(Euronymos 2003)

Jas slunce zářícího z bezmračné oblohy se rozlévá po obrovské udržované zahradě, kterou tvoří převážně trávníky a okrasné, do různých tvarů zastřižené, keře. Scenérie působí velice vděčně za vynaloženou spoustu peněz, kterou zámecký pán vyplácí zahradníky. Uprostřed zahrady, kam vyúsťuje několik cest ze spletitého bludiště, tvořeného z dvoumetrového živého plotu, stojí kruhový altán postaven ve starodávném stylu. Zde má dnešní odpoledne, jež je jedno z nejslunnějších z letošního léta, jedinečný půvab vzhledem k širému okolí - k okolí tvořenému prašnými ulicemi mezi ruinami zchátralé zřídka obydlené české metropole. Nad blízkou zelenou zdí z ptačího zobu je odsud možno zahlédnout čtvrté poschodí a podkroví zámku. Mohutná budova elkového půdorysu má nevkusně jednoduchý tvar a působí dojmem, jakoby byla narýsovaná podle pravítka. Vlastně vše, co k zámku patří včetně zahrady, vypadá jako narýsované podle pravítka, nebo jako malba jakéhosi šíleného kubisty. Jen ten altán se tu vyjímá svérázným způsobem. Byl zvláštní nejen neobvyklým vzhledem a značnou velikostí, ale i tím, že byl vybaven malou letní kuchyňkou, kde předváděl své artisticko-kulinářské umění kuchař, jehož vzezření prozrazovalo původ kdesi na dalekém východě. Kuchyň od zbytku altánu odděluje nízký mramorový pult. Poblíž něho se na druhé straně od kuchařova působiště nachází bohatě prostřený stůl, u kterého dva muži obědvají ze zlatého servisu flambované kotlety. Jeden z mužů je velmi starý, ale stále při síle. Na prošedlé hlavě má bílou buřinku a jeho mírně robustní tělo halí bílá košile se zlatými knoflíky, v nichž se třpytí rudé drahokamy. Naproti starci sedí vysoký hubený mladík rovněž v bílém oděvu, jehož věk by se dal odhadovat mezi osmnácti a jedenadvaceti lety.

„Nu, Kamile, jak vám chutnají mé ďábelské stejky?“ promluvil starý pán, aniž by vzhlédl od talíře.

„Ještě jednou vám děkuji za pozvání, pane Olbersdorfe,“ řekl na kost vyhublý mladík, též hluboce zaujat jídlem. „Velice si toho cením, že tu s vámi smím obědvat. Ty stejky jsou vskutku výborné. Vlastně jsem ještě nikdy nejedl maso.“

„Ale nač ta skromnost, Kamile?“ na to stařec a mezi slovy žvýkal a polykal sousto po soustu. „Váš otec pro mne pracuje už osmnáct let a zvykl jsem si brát ho jako svého synovce – nebo spíš prasynovce. Bylo mu tenkrát asi tolik, co právě vám, když začal pro mne jezdit. Kdyby nebylo něho, nemohl bych teď třeba pít toto pravé révové víno z Hodonína.“ Stařec se natáhl pro litrovou zelenou láhev, jež stála uprostřed stolu v dóze naplněné ledem. Způsobně doplnil svou sklenku značkovým vínem a pokračoval v monologu, který načal: „Víte, Kamile, někteří mí sloužící jsou jako moje rodina - a já jsem jejich něco jako strýc. Možná si asi myslíte, kdovíjaký nejsem lidumil… ano, v posledních letech tak skutečně působím… zestárl jsem… a zchátral… jako ten svět všude okolo. Když se člověk, který může mít všechno, nač si vzpomene, dlouho chová krutě a bezohledně k lidem nižších stavů, po čase okusí hořkost samoty, protože jak léta jdou, řídne i společnost jeho dobrých známých šlechtické krve. Přestože jsem započal mnoho synů a dcer, žádnému jsem nedal příležitost poznat svět. Když jsem poprvé zatoužil po dítěti, vy jste ještě nebyl na světě. Tenkrát mi bylo 72 let… a to bylo velice pozdě. Chtěl jsem někomu dělat radost a hýčkat ho, proto jsem ve vás a v některých dalších dětech od zámeckého personálu našel to, co jsem zmeškal a nechal navždy klesnout v hlubinu propasti času. Pravda, s dětmi jsem to nikdy neuměl, a proto mi scházela odvaha se k vám nějak přiblížit. Tak jsem tedy trpělivě čekal a těšil se na to, až budete jednou velcí, dospělí a svéprávní, abych vás mohl třeba brát s sebou na lov a nemusel se bát námitek rodičů. Těšil jsem se, až s někým z vás, třeba s vámi, jednou povečeřím, nebo poobědvám a budu si moci po letech s někým pěkně povídat. To já vám musím děkovat a myslím to zcela vážně s největší upřímností. To vám, Kamile, patří ode mne dík, že jste neodmítl mé pozvání…“ Pan Olbersdorf se na několik vteřin odmlčel, spolkl poslední sousto své porce a pak s tónem nejistoty v hlase mluvil dál: „Řekněte mi, Kamile, upřímně, nepřipadám vám teď protivný? Nebo nenudí vás mé vyprávění?“

„Překvapujete mne pane Olbersdorfe,“ zaváhal mladý muž s odpovědí nevěříc vlastním uším. Nikdy by si nepomyslel, že k němu kníže bude projevovat tolik úcty. „Vždyť je to pro mne obrovská čest, vést s vámi dialog a vůbec, že teď s vámi sedím u jednoho stolu a jím opravdové maso.“

Zámecký pán se rozesmál a vděčně poznamenal: „Vy jste tak roztomile skromný.“ Zde jeho hlas zvážněl a pokračoval: „Omlouvám se za svůj smích, doufám, že se vás to příliš nedotklo…“

„To je v pořádku,“ zareagoval Kamil pohotově ve snaze, co nejrychleji vyváznout z trapné situace. „Neomlouvejte se! Vždyť mi to nevadí.“

„Dobrá, dobrá. Přijmete ode mne ještě někdy pozvání k obědu, či večeři?“

„Zajisté:“

„To mne těší. Otci ale raději neříkejte, že jste u mne jedl maso. Nejsem si jist, zda váš otec není na konzumaci masa nějak háklivý.“

„Spolehněte se!“

„Víte, Kamile, pamatuji dobu, kdy kilogram vepřového stál stejně jako deset bochníků chleba. Dnes by jeho cenu sotva vyvážila sklizeň z deseti hektarů mého ječného pole. Ani si nejsem jist, zda vůbec ještě někde existují vepřince. Naposledy jsem jedl vepřové před pěti lety. Čtvrt kila ho stálo 825 gramů zlata. Samochladící vakuové balení mělo brazilskou pečeť. Tvůj otec mi ho přivezl od obchodníka Blackwooda z Holandska. Myslím, že poslední prase na světě už dokvičelo. Ne, že bych chtěl znovu utrácet za vepřové – to ne, ale z vlastní zvědavosti, jaká je jeho nynější cena, jsem se po něm ptal různých obchodníků. Vepřové maso už prostě nikde není. Děda mi vyprávěl, jak se za jeho mladých let v lesích proháněla divoká zvěř. Lovci ji však postupně vyhubili, přestože byla všechna zákonem chráněna. Divoká prasata, jeleny, zajíce, bažanty, srny, nebo koroptve jsem já měl možnost vidět jen z prastarých dokumentárních filmů na magnetických páskách VHS. Byly to takové kazety, jež se vkládali do přístrojů, které se už za mého dětství dávno nevyráběly. Magnetické pásky sice podléhaly rychlému opotřebení, ale na druhou stranu byla jejich skladovatelnost téměř neomezená. Proto se některé dochovaly dodnes. Mám je v trezoru včetně funkčního zařízení, na němž lze média VHS přehrávat. Všechny záznamy z těch kazet mám převedené do digitálního formátu na harddisku. Můžeme se na to někdy spolu podívat. Mizela vlastně všechna zvířata, jež se ve volné přírodě ještě nacházela. Savci, ptáci, plazy, ryby a jiní vodní tvorové – všechno to postupně mizelo. Když mi bylo jako vám, procházel jsem se rád naší oborou. Už tenkrát pro mne bylo velikým zážitkem, zaslechnout ptačí zpěv. Ani nevím, kdy se ptačí hlas nade mnou naposled vznášel. V ten okamžik jsem nemohl tušit, že je to tentokrát naposledy. Mimo lidí a domácích zvířat tehdy nebylo možné nikde spatřit živého tvora většího, než hraboše. Kočky – dřívější domácí mazlíčkové vycházely z módy a než se člověk nadál, byly pryč. Zapomněl jsem na potkany – o ty vlastně nebyla nouze. Z počátku nám dělali hrozné starosti a hubili jsme je jedy, brzy se však rozšířil obchod s potkaním masem, tak jsme s tátou rozmístili ve sklepech speciální nástrahy. Zařízení se spouštělo spínačem, na němž byla napíchnuta hrudka syrového sádla. Hlodavci, který lehce čenichem zavadil o návnadu, ocelový rámeček, hnaný silnou pružinou, přerazil vaz. Elektromotorek přes šnekový převod vrátil smrtící nástroj do původní polohy, tím se automaticky přehodil převod k pásovému dopravníku a ten kořist přemístil do chráněného kontejneru. Takto zabité jsme je rovnou dodávali na trh. Bylo to maso jen pro obyčejné chudé lidi, nad nímž panstvo a lidé z vyšších kruhů tehdy ještě ohrnovali nosy. Cena masa však prudce stoupala a hovězí, vepřové, psí a pštrosí se stávalo těžko dostupné i pro boháče. Vyjma masa potkaního bylo nejlevnější drůbeží – to však netrvalo dlouho. Ke konci jedenadvacátého století se začala šířit takzvaná ptačí lepra. To mi bylo 30 let. Bylo to úplně něco nového a postihovalo to jen ptáky. Přišlo to tak rychle, že jeden den v televizi ukazovali, jak ta nemoc vypukla na Balkáně a v Jižní Evropě, a druhý den už slepice na našem dvoře ztrácely peří. Zatím to nevypadalo nijak podezřele, ale další den na večer byly slepice už úplně holé. Odumřelá zhnisaná kůže se z nich oddrolovala, jak se drbaly o zdi. Následujícího rána byly některé už mrtvé a ostatní jen apaticky čekaly na smrt. Ani jsme se nenamáhali s utracováním a rovnou je nechali snést na hromadu a okamžitě spálit. Ptačí lepra vyhubila ptáky po celém světě a tak si už nikdo nikdy nepochutnal na pečené kachně, krůtě, huse, labuti…, nebo grilovaném kuřeti… prostě nebylo nic… - nic, co mělo peří.“

Stařec párkrát pohodil ledabyle rukama a dlaněmi se přitom plácal do stehen. U stolu zavládlo na chvíli ticho. Kníže měl svraštělé obočí a působil zádumčivě. Bylo zřejmé, že hledá nějaké vhodnější téma k vyprávění, kterým by mohl mladého muže bavit.

„Co si myslíte o lovu masných, Kamile?“ náhle se zámecký pán rozhovořil.

Mladík byl otázkou trochu zaskočen a chvíli mu trvalo sestavit si v hlavě odpověď, která by byla pro knížete přijatelná a zároveň blízká jeho skutečnému názoru. Když se však chystal promluvit, hostitel bez čekání na odpověď pokračoval: „Já si myslím, že na tom není nic špatného. Když nebudeme lovit my je, můžou pak jednou lovit oni nás. A navíc – stejně nevěřím, že oni totéž nedělají. Snad jen ten způsob bude zřejmě jiný než ten náš.“

„Máte naprostou pravdu pane Olbersdorfe,“ potvrdil Kamil, ale upřímnost nebyla namístě.

„Já už hony nepořádám. Už jsem na to příliš starý. Účast na takovém honu je velmi nebezpečná věc a nezáleží při tom, jestli je někdo chudý, nebo bohatý. Lovec potřebuje jen spolehlivou zbraň a pořádnou dávku obratnosti. Neúspěch nemusí znamenat jen vrátit se domů bez kořisti, neúspěch může znamenat i smrt. Mám peněz dost, abych si mohl maso koupit.“

Kníže na chvíli zmlkl, protože se u stolu náhle objevil ten exotický kuchař s dalšími porcemi řízků. Když své kulinářské dílo elegantně naservíroval, postavil se vedle knížete do pozoru a vyčkával další jeho rozkazy.

„Myslím, že tě teď dlouho nebudu potřebovat, Kato,“ řekl mu. „Můžeš si dát zatím pohov.“

Kato se uklonil a odešel.

Když byl kuchař už dost daleko, nahnul se zámecký pán ke svému hostovi a pološeptem mu řekl: „Víte, masní nežijí jen v divočině – masní jsou i zde na zámku… . Co tu dělají?…“ V tom se zarazil, jako kdyby řekl něco, co říci neměl. S výrazem zamyšlení ve tváři se na židli opět narovnal a pustil se do jídla.

Mladík ho brzy následoval a v tichu, kterým byl uváděn do rozpaků visela spousta jeho otázek. Jen občasné cinknutí zlatých příborů zaplňovalo zdejší akustickou prázdnotu.

„Tohle, co jíme se ale vůbec nedává srovnávat s vepřovým,“ rozťal pan Olbersdorf ticho nečekaně. „Syrový, ale opravdu syrový plátek vepřového, když se položil na rozpálený olej, tři minuty se nechal smažit z jedné a pak z druhé strany, mohl se z pánve servírovat rovnou na talíř – a ty řízky byly měkoučké a jemné jako… .“ Stařec zavřel oči, jako by chtěl pod víčky najít vhodné přirovnání. Po několika vteřinách to však vzdal a navázal nitku svého vyprávění o slovíčko dále. „… no! Nic mne zrovna nenapadá. Však tato lahůdka patří do dávné a nenávratné minulosti. Naproti tomu připravit takovýto řízeček z obyčejného masa dá kuchaři spoustu práce a stejně není tak jemné, jako bývalo vepřové. Daleko lepší je maso potkaní. Dá se připravit na mnoho způsobů a to poměrně snadno a rychle, ale nikdy z něho nemohou být takovéhle nádherné plátky. Chtěl byste ochutnat mé pikantní potkaní karbanátky?“

„Velmi rád,“ odvětil host a byl vděčný, že se stále těžknoucí kolos starcova vyprávění opět dal do pohybu.

„Vynasnažím se tedy nějaké ty potkany sehnat. Kupuji je sice od dvou dodavatelů, ale stává se, že na objednané zboží čekám někdy i celý měsíc. Počítejte proto raději s tím, že dlouho nebudou… Když si vzpomenu, co jich kdysi bylo, že to člověku až lezlo na nervy, chce se mi teď brečet. Čert vem ty peníze, co to teď stojí, ale oni tyhle mrňavý bestie, který člověk ještě před padesáti lety stokrát denně proklínal a likvidoval je jedy, pomalu ale jistě asi mizí z planety zrovna jako veškeré tvorstvo před nimi. Člověk je zřejmě ta vyvolená rasa, co si má vytrpět poslední kapky hořkosti – hořkosti zkázy – zkázy této planety. A to je ten trest od matky přírody za to, že jsme se vyvyšovali nad svými bratry jiných živočišných druhů… Co naplat… tohle už se těžko změní k lepšímu… Ještě dnes objednám to potkaní, třeba budeme mít štěstí a budu vás moci na něj pozvat příští neděli…“

Starý pan Olbersdorf toho měl k vyprávění spoustu, proto se jeho ústa nedočkala odpočinku, ani když slunce klesalo za obzor, jenž byl tvořen zelenou hradbou dokonale rovného živého plotu. Mírně znuděný mladík dál trpělivě poslouchal vyprávění pana Olbersdorfa, ale už toužil minout bránu tohoto zámku.

Než se začalo stmívat, oba muži vstali od stolu a vyšli z altánu.

„Lovit je nebezpečné a maso je drahé, málokdo však zkoušel masné chovat,“ rozhovořil se opět kníže, když ho spolu s hostem pohltily zelené stěny labyrintu. „Takovou věc je však třeba držet v tajnosti a to z několika důvodů. Kdyby se to rozneslo, mohl bych se dostat do konfliktu s odpůrci zabíjení masných. Lovy – to je již dávno zavedená a běžná věc, na kterou jsou zvyklí i ti zapřísáhlí vegetariáni. Chov by je ale mohlo pořádně rozzlobit. Dalším důvodem je, že bych o ně lehce mohl přijít. Pro zloděje by to byly velice snadné kořisti, které se za zdmi tohoto zámku cítí v bezpečí. Já bych sice krádež mohl snadno vyšetřit a obvinit jednoho ze sloužících, ale to by mi nebylo nic platné, když by zákon nestál na mé straně. Tím bych jen odhaloval více své tajemství… Je tedy nutné masné na zámku maskovat. Vždyť to jsou přeci také lidé…“

Kníže a jeho mladý host právě kráčí podél zámecké zdi, míjíc několik osob z řad sloužících. V tom stařec jemně šťouchne mladíka do žeber a kyne hlavou směrem kudy zrovna procházely dvě dívky ne starší než 17 let ve stejnokrojích služky. Obě měly velice nadmutá břicha a vypadaly, že každou chvíli budou rodit.

„Vidíte támhleta děvčata, jak jdou vedle sebe?“ zašeptal pan Olbersdorf. „Ty jsem si před dvanácti lety přivezl z říčanského pralesa kousek za městem jako malé holčičky. Bylo těžké naučit je způsobům a hlavně správně mluvit – masní totiž mluví dost odlišně… Ani by vás nenapadlo, že pocházejí od masných, co? Vlastně si tak pomáháme na vzájem. Ony potřebují mne a já zase je. Ony mi dají mlaďoučké masíčko, jež se téměř vepřovému vyrovná, a já jim dávám bezpečí a blahobyt. Mám jich asi dvanáct a jednoho masného muže, který je tu zahradníkem – ten však umírá na leukémii. Nevím, co si počnu. Možná…, kdyby vám to nevadilo, mohl byste to vzít za něj. Dobře vám za to budu platit...“