(Euronymos 2006)

Jednoho slunného letního rána kráčel chudý chasník podél potoka a pozorně se díval do rozvodněného toku v naději, že v něm zahlédne míhat se pstruhy. Na zádech měl starý odrbaný tlumok a v něm pytlácké náčiní, zejména velký podběrák se skládací rukojetí. Už šel dlouho, ale rybu dosud neviděl. Najednou však zahlédl jakousi podivnou věc, jak se zmítá na hladině pod malým jezem. Nebyla to ryba ani rak, ba dokonce ani nic, co do vodního živlu patří. Ať to bylo, co to bylo, prostě se to topilo. Vypadalo to děsivě a vskutku podivně, ale chasníkovu zvědavost strach nepotlačil. Sundal ze zad tornu a vytáhl z ní podběrák. Když ho vnořil do zrádné vody pod jezem, kde se ta věc topila, nemusel s ním nijak hýbat, protože ten tvor mu do sítě skočil sám od sebe. Když vytáhl podběrák i s obsahem na břeh, zděšen od něj odskočil. To, co viděl, bylo totiž něco strašlivého. Nevídaná příšera v zelené slizké kůži s hlavou obrovského hlemýždě, šesti chapadly místo rukou, ještěrčím ocasem a ropuším trupem rázem stála před vyděšeným chasníkem v celé své kráse na svých šesti ropuších nožkách, jen co se vymanila ze sítě. Z páteře jí vybíhalo několik hrozivě vypadajících hrotů a i chapadla byla samá bodlina. Vypadala vskutku hrůzostrašně, ale promluvila hezkým dívčím hlasem:

„Ach, tisíceré díky!! Bez tebe bych se jistě utopila, můj zachránce. Jako vděk za záchranu mého života ti věnuji kouzlo. Ulom jeden z ostnů na mém hřbetě a potřísni ho svým spermatem. Takto se v ostnu probudí kouzlo, které můžeš použít natřikrát. Každý, kdo se tímto ostnem něčeho dotkne a nazve to něčím, v co chce aby se ta věc, zvíře, nebo člověk proměnil, okamžitě se tak stane. Záleží jen na tobě jak kouzlo použiješ. Mysli však na to, že kouzlo se dá použít jen třikrát a nezáleží na tom, kdo ho použije. Buď proto opatrný a pečlivě vybírej, co se má proměnit a v co se to má proměnit. A hlavně varuj se, aby se ostnu zmocnil někdo jiný!!!“

Chasník váhal. Nechtěl se příšery vůbec dotknout, natož aby trhal části jejího těla.

„Ulom mi ten osten!“ vybídla ho příšera. „Jen tak ti kouzlo mohu věnovat. Nechceš-li ode mne tuto odměnu, nech to tedy být. V každém případě ti mnohokrát děkuji.“

„A nebude tě to bolet?“ vykoktal chasník, který byl stále ještě v šoku.

„Bude,“ povídá příšera posmutněle. „Bude mne to tuze bolet, ale život má pro mne větší cenu, než tato má oběť.“

Chasník bojácně přistoupil ke příšeře a ještě bojácněji a s odporem uchopil první hrot za hlemýždí hlavou.

„Tak dělej!“ pobídl ho tvor. „Na co čekáš?“

Chasník zabral vší silou za osten a ulomil ho. V tom začala příšera řvát hromovým hlasem, až se všechny stromy okolo otřásaly. Z rány jí stříkal gejzír tmavě zelené husté olejovité tekutiny, která ostře zapáchala mrtvolným rozkladem. Na smrt zděšený chasník , jak vdechoval ten příšerný smrad s nelibostí, začal zvracet kolem sebe. Když ze sebe vyzvracel, co se dalo, a pekelný řev také pominul, zjistil, že podivný tvor zmizel.

Cestou domů si chasník představoval, jak promění hnojiště za humny ve hromadu zlaťáků, děravou chalupu za zámek a svou nehezkou ženu za krásnou a mlaďoučkou kněžnu.Už aby to bylo, říkal si v duchu.

Když přišel domů, rovnou se zavřel v kadibudce a začal v jejím přítmí vyrábět druhou nepostradatelnou ingredienci pro očekávané kouzlo, přičemž myslel na svou novou krásnou choť. Pak své sémě chytil do dlaně a důkladně jím potřel osten z netvora. Nyní se osten stal kouzelným. Vyšel ze suchého záchodu a mířil za humna, aby tam na kupě hnoje vyzkoušel slíbené kouzlo. Cestu mu však zkřížila žena a ta se na něj hned obořila, kde má ryby.

„Co na mě řveš?“ bránil se manžel. „Pstruzi nikde nejsou. Asi už odpluli za lepším. Nic jsem proto nechytil.“

„Jsi jelito a budižkničemu!“

„A ty jsi blbá kráva!“ řekl muž a neuvědomil si, že se zrovna dotýká kouzelným trnem staré rozviklané kozy na řezání dříví.

Jen to dořekl, v tom se zablesklo a místo dřevěné rozvrzané kozy tu stála živá kráva. Chasnice valila oči. Brzy se ze šoku probrala a vyzvídala na muži, jak ten zázrak učinil. Chasník musel všechno vyprávět. Pověděl své ženě vše: jak ke kouzelnému trnu přišel, co ta věc dokáže, ale také musel přiznat, že kouzlo je možné jen třikrát použíti a jedno právě takto nedbale promrhal.

Na to se chasnice rozčílila a bědovala lomíce rukama nad hlavou, jakého to má hlupáka za muže. Pak se chopila kouzelné věci a chtěla ji chasníkovi vytrhnout z ruky. Ten ji však nechtěl pustit, a tak se spolu o ni přetahovali.

„Pusť to, nebo to zase pokazíš!“ křičela chasnice.

„Ani nápad!“

„Ty jsi střevo pitomý.“ řekla chasnice a nechtěně způsobila neštěstí.

Najednou se zablesklo a místo chasníka ležela na zemi hromádka krvavých střev. Chasnice uvědomivší si svou chybu, plácla se pořádně do čela, a žalostně zakňourala osudovou větu: „To jsem ale píča blbá.“

V tom se zablesklo napotřetí a místo chasnice v tu ránu ležela na zemi...

... nu, však to dobře víte, děti.

Nu, a zazvonil zvonec a pohádky je konec.