(Fuckenbrau 2002)

Muž líbal ženu. V kamenné světnici hradu se ozýval její horký a dychtivý dech a jeho polibky, kterými sžíral její tělo jako obtížný hmyz. Pozoroval temnýma očima její obličej, její zavřené oči, její rudé rty, její tváře beze známky studu. Ona objímala jeho tělo s vášní a vychutnávala každý okamžik, každou chvilku. Polykala jeho sliny, dýchala jeho vzduch a on byl čím dál lačnější po jejím těle. Objímal jí, dráždil rukama tak prudce, že věděl že jí to musí bolet. Ona ale jako by vnímala jen slast, když byla s mužem kterého tak milovala. On jí také miloval, ale zároveň sám sebe nenáviděl. Pak, když se svlékl, na chvilku se ztratil v toku času, a vracely se mu vzpomínky z dětství.

Ohromný Maur s pletí černější než noc, ho chytil za vlasy a smál se zkaženými zuby. Malý chlapec se zoufale bránil ale jeho síla byla proti obřímu muži nicotná. Maur poté malého chlapce několikrát uhodil do tváře. Poté vzal nůž a vyřízl na chlapcově tváři kříž. No a potom si přiložil chlapcovu hlavu k svému klínu a u krku mu držel nůž.

"Tomási! Tomási!" Dívka zvolala a muž se opět ocitl o třicet let dál v čase. Ve světnici hradu, se svojí milovanou Isabelou.

"Zase se ti vrátily vzpomínky? Už jsem myslela že ses jich nadobro zbavil.." Říkala svým mladým hlasem a muže hladila. Ten se začal oblékat. Políbil Isabelu na tvář.

"Promiň, dneska se mnou už nic nebude. Mrzí mě to." Přes hlavu si přetáhl roucho vysokého církevního hodnostáře.

Dívka nic neříkala, jen se snažila prohlédnou přes tmu do jeho tváře. Rozeznávala obrys jeho hlavy a dvě světlé, křížící se čáry na tváři. Jizvu.

Když odešel jen si pomyslela, co to musí být za ohromné tajemství, které ho dokáže pokaždé tak rozrušit, když mu ho něco připomene. No nic, dnes bude muset na lůžku spát sama. Pak si vzpomněla na Miguela.

Tomás procházel kolem ohromného brnění. Podíval se do zrcadla s ozdobným rámem a rozčílil ho, tak jako vždy, vlastní obraz. Strčil do brnění a to se s rachotem zřítilo na zem. Pak uhodil pěstí do zrcadla. Když šel do své komnaty, táhla se za ním krvavá stopa.

Byla teplá letní noc. Taková kterých je v létě na Pyrenejském poloostrově spousta. Král Ferdinand V. nechal zřídit instituci, která se zabývala herezí, kacířstvím, magií, rouhačstvím a mnohými dalšími prohřešky. V čele této instituce byl vysoký a štíhlý muž se zjizvenou tváří, který se právě procházel po hradbách. Očima v kterých se zrcadlila temnota si prohlížel dav lidí před hradem. Měl hodnost Velkého inkvizitora a jmenoval se Tomás Torquemada. Mezi hradem a davem lidí se nacházelo ohromné množství hranic. Taková spousta, že světlo v noci panovalo téměř jako ve dne, a lidé si říkali, že díky inkvizici se dá Španělsko bezpečně přejít i v noci, protože hranice hořely po celém území.

Tomás, vysoký církevní hodnostář a nejnenáviděnější muž v celém Španělsku se stále procházel v teplém větru a dýchal zhluboka škvařící se lidské maso. Lidé ho nesnášely. Musel pokaždé chodit se stráží minimálně čtyř mužů. Navíc od krále dostal eskortu padesáti jezdců a dvou set pěšáků, aby ho doprovázely na cestách. Podíval se z hradeb a zaostřil zrak. Dva katovi pacholci spouštěli z jakési konstrukce muže visícího za nohy do malého ohně a poté ho opět vytahovaly aby prodloužili jeho muka. Muž zoufale křičel a dokonce přeřval i hlas ostatních hořících, tedy alespoň do té doby než se mu uškvařily hlasivky. Náhle zařinčela zbroj. Tomás Torquemada se otočil. Vedle jednoho ze strážců stála Isabela. Tomás pokynul rukou a strážce zpustil meč.

"Chci s tebou mluvit. Hned. O samotě!" Řekla stroze a podívala se mu do očí.

Tomás se zarazil. Nechtěl, aby na něj mluvila velitelským tónem před jeho muži. Nechtěl, aby na něj kdokoliv mluvil velitelským tónem. Podléhal jenom králi. Pak se na Isabelu usmál. Úsměv mu neoplatila.

"Přijdu za tebou, počkej v malé síni. Ještě musím zkontrolovat exekuce," řekl stroze. Podíval se dolů kde plameny olizovaly dalšího křičícího nebožáka, shodou okolností kazatele samotného krále a císaře.

Na autodafé vešlo dvě stě pěšáků a utvořily úzkou uličku. Tomás šel obklopen svými strážci. Prostí lidé na něj koukaly a z očí se jim dral strach a čišela nenávist. Jedna žena napětí nevydržela a začala na velkého inkvizitora něco křičet o popraveném synovy a o tom, že Tomáse čeká peklo za všechno zlo, co způsobil. Vojáci mu ženu přivedli a Tomás jim nařídil, ať jí hodí do jedné z hranic. Pak se zamyslel a nařídil nejdříve mučení estrapádou. Zaujal ho muž, který byl přivázán k velkému rožni a pod ním byl rozdělán oheň. Takovou popravu neznal. A jako každé smrtelné utrpení ho to moc zajímalo. Kat stál u rožně a muž vypadal omráčeně, ale jeho obličej byl křečovitě stáhnutý. Bok se mu škvařil a maso bylo spálené. Když pak muž otevřel oči a spatřil Velkého inkvizitora, řekl chraptivým hlasem plný utrpení katovi:

"Nevidíš, že jsem na téhle straně propečený dost? Otoč mě, ať mě můžeš uškvařit z druhé strany!" Kat pln zmatenosti muže opravdu otočil. Ten se opět podíval na Velkého inkvizitora a zvolal všemi svými silami:

"Až se propeču i z druhé strany, tak se můžete konečně nažrat, svině!“

" Hned poté muž zemřel. Tomás pokračoval dál v prohlídce. Chvíli se díval hořícím lidem do očí, některým udělil tajnou milost - nechal je nenápadně zabít ještě před vzplanutím hranice, a pak se vrátil do hradu. Zamířil přímo do Malé síně.

Stáli v síni naproti sobě. Velký inkvizitor a žena, kterou miloval. Ale v Isabelině pohledu byla jen zloba. Venku před hradem zatím hořely další a další lidé. Někteří byly předtím ještě mučeni, aby zopakovali své doznání.

"Tomási, já nemůžu s tebou takhle žít. Každý den necháš upálit spoustu lidí. Když s tebou jsem, možná to ani není pravda, ale zdá se mi, že je z tebe cítit spálené lidské maso. Ty popravy přece nemají cenu. Vzdej se úřadu Velkého inkvizitora!" Řekla a bylo vidět, že o tom strašně moc dlouho přemýšlela, než se to odhodlala říci.

"Cože? Vždyť to jsou kacíři, kteří se zprotivili bohu! Haní boha, posmívají se mu. Jsou to čarodějové, lidé posedlí démonem, zločinci. Je to správná věc, bůh chce, abych byl jeho zástupcem na Zemi, vykonávám Boží vůli!" Tomás byl rozzloben, křičel na Isabelu a křečovitě jí držel za ramena.

"A co ty tisíce Maurů, Židů? Vždyť jde jen o to, aby král mohl zabavit jejich majetek!" řekla se slzami v očích.

Tomás uhodil ženu, kterou miloval, pěstí. Odlétla až na druhý konec z místnosti. Z pusy se jí řinula krev. Plakala.

"A tobě jde jen o to, pomstít se za toho Maura, co ti udělal ty hrozné věci!" Řekla s pláčem.

Tomás Torquemada stál, neschopen pohybu. Ona To věděla. Ona věděla, co se stalo, když byl malý chlapec. Před očima se mu zatmělo. Pak k ní skočil a začal jí tlouci hlavou o podlahu.

"Jak? Jak? Jakto víš? Jak si to zjistila?" Když omdlela, přestal s ní tlouct. Připadal si jako ve zlém snu. Připadal si jako tenkrát - s plnou pusou bílého semene toho Maura. Tentokrát začaly téct slzy jemu. Neplakal od té doby, co ho přepadl Maur. Už si byl jistý, že ani neví, jak se brečí. Nejobávanější muž, nejnenáviděnější, leží na zemi, slzami skrápí kamennou dlažbu jak malé dítě. Začal líbat Isabelu na zkrvavenou tvář. Všimnul si, že jí vyrazil přední zuby a s křikem se od ní odtáhl. Upravil se a zavolal stráže.

Isabela se probudila svázaná mezi hradbami. Měla roztáhlé nohy a nebyla schopna pohybu. Měla vyschlý krk a bolely jí čerstvé rány na obličeji i dáseň kde měla ještě před chvílí zuby. Byla nahá. Jen hořící hranice jí osvětlovaly a stíny si hrály s jejím tělem.

Tomás stál s posedlým výrazem nad ní. V ruce držel dva oválné předměty.

"Jsi čarodějnice. Jinak si to nemohla zjistit. Řekni, kdo ti to prozradil. Sám démon to musel být.!" řekl. Viděla vyvalené oči a odporný výraz šklebící se tváře.

"Tomási, dozvěděla jsem se to náhodou. Od člověka, který žil s tebou, když si byl ještě chlapcem. Jmenoval se tuším Miguel, byl s tebou když jsme se poprvé poznaly. Za to, že ti někdo ublížil, se nesmíš mstít ostatním lidem. Ty za to nemůžou. A ani se nic nespraví!" řekla mu a rozbrečela se.

"Někdo mi ublížil! Ani nevíš jaký to bylo, když si na mě ten Maur pohrál. Dokonce několikrát. Za každou hru mi vyřízl na ruce kostičku masa. Za všechny hry si mě označil na obličeji." Tomás Torquemada hystericky křičel, vyhrnul i rukáv a ukázal čtyři propadlé důlky na levé ruce.

"Miguel byl můj bratr. Na konciliu jsem nahlásil, že se snaží spojit s ďáblem. Byl upálen. Nevěřím ti, že to řekl on. Víš co držím v ruce? Hruška úzkosti. Ucpu ti sní otvory a nechám tě shnít zaživa, pokud se nepřiznáš, že jsi čarodějnice a že jsi mě uhranula," zakřičel, aby přehlušil řev dalších a dalších hořících lidí.

Isabela jen plakala a nic neříkala. Tomás nad ní stál, vzpomínal. Ještě před chvílí ji miloval a teď? Vzal do ruky pergamen a napsal příkaz k popravě.

"Nebudu nic prodlužovat. Budeš ihned upálena, jako čarodějnice. Po tom všem je to to nejlepší, co můžu udělat," řekl jí a její slzy ho bodaly. Pak ještě dodal: "Pro oba."

Zavolal vojáky a nechal Isabelu odvést k hranicím, které spolykali tuto noc nespočet životů. Teď k nim přibude další.

Velký inkvizitor ještě obrátil pergamen s rozkazem a dopsal tam milost. To znamená usmrtit ještě před zažehnutím ohně. Podal rozkaz jednomu z vojáků.

Tu noc se koukal výjimečně jiným směrem než obvykle. Směrem od popravy. Ani jednou se neotočil. Myslel na ženu, kterou tak miloval, která tak zničehonic narušila jeho autoritu, jeho život.

Jedna z hranic se uvolnila. Pacholci nanosili honem chrastí a polena s dřevem. Vše polily smolou. Tak jako téhle noci po tolikáté. Kat se podíval na čtveřici vojáků, vedoucí k hranici ženu. Ženu přivázali k ohořelému kůlu, spoutaly ohořelými řetězy a provazem. Katovy byla žena velmi povědomá. Když se podíval na hradby hradu, spatřil známou siluetu. Radši se již ženou nezaobíral a došel si pro pochodeň. Netušil, že tentokrát se jeho nejvyšší nadřízený kouká opačným směrem.

Plameny začaly olizovat s chutí ženě nohy. Slzy jí smývaly z obličeje krev. Ještě nekřičela. Kat držel v ruce pergamen s rozkazem. Nikde nebylo psáno jméno odsouzence. Ale byla tam pečeť samotného Velkého inkvizitora. Pak pergamen otočil. Zamrazilo ho. Žena má být mrtvá dřív než se ponoří do ohně. Skočil k ženě a začal jí škrtit. Plameny s chutí začaly olizovat i jeho ruce. Po chvíli musel svou marnou snahu vzdát. Sundal si propálené rukavice a spatřil své popálené ruce a ohromné puchýře, které na nich ihned vyrašily. Žena přivázaná ke kůlu začala křičet bolestí. Křičela déle než dvě minuty.

Tomás Torquemada nechal za půl roku v Toledu upálit a umučit na dvanáct set lidí během jedné noci. Spoustu hranic zapaloval vlastnoručně. A všem hořícím se díval do očí. Jako by snad v plamenech něco hledal, a občas, když hořely ženy, se s hrůzou odvrátil. Ale pak se zas díval spět do plamenů, někdy se i usmíval.