(TICK 4 2001)

„Krví zkalený příliv se žene a obřad nevinnosti zalit příbojem jest všude. Ti nejlepší postrádají vědomí každé viny a ti nejhorší mají vášně bez míry.... Kmeny stromů v očekávání zality jsou krví a zoufalý nářek svatých oznamuje hodinu příchodu.“

Na přelomu sedmé a osmé luny, v úsvitu prvního léta nového milénia, podnikl jsem strastiplnou pouť za ukojením svých blasfemických nočních můr, které již nebyly schopny naplnit mou bezuzdnou touhu po bezbřehé herezi. Cílem této cesty bylo jedno z nejtemnějších míst na této planetě. Rodné místo krvelačného vládce Transylvanie Vlada IV. Tepese Draconaria.

Po návratu mé nicotné pozemské schránky, zbavené jakýchkoli pochyb, jsem byl osloven temným apoštolem a bratrem ve zbrani – strůjcem těchto temných stránek Euronymem, abych se s Vámi podělil o slzy a torza svatých posbíraných na této pouti. A tak vyslyšiv jeho naléhavé invokace, skrápím stránky Vypravěče touto reportáží.

Barbarskému volání temnot jsem podlehl v askezí degenerovaném prostředí svého rodného města – v Hrádku nad Nisou, kde jsem dne 28.7.2001 anno Satanas cestu započal. Po překonání rodné hroudy a dvou nocích strávených v zemích Elizabeth a Atily jsem hladový a hmyzem znetvořený měl tu čest v místě (poblíž města Artand) zvaném Bors překročit magickou hranici, oddělující tzv. „civilizovanou Evropu“ od divokého Balkánu.

Poté, co celníci udělali mému pasu osculum infame v podobě razítka rumunské pohraniční policie, byla má bezbožná duše nezadržitelně unášena na chvostu Mendéského kozla k jícnu pekel, nesoucímu jméno Sighisoara. Cestu z Oradey (první větší město u hranic) do Sighisoary (cca 70 zastávek vlakem) jsem trávil regenerací své duše – vstřebáváním místního, pohůnky božími nezkaženého, národního folklóru.

Čas se naplnil a za úsvitu oznamujícího příchod jednoho z nejvýznamnějších dnů pohanského kalendáře zovoucího se „Svěcení žní“, jehož oslavy se v historii neobešly bez sabatů, jsem byl po čtyřech stupních tortury shledán inkvizičním tribunálem vinným ve všech bodech obžaloby a místo exekuce mé zmrzačené duše bylo v dohledu.

Po přibližně půl hodiny trvající cestě městem a následném prudkém stoupání se mi zjevila vstupní brána na popraviště – středověká věž s půlkulatým vchodem do rodného sídla Vlada Domnitorul Tarii Romanesti.

Zanedlouho jsem seznal, že hradní areál, ve kterém se nacházím, skládá se z šesti významných bodů, které spojují složité labyrinty cest. Prvním je vstupní věž, dále dobové muzeum, Vladův rodný dům, starobylá rotunda v gotickém stylu, dům připomínající palác z doby renesanční, kde sídlí jakýsi úřad rumunské vlády a konečně občerstvovací stanice, situovaná do doby, kdy vaječníky našich praprapraprababiček ještě neměly nejmenší potuchy, co bude jejich náplní práce.

Po vstupu na krví nasáklou zem tohoto panství jsem byl na křídlech smrti unášen do několikapatrového příbytku, kde jsem byl zcela vtažen do apokalyptické doby patnáctého století. Dobové nástroje, jako například zubařské náčiní, brnění a oblečení ve mně ještě více umocnily pocit, že se nalézám ve středu Danteho očistce, kde pán temnot ve svém ledovém království požírá své objěti, které mají znovu ožít, aby byly opětovně pozřeny. Když má tortura v tomto domě došla svého konce, směřovaly mé astrální kroky po staletími zkoušené dlažbě jakéhosi malého náměstí, lemovaného stromy, z jejichž větví zvali oběšenci k návštěvě domu, který obýval sám kníže. Zde se zdálo, že masakr mé bídné duše dojde konce a že na tomto místě seznám jméno Démogorgon. Dobová hudba drtila mé kosti na prach a galerie, vesměs černou tuší malovaných, Vladových portrétů a skutků, byla vskutku morbidní. Celé lesy z kůlů, které pozvolna pronikaly lidskými těly lákaly k překročení legendární řeky Styx. Samozřejmě pod těmito veledíly nechyběly důmyslně provedené a léty zdokonalené mučící nástroje, jenž mívaly moc vynucovat z podezřelých často i falešné přiznání, v němž se mlhavě vyskytovala vize přežití. Náhle však transcendentální výboj energie v mé hlavě, vzniknuvší při invokaci Mefistofela, ukončil spolupráci obou mých mozkových hemisfér. Z paralýzy způsobené těžkou schizofrenií jsem procitl teprve, když slunce nízko nad obzorem dokončovalo svou kremaci a transylvánský parazit jménem den skomíral v bolestech. Nacházel jsem se na volném prostranství, které ze stran svíraly starobylá rotunda a renesanční palác. Při pohledu před sebe dopadal na mé zuhelnatělé oční pozadí obraz jakéhosi, proti obzoru vztyčeného, kůlu. Mé slastné utrpení však neznalo svých masochistických hranic, když jsem zjistil, že vztyčeným kůlem byl souměrný kamenný kvádr, na němž byla umístěna busta Tepese s jeho charakteristickou špičatou pokrývkou hlavy. Až zde se čas opravdu naplnil a má troufalá duše, toužící po poznání nekonečna temnoty, ukončila svou pouť rozmetána v astrální kryptě pohřebiště všehomíra.

Dokonáno jest!

Ave Satanas!

5.10.2001 anno Satanas in Hrádek nad Nisou

TICK 4

PS: Můj nekonečný hněv ať dopadne na město Štůrovo.