(Euronymos 2012)

O víle Análce

Žila byla v jednom háječku jedna víla. Tančívala za úplňku s bludičkami v mlžném oparu nad zurčícím potůčkem, zpívala si za jasných teplých nocí na paloučku pod jedlovou strání, kam sedávala na fosforeskujícím pařezu a vila věnce z kvítí, které jí zůstávalo mezi prsty, když se nabita vášní roztočila ve svůj oblíbený květinový taneček, toužebně sledovala zbloudilé houbaře, kteří po soumraku nemohli najít cestu z lesa ven, přičemž je spolu s bludičkami mátla, aby cestu domů nenacházeli dříve, než se nové jitro protlačí korunami vysokých jehličnanů, vábila chlípné vandráky na své vnady, když jim náhle zkřížila cestu oděná jen v lehké průsvitné bílé sukénce nahoře bez, a tropila spoustu dalších vílích nezbedností.

Byla to velmi zvláštní lokalita – tam, kde působila tato neposedná víla – tak zvláštní, až z toho lidem bydlícím v okolí běhal mráz po zádech. Občas se totiž v těchto místech někdo ztratil a už se nikdy nevrátil. Pokaždé byl totiž některý z těch navždy ztracených naposledy spatřen právě poblíž míst, kde naše víla spolu s bludičkami roztáčela své čarovné reje. Samozřejmě, vždy to bylo někdy v podvečer, nebo dokonce za soumraku. Těžko soudit, zda to nějak s tou naší vílou souvisí, ale jisté je, že o ni ještě nikdo nikdy nevyprávěl. Proč? Na to nám, milé děti, odpoví právě tento krátký příběh.

Jedné jasné letní noci za úplňku kráčí tudy lesem podél potoka mlynář z nedalekého větrného mlýna, jenž stál na kopci za lesem. Mlynář občas zašel do nejbližší pivnice, co byla ve vsi na druhé straně lesa. Lesem si krátíval cestu jen za světla – za tmy se neodvažoval kvůli strašidelným povídačkám o těchto tajemných místech. Proto se obvykle vracel z hospody domů raději po silnici, přestože to byla cesta o hodně delší. Tentokrát však porušil svou zásadu vlivem většího množství vypitého alkoholu než obvykle. Jak tak vrávorá po kraji koryta, náhle mu zkříží cestu bledá dívka s obnaženými ňadry v bílé lehké průsvitné sukni. Stříbrné vlasy, dlouhé na tři lokty, vlají za její šíjí, když letem skáče z pravého břehu na levý, z levého břehu na pařez, z pařezu na muchomůrku, z muchomůrky na list kapradí a pak už jen levituje v přízemní mlhovině otočená čelem k překvapenému opilci. Kynula mu ukazovákem, aby ji následoval. Ten, zapomenuvší na strašidelné povídačky o vraždících loupežnících, ďáblech a krvelačných nočních příšerách, nenechal se dlouho pobízet a svůj vrávoravý krok namířil k bledé divukrásné dívce zpola nahé, jen co se vzpamatoval z prvotního šoku.

Kde by se teď vzal v mlynářově hlavě strach. Kdepak – tam je teď jen chtíč a chlípnost. Usmívá se, nohama plete a blábolí nesrozumitelně cosi o lásce.

Pojď! – kyne mu víla a stále čelem k němu ustupuje pozpátku mlhou, aniž by ji rozvířila a nohy její udělaly jediný pohyb. Jen ta sukně – lehká, jako by byla tkaná z pavučin, jí vlála kolem nehybných kolenou. Opilému mlynáři však tyto detaily zcela unikaly.

Náhle byli na paloučku a vílino éterické tělo získalo hmotu a tím i hmatatelnost. Tráva a květena se kolem jejích chodidel rozestoupily, i mlha nyní dávala najevo, že povrch těla bytosti nabyl pevné nepropustné hranice. Bledé ruce – jemné, ale přeci zdatné – jakoby selské – sundavaly mlynářovi svršky. Ten si v duchu říkal, jaké ho tu potkalo štěstí, a zalitoval, že již dříve tudy našel domů za tmy. Nemotorně se snažil napomoci ladně se pohybujícím bledým pažím dívky krásné jako sen při svlékání svých kalhot a trenýrek a těšil se, jak si pohádkově zasouloží.

Během chvilky tu stál mlynář v celé své nahé parádě – postavička spíše k smíchu, než pro uznání opačného pohlaví – nohy do O, mohutný břich, z pod něj nenápadně ční cosi identifikovatelného jen podle výskytu na těle, kulatá záda od těch tisíců pytlů pšenice a mouky – nu, darmo mluvit... a před ním ta krásná lesní žínka. Kupodivu zalíbeně pozoruje mlynářovu nahotu seshora dolů a pavučinová sukénka se jí počala vpředu zdvihat. Jedním cukem víla ze sebe strhla jediný kus oděvu, co měla na sobě, a odhalila tak svůj obrovský pyj v plné erekci. Mlynář vyvalil oči a zakřičel do nočního ticha. Sebral ze země své trenýrky a chtěl utéci. Paže víly Análky však pevně sevřely jeho ramena mocnou silou a zmařily mu úprk.

Ptáte se asi milé děti, proč se naše víla jmenuje zrovna Análka. Nu, to se dozvíte vzápětí. Správně tušíte, že Análka není dívka, jak se patří, ale transsexuál. Obrovský pyj, půldruhého loktu dlouhý, v mžiku zmizel v mlynářově zadnici. Nešťastníkův smrtelný řev se rozlétl do tmy a nesl se v ozvěnách černým lesem. Obě těla se barvila krví. Mlynářův hlas navždy ztichl, když mu z úst vypadla trocha jakési krvavé kaše. Análka se svým sexuálním partnerem lomcovala jako s hadrem a v krátkých pravidelných intervalech s každým tvrdým přírazem z navždy oněmělých úst vypadávaly kusy drtě střev a jiných vnitřností.

Nu a to je skoro vše, milé děti.

Až Análka dokončí svou milostnou hru, podělí se o mlynářovo tělo nejspíš vlci, či lišky, nebo jiní noční dravci. Ztratil se tak v těchto končinách zase jeden muž, nikdo se nedoví proč a roztomilá hravá víla jménem Análka se proto zatím ještě do podvědomí obyvatel okolních vesnic nedostane.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

www.moachem.cz