, jehož ztopoření vypadalo nápadně nepřirozeně... . Ale stál a byl připraven pustit se znovu do akce. Jelikož jsem ho vůbec necítil, nepředpokládal jsem, že bych z toho mohl mít nějaký požitek, braje navíc v úvahu, že jemu nabízená pochva je rozřezaná.

Náhle mi za krkem přistála jakási podivná šála – vlhká, slizká a teplá. Zaměřil jsem tedy zrak k místu pravděpodobného původu onoho nečekaného pohybu a uviděl vnitřnosti přetékající z rozšklebené řezné rány po břitvě, z nichž se vynořovaly šlahouny střev a jako opratě se táhly až za můj krk. Jako opratě – dvě příšerné opratě v rukách podivného hrůzného kočího. A ty ruce patřily k tělu, s nímž byly tyto střeva jako jeho dosud živá součást stále ve spojení. Pak mne ta dívka strhla na sebe – vlastními střevy. Zabořil jsem svůj zmrzačený penis do toho, co zbylo ze zohaveného lůna erotického štěstí.

Možná můj pyj zrovna klouzal po slezině, možná po ledvinách, nebo ho obepínaly zbylé kličky tračníku, když narážel do kostí, jejichž druh byl neurčitelný. Cítil jsem opět bolest – příjemnou bolest nad varlaty, kterou měly na svědomí jehlice zabodávající se do tkáně při mých kopulačních přírazech. Uvědomil jsem si, že křičím... a křičeli i další vůkol bolestí a slastí ve strašlivém chaotickém chóru. Perutě rozkoše mne unášely do závratných výšin blaženosti... .

Od chvíle, co jsem se vrátil do reality, přemýšlím, zda jsem zažil maximální slast, nebo může být ještě něco vyššího. Jen tak jsem se ponořil do úvah, protože nic jiného dělat stejně nemohu. Ruce a nohy mám totiž připoutané k lůžku. Vůbec mne nepřekvapuje, že se nacházím na záchytné stanici – není to poprvé. Musel jsem v noci asi pěkně vyvádět, když mne teď bolí celé tělo. Skoro mám pocit, že se můj sen z deliria stal doopravdy. V rozkroku mi jemně pulsuje tupá bolest, jako kdyby můj ocas dostal pořádně zabrat. To jsem tedy musel být tentokrát asi opravdu hodně divoký. Kde mne však mohly sebrat a co jsem zrovna tropil za nestoudnosti – to by mne opravdu zajímalo. Jaké veřejné pohoršení jsem asi zase vzbuzoval. Možná bych si měl dát na čas pauzu od fetu. Včera večer v tom klubu jsem dostal něco, co jsem nikdy předtím určitě neměl. Takový stav poté jsem ještě nezažil. Mám zkušenosti s LSD, extází, lysohlávkami i s různým materiálem na českém trhu velmi vzácným, ale tohle bylo něco jiného – živějšího – reálnějšího... .

Mám příšernou žízeň. Mohl by konečně někdo přijít a odpoutat mne. Jazyk vyschlý a ztuhlý, jako kdyby byl z usně, se mi s netypickým šelestem neohrabaně posouval po zrohovatělém patře, přičemž se z jeho povrchu oddrolovaly přischlé nánosy hlenu v drobných šupinkách, které jsem se snažil vyfukovat ven. Jednotvárná běloba stropu mne naplňuje nevolí z nudy, jenž nutí můj zrak putovat po interiéru pokoje, přestože mi to kvůli mé fixaci k lůžku působí značnou námahu. Jak se tak rozhlížím, všímám si zařízení a přístrojů, které se hodí spíš na jednotku intenzivní péče v nějaké nemocnici než do záchytné stanice, proto se mi v mysl postupně vkrádají pochybnosti vypuzující můj první dojem. Dokonce i přítomnost kapačky s roztokem glukózy nad sebou si uvědomuji až nyní. Z pod peřiny, v místě nejblíže k mé pravé dlani se vynořují dvě průhledné laboratorní hadičky. Jedna vede vzhůru ke kapačce, druhá se žlutou tekutinou uvnitř se ohýbá o okraj madrace někam dolů. Jehla v žíle na zápěstí dává o sobě vědět svým typickým nepříjemným způsobem. Je tu však věc, která mne znepokojuje víc než vše ostatní. Bolest v rozkroku – tupá a nevýrazná, přesto však mocně pulsující – opět se stala předmětem mých úvah. Domněnky o ne zrovna nemožných souvislostech s ní mne začínaly děsit.

Co to má, zatraceně, všechno znamenat? Co tu vlastně dělám? Co se se mnou mohlo stát, že mé tělo tak nutně potřebuje péči nemocnice? Ptám se v duchu sám sebe, ale o odpovědích mám strach přemýšlet – vlastně se bráním připustit si odpovědi, které se jako hrozivé možnosti nabízejí.

Pokouším se ze sebe sundat bíle povlečenou deku, nebo ji alespoň poodhrnout, aby odhalila to, co potřebuji. Chci vidět svůj ocas! Chci, zatraceně, vědět, co je s mojí „kládou“! Levá ruka a prsty levé nohy pracují na maximum svých možností – popotahují bílou přikrývku centimetr po centimetru a mé tělo se postupně odshora odhaluje. Všiml jsem si, že piercing z hrudníku a břicha, stejně jako z obličeje, zmizel a zbyly po něm jen červené tečky a drobné oděrky. Na moment jsem si představil svůj pohlavní úd bez toho všeho skvostného excelentního kování – bez silných kroužků a dvou jeden a půl centimetru silných čepů v žaludu a za ním. Teď musí vypadat otřesně. Zvláštní, analgetiky utlumená, bolest si vynucuje víc a více mé zvědavosti, jak se kraj deky blíží k místu jejího původu.

Přikrývka odhalila ohromný a silný čtverec z gázy, přilepený náplastí ke spodní části břicha a zasahující až do rozkroku. Hadička s nažloutlým obsahem mizela pod zakrvácenými spodními vrstvami obvazu.

Zvědavost je silná! Pokouším se uvolnit levou ruku z řemenu. Myslím, že není utažen tak, aby nemohla má dlaň okem projít. Působilo mi to značnou námahu a krevní oběh se mi tím znatelně rozproudil. Následkem toho zesílilo i cukání pod obvazem – až do pichlavé bolesti. Mám pocit, že se obnovilo krvácení, však nedbaje toho dále usiluji o vysvobození ruky z pouta.

Konečně! Ruka je volná! Chvatně nadzdvihávám obvaz a zaostřuji zrak do tmy pod ním. Marně! Nic tam nevidím – jen tmu obklopenou krevní sraženinou.

Již trhám za kraj náplasti a ignoruji bolest s tím spjatou. Desítky chlupů jsem si vytrhl z kůže během okamžiku. Následuje další bílý obdélník, přečnívající z obvazu jako pavoučí nožka. Pohyb se uskutečnil ve zlomku vteřiny. Další desítky chlupů a typická palčivá bolest. Je to příjemné – však není čas se nad tím pozastavovat. Cíl mého počínání totiž volá – povzbuzuje mé nutkání.

Odklápím fáče zpola ještě přilepené a hledím na doposud zahalené místo. Hrůzné překvapení uvedlo na několik okamžiků mé tělo v absolutní strnutí. Neschopen pohnout ani hlavou zírám na jakési malé kovové tělísko kruhového půdorysu s otvorem uprostřed, které vyčnívalo asi dva milimetry z pod kůže tam, kde dříve býval penis. Hadička procházející skrze tu věc do mého těla má patrně za úkol odvádět moč.