(Fuckenbrau 2002)

"Ahoj," ozvalo se ze tmy.

"Ahoj," odpověděl jsem, ne nevystrašen tím, že zde nejsem sám.

"Potřebuji pomoc," řekl ten hlas.

Byla tma, něco po půlnoci, žena mě čekala. " Když já pospíchám," řekl jsem.

"Prosím, je to pro mě moc důležité," nedal se odbýt ten hlas.

"Já nevím. Vždyť vás ani neznám," zkusil jsem to.

"Prosím. Nezabere to moc času," opět ten hlas ze tmy.

"A co potřebujete?" podvolil jsem se.

"Pomoct zabít člověka," řekl ten hlas.

"Prosím?" asi jsem špatně rozuměl.

"Potřebuju někoho zabít," zopakoval mi to ten hlas.

"No, tak to se nezlobte, s tímhle já nechci nic mít," řekl jsem mu a chtěl jsem pokračovat v chůzi.

Ještě jsem dodal: "Nechci se do něčeho takového zaplíct. Ňáké vyřizování účtů, pomsta, to vše jde mimo mě a pane, můžete být rád, že nezavolám policii. A mimoto, zabíjení je velice choulostivá záležitost. S tím má mít společného něco pouze vrah a oběť. Jestli mermomocí potřebujete někoho zabít, musíte to zvládnout sám. Mimo to, nemohu vám asistovat také proto, protože nenávidím pohled na krev a dělá se mi nevolno."

"Ale pane, vy mi nerozumíte. Ale ve všem s váma souhlasím," pak mi podřízl krční tepnu.