(Euronymos 2005)

Lež je lidská vlastnost a každý člověk, až na vzácné výjimky, jí bývá občas pod vlivem. Jsou dokonce i tací, kteří se z objetí závislosti na lži nikdy nevymaní za celý svůj život, protože mají strach pokrytecké veřejnosti odhalit své skryté vášně, jež by byly obecně považovány za hanebné, nebo dokonce za trestuhodné. Dalším důvodem ke lhaní je obohacování se na úkor druhých. Tento případ je však tak běžný, že psát o něm, by se mohlo zdát nezajímavým tématem a na vlastní kůži ho poznala jistě většina čtenářů těchto vět. Pak jsou tu ještě ti, co pro podporu vlastního vyznání a posílení řad stoupenců jejich vyznání, či víry klamou společnost nesmyslnými dogmaty, jejichž individuálně přizpůsobeným výkladům podléhají zejména ti, co postrádají vlastní Já. Lidstvo si za svou dlouhou existenci na modré planetě vybudovalo společenské normy, které se liší od národa k národu podle náboženského vyznání a zvyklostí. Co je někde běžné, může být jinde považováno za hanebné nebo dokonce trestné. Už toto je pádným argumentem, poukazujícím na absurditu normalizace společenského chování. A jelikož mnoho lidí, ne-li každý, má skrytou touhu dělat něco, co se odsuzuje, uplatňuje se často i v těchto případech lež jako ochrana před hanbou společnosti a vyčlenění z ní. A tihle pokrytci, co se nedokáží společnosti postavit a veřejně hrdě prohlásit, že jsou jiní než, co se obecně chápe za normální, jsou hlavními viníky toho, že se prohlubují vyjeté koleje nesmyslných mravnostních měřítek. Lidé raději lžou, aby zakryli své přirozené pudy. Když dělá člověk něco, co je naprosto přirozené pro zvířata, je to dle mravnostních zásad nepřípustné a odsouzeníhodné. Přitom jde o zásady, které postupně vytvářeli právě pokrytci, již měli strach lišit se od ostatních, kteří na tom většinou bývali podobně jako oni sami. Když se o někom s vážným míněním řekne, že je úchylný, obecně je to chápáno (hlavně mezi lidmi nižší inteligence) tak, že jde o někoho, koho je nutné bezpodmínečně izolovat. Ti, co se nejeví jako úchylní, jsou většinou pokrytci a u těch ostatních jest ego ubito vlastním nadjá, vypěstovaným drezůrou autorit společnosti. Přitom úchylné impulsy pociťuje většina lidí dost často. Přinejmenším ve fantazii jsou lidé mnohem výchylnější než by se zdálo. To samozřejmě není můj objev. Dovoluji si to prohlašovat na základě tvrzení několika psychologů a sociologů, kteří tohoto výsledku dosáhli několikaletými výzkumy, vzájemně nezávislými. Místo abychom se tedy tázali, proč chtějí úchylní lidé dělat věci, které se odsuzují, bychom se raději měli ptát, proč se obyčejní lidé těmto deviantním impulsům nepoddávají. Je tomu tak proto, že mají na společnosti, ve které žijí, svůj hmotný zájem a proto se pevně drží společenských pravidel. Čím menší hmotný zájem na společnosti člověk má, tím méně by ztratil, kdyby dal volný průchod svým utajovaným vášním.

Lež má tedy mezi lidmi zvláštní naléhavé poslání. Přesto lež odsuzuje každý, ať už je to notorický lhář, nebo člověk upřímný. Každý by chtěl pravdu slyšet, ale zároveň se většinou každý sám bojí odhalit pravdu, která by mu zdánlivě mohla ublížit. Někdo každou pravdu zase není ochoten přijmout, protože již dříve přijal lež určité pravdě odporující jako pravdu a ortodoxně se jí drží a zastává. Toto je případ věřících a dětí vychovávaných v nábožensky založených rodinách. Ve středověku se lež považovala za hrdelní zločin, naproti tomu však křesťanství za svatou pravdu, proti níž stavěl-li se někdo, byl prohlášen za kacíře a koledoval si o kremaci zaživa. Kde lež jednou pevně zaujala pozici pravdy, tam se pravda jen těžko prosadí.

O lži by se toho dalo napsat daleko více, ale ode mne je to nejspíš vše.