(Euronymos 2006)

Sedí na posteli ve své vězeňské cele a je hluboce zabrán do svých vzpomínek a úvah. Přemýšlel, zda si skutečně zaslouží být vyvrhelem společnosti. Cítil velkou nespravedlnost, že se narodil takový, jaký je. Proč si ta hrozná sexuální úchylka mezi své stoupence musela vybrat zrovna jeho. Proč nemohl být jen běžný homosexuál. Na světě je přece spousta šťastných párů gayů... Zachvěl se odporem při pomyšlení na homosexuály. Dobře si však uvědomoval, že jim závidí. Oni jsou tolerováni, ale on a další se stejnou úchylkou ne, protože jsou nebezpeční. „Já ale za to nemůžu,“ říkal si v duchu sebelítostivě.

Nezbývá mu mnoho času. Zítra ho totiž čeká poprava. Kromě toho, že se v něm rozvinuly pedofilní chutě, měl ještě navíc tu smůlu, že musel žít ve státě, v němž se tolik prosazuje trest smrti. Kdyby žil v Čechách, dostal by maximálně doživotí, byl si však téměř jist, že by si tam neodseděl déle než dvacet let. Možná by se za tu dobu dokázal změnit a vedl by někde sám v ústraní daleko od lidí poklidný život.

Proč jen si nedával pozor. Proč ho jen chtíč tolik ovládá – zrovna jeho, služebníka božího – uznávaného kněze. Sám dávával rozhřešení u zpovědnice věřícím, kteří v jeho důstojnost vkládávali svou důvěru. S pokorou v srdci odpouštěl za Svatého otce prohřešky prostitutkám, lesbičkám, teploušům a deviantům různého druhu. Ano, očišťoval od hříchů i násilná deviantní individua – a to jen za pár blbých odříkání otčenáše. Jen jeho zítra musí od hříchu očistit gilotina. Co je to, proboha, za spravedlnost!?

„Páté přikázání zní: nezabiješ! Já vím, já vím,“ vedl svůj tichý monolog. „V mém případě to ale byla nehoda... Ach, Bože na nebesích, proč? Proč jsi mne nevyvedl z pokušení? Vždyť proto jsem oblékl kněžské roucho a přijal celibát - abys mne před tím vším uchránil. Což jsem ti věrně sloužil, abys mnou opovrhoval a otáčel se ku mně zády, když se mne ďábel zmocňoval?

Ne! Já ti stále ještě věřím. Věřím, že spasíš mou duši alespoň na nebesích.“

Francois se uložil ke spánku. Tušil noc. Ráno ho čeká poprava a on se chtěl napřed trochu vyspat, aby mohl s čilou myslí oponovat případným námitkám posledního soudu proti jeho vstupu do nebeského ráje. Zavřel oči a pod víčky viděl poletovat nahaté boubelaté andělíčky – takové, jakými se jeho pohled častokrát pásl v kostele, kde působil – ty, které hladíval po zadečku a buclatých nožičkách, když se nikdo nedíval. Malí chlapci předškolního věku ho totiž nevzrušovali o nic méně, než malé holčičky. Nebyl homosexuál, byl pedofil a jemný dětský zadeček hladil rád vždy bez ohledu, o jaké jde pohlaví. Tolik by si přál být dětem na blízku. Chtěl by objímat dětská tělíčka tak, aby mu nebyl kladen žádný odpor. Chtěl by si hrát s kundičkou malé holčičky, která by vášnivě olizovala jeho ztopořený penis jako lízátko a často by na něj vrhala zalíbené úsměvy s rozkošnými dolíčky ve tvářích. To byla ale jen fantazie, která nemohla být reálná ani na nebesích, jak sám Francois uznal. On by ale tak rád přitiskl dětský zadeček ke svému klínu... Takové dětské plenkové kalhotky – ty se mají. Jsou přímo přilehlé k dětskému zadečku i genitáliím a můžou se předloho bažit tím vzrušujícím kontaktem... dokud je dítě neposkvrní exkrementy. Kdyby se tak jeho osvobozená duše mohla rozdělit na tisíce částeček, aby se každá vtělila do jedné pleny... A kdyby ho dítě počůralo, nebo pokálelo, přelétl by do jiné čisté pleny... A rozlétl by se do plenkových kalhotek po celém světě...

Francois usnul a nechal si zdát poslední sen, naplněný jeho předešlými představami.

Zařinčely ocelové mříže. Už si pro něj přišli.

„Tak brzy?“ postěžoval si Francois. „Ještě jsem se nestačil připravit.“

„Na tos měl času dost!“ odbyl ho jeden z dozorců.

Odstřihli mu límec i vlasy nad krk. Podstoupil celou proceduru při přípravách na gilotinu. Již byl veden k popravčímu stroji a on usilovně přemýšlel o posledním přání. Čas se mu neúprosně krátil.

Než se jeho krk ocitl pod smrtícím nástrojem, vyslovil nahlas své přání, jemuž předcházela sada tichých modliteb. Jeho přání znělo:

„Po své smrti chci být duší každých plenkových kalhot...“

S úsměvem však šeptem, aby to nikdo neslyšel, dodal: „... s co největší přiléhavou plochou, abych si to vždy nejlíp užíval.“

Poslušně nechal srovnat své tělo do předepsané polohy a za pár vteřin po dokončení všech příprav kat na povel spustil gilotinu.

Francois nemusel v regále v jedné pařížské drogerii čekat dlouho. Sice ho několik mladých maminek minulo a vzalo si jiné pleny, než kterými byl, ale svého času se dočkal brzy. Před regálem, v němž trpělivě vyčkával, zastavily dvě jeptišky a každá do svého nákupního košíku ho nabrala po pěti baleních. A už mířil ke kase. Sice se podivil, proč si ho kupují zrovna jeptišky, ale příliš se těšil na první prožitky, proto se takovým v těchto chvílích zdánlivým detailem nezabýval.

Když ho vyndaly z kufru starého bleděmodrého citroënu, všiml si velkého domu s velkou zahradou. Napadl ho dětský domov, nebo kojenecký ústav. Kéž by to byl spíš ten dětský domov, říkal si v duchu.

Francois byl postupně přenesen do velkého domu a uskladněn v bílém pokoji s různými nemocničními předměty, léky a zdravotními pomůckami.

Ach jo! Začátek teda nic moc, ale zase lepší než nic, pomyslel si Francois.

V jednom balení však putoval za chvíli dál. Jiná jeptiška ho nesla dlouhou chodbou a pak otevřela jedny ze dveří. Vešla do pokoje se dvěma postelemi. U jedné z postelí stál invalidní vozík. Duchovní sestra položila balík na prázdné lůžko a vyndala jeden kus Francoise. Ten v následujícím okamžiku spatřil člověka ležícího v druhé posteli. Byl to přestárlý děda, který se nejspíš nemohl dost dobře hýbat a byl odkázán na služby pečovatelek.

Francois se náhle zděsil, protože si začal uvědomovat nepříjemné souvislosti. Pečovatelka odtáhla deku a ta odkryla hubené oschlé nohy s jaterními skvrnami na scvrklé šedavé pokožce. Ty stařecké údy vyčnívaly z plenkových kalhot – zrovna takových, jakými byl právě on sám. Řádová sestra několika rychlými nacvičenými pohyby sundala starci plenu s odporně páchnoucím obsahem a jedním tahem mu utřela zadek buničinou. Hbitě uchopila Francoise a ten v dalším okamžiku přilnul na zapáchající stařecké zadnici, nedbale otřené od stolice. Francois se otřásal hnusem a snažil se vymanit z plenkových kalhot. Soustředil své myšlenky na přesun a povedlo se…

Rázem se ocitl přímo před odporně vyhlížející vrásčitou zadnicí, sousedící s hustým šedým porostem, jenž silně páchl močí. Rychle se blížil k té ohavnosti lehce škrtajíc o hrbolatá stehna, deformovaná tukovými nádory a křečovými žilami. Astrální komunikace rezonovala jeho řevem, když se znovu přemísťoval…

Ocitl se v rukách starší ženy, která se chystala přebalit jakousi přestárlou nemohoucí babičku - nejspíš její matku. Francois téměř šílel, když se rozvzpomněl na přesné znění jeho posledního přání: „Po své smrti chci být duší každých plenkových kalhot s co největší přiléhavou plochou, abych si to vždy nejlíp užíval.“

Plenkové kalhoty s největší přiléhavou plochou – to jsou ty největší – to je velikost pro dospělé. Nikdy nepocítí dětské ohanbí. Je mu přisouzeno jen obepínat genitálie a zadky starců, kteří neudrží moč a stolici.

Nekonečným astrálem se dodnes šíří řev střídán šíleným smíchem jednoho pedofilního kněze.