(Fuckenbrau 2002)

Byla středa, takové normální šedivé ráno v New Yorku, kdy v džungli šedého betonu pod šedou oblohou si připadáte jak ten šedý vlk v zoologické na 5. avenue, co má výběh dva metry čtvereční. Jel jsem svým volvem do práce. Ne. Za prací. Moje práce mě baví, jsem redaktor New York Heraldu, nejsou to sice nejčtenější noviny v N.Y. , ale mám peněz celkem dost. Můj seriál o masových a sériových vrazích se dá označit za nejčtenější rubriku. Mám úctu spolupracovníků, milující manželku, každý pátek se můžu nalejt, v neděli jít na baseball. Pohoda život.

Jo jasně. Zakecal jsem se. Byla středa. Jedu za prací. Jedu do věznice na Long Island, spíše to je sanatorium pro nenapravitelné zločince.

Jedu dělat interview s vrahem do svého seriálu. Přestože jsem byl domluvený s ředitelem sanatoria (pravdivější je přece jenom ta věznice), musel jsem projít mnoha akreditacemi a kontrolami, než jsem se dostal na blok F, kde pobývají ty největší lidské bestie ze severovýchodu Států. Moje podpatky klapaly na šedivé dlažbě šedivé chodby, osvětlované nikoliv lampamy, nýbrž pouze žárovkamy, tak jak to bylo přesně v Osvětimi. Tak takhle jsem si představoval věznici pro masové vrahy. Nebyl jsem zklamán. Musím říct, že jsem nepatřil k nejzkušenějším žurnalistům v tomto oboru, mluvil jsem doposud jen s panem Gregorem, který brutálně zabil své dvě děti a s panem Jankisem, který měl přece jenom slušnější skóre, 7 jeptišek, které srazil autem na přechodu před baptistickým kostelem. Proto jsem byl před rozhovorem s panem Owenem Sorrelem hodně nervózní. Lze se tomu divit? "Můra smrti z Kinnley parku", jak byl v novinách (bohužel ne v těch mých) pojmenován, zabil na šestnáct lidí docela i brutálním způsobem. Pan Sorrel své oběti (v devíti případech dívky, v pěti děti, jednou muž a jednou důchodce) doslova roztrhal za živa. Obvykle začal klasicky u krku. Pomáhaly mu k tomu implantovaný zuby, které mu byly vyhotoveny z chirurgické oceli po autonehodě, ve které o ty pravé přišel. Později dostal novou přezdívku, tu jsem už panu Sorrelovy zařídil já. Kusadlo.

Kroky mé i dvou strážců se rozléhaly po chodbě. Na stropě podzemní chodby sanatoria vedoucí k bloku F kreslila plíseň ornamenty. Snad se do zdí a stropů vsákla či snad vcucla zlá atmosféra těch všech ztracených existencí, co zde žily a žijí a žít budou. Některé mi připomínaly lebky. Snad moje představivost, snad varování před nebezpečím.

S rachotem pánové dozorci otevřely první dveře dělící blok F od ostatních bloků. Na ztichlé chodbě to znělo, jako když uhodí hrom.

Vydaly jsme se dál kolem cel, z některých se ozývaly tiché nářky, či křik, když jsme byli zahlídnuti. Na školní stoličce sedící dozorce zvednul oči od knihy, kterou právě četl a upřel je na nás. Dozorce četl Červeného draka.

"Ahoj Tony, tady pan Morow tu má schůzku s Kusadlem," řekl jeden z těch dvou, co stály kolem mě. Pak jednoduše odešly. Nechtěly tu být déle, než je nutné.

"Pane Morow, než přistoupíte ke Kusadlovy, musím vám dát pár rad...," spustil Tony.

Vypnul jsem ho, když jsem mu skočil do řeči: "Jistě vám neuniklo, že jsem odborník na takovéto lidi, poučení je zbytečné. Mám za sebou spoustu rozhovorů s lidmi, před kterými by se i panu Kusadlu Sorrelovy rozklepaly kolena." Možná že jsem trochu arogantní, ale určitě jsem ulhaný až to bolí.

"Tak tos musel dělat interview s Hitlerem, sráči" zamumlal Tony tak, abych mu rozuměl, ale musel dělat, že mu nerozumím.

Když jsem přistupoval ke dveřím, tak ještě podotkl, teď už tak, abych mu naprosto rozuměl: "Nepřibližuj se k tý kleci, nechci ten brajgl, co by z tebe udělal, sráči, vytírat."

Usmál jsem se: "A jé, konečně jsi mi potvrdil, že máš tak kvalifikaci na kýbl a na hadr, buzerante." Trochu mě tím sráčem vytočil. Vešel jsem pevným krokem do místnosti, ve které byla cela Owena Sorrela.

Pevný krok sice ano, ale srdce bilo na dvě stě procent. Když jsem promluvil, trochu se mi zachvěl hlas.

"Pane Sorrele, mám s váma domluvený rozhovor."

Otočil se. Pomalu. Byl to lahodný, plynulý pohyb škorpióna. Hleděl na mě jako na kořist. Hleděl na mě jako pavouk pozoruje chvějící se mouchu v pavučině. Asi se mi rozklepaly kolena, to si již nepamatuju. Měl tvář s drsným výrazem a jizvu do písmene V. Nyní už byl na krátko ostříhaný, ale předtím jsem viděl jeho fotky a míval hustou blonďatou hřívu až po ramena. Jeho oči byly modrý asi jako musí být nebe nad rovníkem a přece plné nenávisti.

"Já chci s vámi mluvit?" Zeptal se mě. Hlas připomínal spíše mladého kluka.

"Ano chcete se mnou udělat interview!" Odpověděl jsem bezmyšlenkovitě.

Byl jsem arogantní i když jsem měl strach. A přece jenom, tohle je blázen, mluvím s bláznem. No, vlastně jsem se ani neklepal strachem, jako spíše bázní.

"Nechci" řekl. Otevřel pusu a vycenil by zuby a zaklapal jimi, kdyby mu je nevytrhaly. Takhle to nemělo žádoucí efekt.

"Prosím. Pane Sorelle. Myslete na ty všechny lidi, co si budou o vás číst. Budete ještě slavnější než jste teď." V přesvědčování jsem zrovna nebyl expert.

"Já myslím na všechny lidi jenom tak, že bych je chtěl zabít!" řekl a trochu se zasmál a obnažil tak holé dásně.

"Prosím, povídejte mi o tom!" poprosil jsem ho.

"Mám sny že postupně trhám a pářu všechny lidi na světě, jsem celý mokrý a rudý od krve, jsem jako anděl zla, s kůží těch lidí v puse. A čím víc křičí, čím víc ječí, tím víc musím trhat. Je to..., je to... lepší, než cokoliv může být. Je to lepší než sex. Je to lepší! Miluju to. Teď si připadám jako porno-herec bez péra. Nemám zuby." Pro jistotu, že jsem si toho nevšiml, otevřel dokořán svou pusu. Mluvil vášnivě a ani nepostřehnul, že jsem si nezapnul diktafon.

"Nepřerušujte se, povídejte!" Povzbudil jsem ho.

"Ani nezapnete diktafon?" Tak si toho všimnul.

"Povídejte, já si to všechno budu pamatovat." Ujistil jsem ho.

Oči mu na chvíli zazářily. A pak pokračoval: "Dlouho se mi zdály sny o tom, jak zabíjím lidi. Už odmalička. Když jsem byl malej, tak jsem upaloval psy a kočky." Zasmál se tomu. Jeho tvář najednou byla tváří dítěte. Poté se na mě podíval a tentokrát nabral vážnější rysy. Pokračoval: "Pak ta autonehoda. Všechny zuby pryč. Čelist na padrť. Zuby z oceli. Byly mnohem silnější než normální zuby. Začal jsem si připadat jako šelma. Pokaždé když jsem něco kousal tak to straně moc bolelo. Nenávist k ostatním lidem stoupala v mé krvi. Já jsem byl šelma, oni moje potrava. Měl jsem právo je zabít. Měl jsem právo je roztrhat, rozsápat. Nejkrásnější okamžiky byly, když z jejich krve stříkala fontánka krve mně přímo do obličeje. To jsem lemtal jak zvíře, jak lev, jak tygr." Opět vášeň v jeho hlase.

Pak opět ten lítostivý výraz ve tváři:

"A teď. Vytrhaly mi zuby. Mám tu být do konce života. Zbyly mi jen vzpomínky. Ale neuviděj mě brečet. To teda ne! Jsem na to, co jsem udělal, dostatečně hrdý!" začínal křičet.

"Prosím, uklidněte se! Nebo sem přiběhnou a bude konec rozhovoru," řekl jsem mu.

Ulidnil se, ale všiml jsem si, že se mlsně kouká na můj krk. Podíval jsem se na hodinky. Věděl jsem, že uplynulo patnáct minut, co jsem měl vyhrazených na rozhovor s vrahem. Brzy přijde Tony a odvede mě šedivou chodbou zpět do šedivého života. Teď mi ale bylo s Kusadlem tak zvláštně krásně.

"Co byste změnil, kdybyste mohl začít znova?" Zeptal jsem se ho ještě.

"Kdybych věděl, že skončím takhle a tady, tak bych nevraždil buchty v parku, ale zabil bych ty svině dozorce. Jsou to hnusný prasata, hnusný srabové, ke člověku se přiblíží jen když je jich pět. A nejvíc tu svini Gallanhama." Oči se mu zkřivily nenávistí.

"Klid Kusadlo, nebo dostaneš sedativa. Koupel už taky nebyla dlouho, že jo?" Za mnou stál Tony. Pak se obrátil na mě a zahuhlal něco jako, že skončil časový limit.

"Brzo chcípneš, Gallanhame!!!" zakřičela bezzubá šelma z klece.

Usmál jsem se směrem k cele a ukázal muži bez zubů ty svoje.

Vypadají jako normální, ale když se člověk podívá pořádně, zjistí že jsou z chirurgické ocele. Když jsem se zakousl do Tonyho krku, když ječel a krev mi stříkala do pusy, tak jsem konečně zmizel z šedivého života. Můj nový život má temně rudou barvu!