(Euronymos 2000)

Dech noci rozechvívá poslední zbytky listí na stromech a vytváří tak příjemnou zvukovou kulisu, před níž se odvíjí nekonečný film mých myšlenek. Jakýsi imaginární střihač filmů slepil pro mou mysl nekonečné spektrum záznamů nesmyslných dějů, jež jsou možná absurdnější než náplň snů zdrogovaných šílenců, pohybujících se neustále na vratké hraně předělu mezi realitou a říší obludných halucinací. V té rozmanité spleti jen těžko rozeznávám své představy od dějů skutečně prožitých. V duchu si vedu dialogy s postavami skutečnými i smyšlenými… A do toho ten jemný podzimní vánek, kličkující černou nocí mezi napůl opadanými buky a osikami, rozehrává svou šelestivo-hvízdající symfonii. Není důležité, co se mi honí hlavou, podstatná je ta nádherná atmosféra, rozprostírající se všude okolo. Nevědomky se jí kochám a přemýšlím…

Mé věčné dialogy plynou jen z představ a v nich je už jen ozvěna mého hlasu. Vždyť můj hlas už léta nezazněl a běda znovu někdy promluvit a někdo to uslyšet. Snad se můj hlas dávno ztratil v propasti věků a již nikdy nezazní, jako by byl umlčen jak hlásná trouba nějakým bahnem… A tak jenom přemýšlím… a ty myšlenky jsou řetězcem mých nesouvislých dialogů, který nikdy neskončí.

Nevím, kolik nocí již zde jen tak nečinně dlím. Každou noc sem přicházím a za rozbřesku vždy zase odcházím… do světa zapomnění, do černé prázdnoty, co pohltí čas vymezující mé vědomí.

Ach, jak dlouho již mé oči nespatřily světlo denní… Otevírám oči, až když se probouzí noční šelmy. I dnes podzimní šelestivé noční ticho doprovází houkání sovy, občasné zavití toulavého zdivočelého psa a další těžko identifikovatelné zvuky, patřící do nočního lesa. Za kmeny starých listnáčů a v temných zákoutích se dala tušit přítomnost stovky dravčích očí, trpělivě sledujících svou kořist.

Již spoustu nocí jsem zde probděl. Byly mrazivé a plné sněhu; nebo mokré a blátivé, oděné do mléčného mlžného oparu; nebo teplé a kouzelně rozmanité; anebo jako nyní - chladné suché a větrné, plné listí. Každá z těch nocí měla svůj půvab a každá byla mou dobrou společnicí, s níž jsem také občas vedl svůj mlčenlivý rozhovor, když mé myšlenky byly přehlušeny náhlým rachotem, který vyvstal jako instrumentální sólo z této všudypřítomné jednotvárné hudby.

A pak přišly opět vzpomínky na krásně romantické noční procházky s mou milovanou; na ty tajuplné řeči, které jsme při nich vedli a z nichž malinko mrazilo v zádech; na naše první polibky a první milování pod černým širým nebem, plném hvězd… A zde, kde probdím každou noc od soumraku až do rozednění, bývalo to naše tajné místo, plné sexuálních vášní a milostných her. Po těchto vzpomínkách si vždy zastesknu a zatoužím vrátit čas zpět do těchto dob.

Ta touha stále roste. S každou další touto vzpomínkou, která jen občas zčistajasna doplní mozaiku představ a prapodivných mutantů minulosti, čím dál víc myslím na návrat…

Návrat! Návrat! Návrat!

Ne! Kdepak! Všechno již je pryč. Vše již dávno odvál čas.Vždyť už je to spoustu let a… tisíce nocí! Ty noci se samozřejmě nedají spočítat. Pro mne splynuly v jednu nekonečnou, ale její rozmanitost vždy prozradí příchod nového jara, nového léta, nového podzimu, nové zimy.

Tenkrát mi bylo šestnáct let a ona byla o rok starší. Zažil jsem s ní tři nejkrásnější měsíce v životě. Byla překrásná, ba dokonce by se dalo říci, že byla symbolem erotiky. Hodně tmavé, až skoro černé, vlasy jí lemovaly obličej a dál se jí plazily po zádech až k pasu. Její půvabnou zdravě zaoblenou tvář zdobily jiskrně zelené oči, které za tmy démonicky zářily. Široké boky, přiměřeně velký zadek, k tomu úměrně útlý pas a veliká ňadra jí vytvářely dráždivou postavu, podobnou přesýpacím hodinám. Její zaoblená pánev se při souloži vždy krásně vlnila jako při břišním tanci. Kdybych se tak mohl ještě jednou dotknout jejího vlnícího se těla bez kostí, které když jsem pohladil na kterémkoli místě, cítil jsem příjemnou měkkost.

K čertu s tím vším! Už je to dávno pryč. Nenávratně pryč!!

Snažím se přijít na jiné myšlenky. Snažím se navázat třeba na jeden z mých uměle v duchu navozených rozhovorů. Je to ale marné. Obraz plnoštíhlé, hezky tvarované, tmavovlásky se ne a ne rozplynout. Napůl vnímám padající listí, tančící ve větru za svitu úplňku, jako kdybych sledoval jeho odraz na skle. Za ním však vidím svou Lilianu v těch nejdráždivějších milostných pózách.

Ne a ne se ztratit!

Ten obraz je pořád přede mnou a je stále jasnější.

Mé vzpomínky zamířily na poslední dny naší známosti. V té době jsem jí nějak přestával rozumět. Byla na mě často hrubá a snažila se mi vyhýbat. Chtěl jsem si ji vzít a na vždy s ní žít. Postavil bych dům, aby v něm mohly šťastně vyrůstat naše děti. Ona o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Mnohokrát jsem ji prosil a sliboval věčnou lásku a věrnost. Sliboval jsem jí spoustu věcí a myslel jsem to zcela vážně. Vždy se mi jen vysmála. Prý, ať už ji nechám na pokoji.

Nevzdával jsem to.

Nevzdal jsem to a vyplatilo se.

„Ty to asi opravdu myslíš vážně,“ řekla s povzdechem nakonec. „Promiň! Netušila jsem, že se může někdo takhle šíleně zamilovat…“

Potom, když se setmělo, šli jsme spolu na to naše tajné místečko - rovnou sem… A tady jsme se naposled milovali. Byla jasná obloha, plná hvězd, a měsíc v úplňku jako dnes. Blížil se konec září a nebylo zrovna nejtepleji. Tráva byla studená, ale nám to vůbec nevadilo. Vždyť nás hřály vzájemné doteky. Listí se stále ještě tetelilo na stromech a trávník nabízel svou zelenou náruč.

Dnes vše pokrývá vrstva listí, ale i přesto vidím nyní před sebou vše takové, jaké to bylo v onu chvíli. Naposledy jsem viděl její nádherné zelené oči. Opět zářily a byly démoničtější než jindy. A já z nich tenkrát poprvé dostal opravdový strach.

Rozkoš nás oba unášela ďábelskou rychlostí a stále přidávala, blížíc se k samotnému vrcholu. A najednou tu byl orgasmus. Naše těla se křečovitě vypjala a bylo po všem.

Chvíli jsem vyčerpaně ležel na jejím měkkém těle a pak náhle ucítil ostrou bolest v žebrech, která mi jak elektrický proud vnikla až do srdce. Potom jsem už viděl jen ty její ďábelské oči… A vidím je zas… přímo před sebou…

Musím jít! Ta touha je tak silná…

Musím jít za ní! Nemohu ji nechat déle čekat…

Těším se, až si padneme do náruče a budeme se pak dlouho milovat… Potom se vezmeme a budeme spolu nadosmrti šťastni…

Musím jít!

Již se pomalu zvedám a jde to velmi těžko. Mé tělo jakoby zapustilo do země kořeny. Zvedám se a zároveň se mnou i kilogramy hlíny, které mi k tělu jakoby přirostly. Léta bez pohybu udělaly své, ale to se snad spraví. Chce to jen rozhýbat klouby a pak už to půjde samo. Jen co se dám trochu do pořádku, půjdu za Lilianou.

Nebude to snadné, rozhýbat tělo, které leželo léta v nečinnosti. Musím se ale snažit a hlavně si musím pospíšit. Musím najít Lilianu dříve, než se rozední. S příchodem rána bych totiž opět jistě ztratil nad sebou vládu. Znovu bych se rozplynul v černé propasti času, jako při bezesném spánku.

Vím, kde svou Lilianu hledat. Vím, kde teď právě spí. Je to úplně někde jinde, než spávala dříve, ale já vím, kam mám jít. Její nejasný obraz, prolínající se s lesním porostem, vidím přímo před sebou a ukazuje mi cestu.

Už jdu! Sice jen těžko držím rovnováhu, ale jdu. Opírám se o stromy a klátím se dál od jednoho k druhému. Mé shnilé údy klopýtají o kořeny, ale znají směr. Plesnivá kůže a zbytky shnilého masa, obalené zetlelým listím, mi v cárech vlají ve studeném větru, jako to zbylé listí na stromech. Pod žebry mi tančí průvan v chaotickém rytmu a odlupuje částečky humusnaté zeminy, obydlené širou škálou larev. Cosi se mi oddělilo od hrudníku a jako hrouda prsti se při pádu rozbilo mezi mými nemotornými kostěnými hnáty. V tu chvíli se na zemi zaleskla v jasu luny dlouhá čepel řeznického nože. Ostrá čepel – tak ostrá… jako tehdy ta bolest u srdce, když se v temnotě ztrácel ten ďábelský pohled páru zelených očí.

Moje milá…

… už jdu za tebou!!