(Euronymos - 2000)

Jas odpoledního slunce se opírá o malý palouk, který je lemován vzrostlými, několik set let starými smrky a borovicemi. Celá scenérie působí, jako kdyby nějaký kyklop vyřízl malý kousek nejrozmanitější části nějaké louky a vsadil jej místo stromů přímo do nejhustšího středu prastarého jehličnatého lesa.

Vzduchem se nesla vůně léta, která jakoby do sebe absorbovala cvrlikání, bzukot a další zvuky nejrůznějšího hmyzu. Kdokoli by mohl říci, že se zde nachází nejkrásnější místo v rozsáhlém mnohakilometrovém okolí, jenž je dosud dobře chráněné před pustošící civilizací.

Palouk protíná malý potůček – potůček tak úzký, že by ho snadno překročilo i malé dítě. Kdyby se někdo vydal proti jeho proudu, narazil by na miniaturní model vodopádu a skalisko nořící se dále do lesních hlubin. Na jeho čelní straně, směřující skrze palouk, by objevil jeskyňku či spíše úzkou horizontální štěrbinu o délce asi jednoho metru, z níž padá chladná osvěžující voda. Otvor byl vytvořen ve výši přibližně dvou a půl metru, takže vysoký člověk, kdyby vyskočil, rukama se zachytil jeho okraje a přitáhl se, mohl by nahlédnout do těch věčně slintajících kamenných úst skály. Voda se tříští o výmol a za ním se vlévá do koryta.

Vzduch prosycený létem náhle prořízl křik káněte, které náhle odkudsi vylétlo a začalo kroužit nad tou vší nádherou. I ptačí štěbetání nabylo na intenzitě. A do toho všeho si voda dále prozpěvuje svou monotónní písničku podbarvujíc tak sóla okřídlených pěvců.

Několik desítek metrů napravo od pramene kdosi postavil srub. Ten však z dálky není možné zahlédnout, neboť se nachází pod strání, jejíž vrchol je v úrovni palouku a která po levé straně splývá se skálou.

Z místní symfonie ticha se náhle vynořily dva hlasy vycházející z lesa a stále sílily:

„Tady je to krásné!“ vydechl okouzlený ženský hlas.

„Hmm, no jasně,“ chladně odbyl projev upřímného nadšení její průvodce.

„A komu to vlastně dříve patřilo? Myslím ta bouda.“

„Nevím. Vůbec nemám ponětí. Koupil jsem jí prostřednictvím úřadu za směšnou částku. Dlouho jsem neváhal. Ostatně, dřevěná bouda uprostřed divočiny přeci nemůže mít příliš velkou hodnotu...“ Mužský hlas se na chvíli odmlčel. „...a k ní patří ještě pozemek. Myslím, že ve smlouvě je psáno asi dvacet arů.“

„A co se vlastně stalo s tím člověkem? Zemřel?“

„Myslíš poslední majitel?“

Přikývla.

„Tak to nevím. Ta chata byla na prodej už spoustu let. A kdo ví, jak dlouho už před tím byla ničí.“

„Snad jsme tu úplně první po těch letech...,“ zasnila se žena.

„Myslím, že ne“, opět zasáhl do jejích romantických představ její společník. „Občas sem jistě někdo zavítá.“

„Je to tu tak krásně opuštěný...,“ nedala se jen tak odbýt.

„To je,“ připustil, „ale pět kilometrů od zastávky a z toho tři lesem... Ta krása nás zkrátka vždy bude stát spoustu námahy.“

„Cyniku!“ vykřikla znechuceně a její obličej rázem nabyl roztomile zlobného výrazu. Rychle však mění tón a dodá: „Je to tak nádherně tiché a... tajemné.“

Dvě postavy se právě vynořily z lesních houštin. Byl to mladý pár nadšený a okouzlen vším, co skýtaly tyto končiny. Muž, asi pětadvacetiletý, 180 centimetrů vysoké sportovní postavy měl delší kaštanové vlasy. Ona byla přibližně stejného věku, měla zelené oči a dlouhé vlnité černé vlasy se jí plazily po zádech až k pasu. Byla plnější – ne však silné – postavy, vysoká po ramena svému průvodci. Její postava tvaru přesýpacích hodin působila více než vyzývavě a její společnost mohla být ctí pro každého muže se smyslem pro ženskou krásu.

Loudavou chůzí se oba dále brodili půlmetrovou trávou směrem ke srubu. Harmonie jejich kroků tvořila rytmický šelest klasů, který narušoval dosavadní monotónnost nesoucí se prosluněným vzduchem.

Dveře chaty se otevřely za pronikavého vrznutí veřejí. Dvojice vešla do předsíně, jež sloužila zároveň jako šatna. Když vešli do první místnosti, což byla kuchyň s jídelnou, projevila Diana obrovské nadšení a obdiv. Něco takového nečekala. Příjemně útulná kuchyň byla zařízena s neuvěřitelnou dokonalostí – s přihlédnutím na možnosti zdejšího prostředí.

„To ti muselo dát spoustu práce!“ řekla nakonec, když vyčerpala všechna pěkná a lichotivá slůvka ze své zásoby.

„Ten nábytek už tu samozřejmě byl. Jen jsem něco opravil, něco upravil, potom všechno nalakoval a teď vidíš výsledek.“

„Ty jsi kouzelník!“

„Půjdeme teď vedle. Ukážu ti obývák. A potom půdu, kde je i ložnice.“

Diana stále nevycházela z úžasu. Když vstoupili do druhého pokoje, zmocnila se jí další vlna nadšení. Uprostřed komnaty stál bytelný kulatý stůl a okolo něj čtyři stylová čalouněná křesla potažená jelení kožešinou. Naproti dveřím stála v každém rohu jedna skříň s křídlovými dvířky a do kola na stěnách visely vyřezávané police – zatím prázdné. Nalevo ode dveří byl krb a před ním lavička s opěradlem. Vše příjemně vonělo lakem a působilo tak... nově...

V podkroví se nacházela ložnice a vedle ní prostor – zatím nevyužitý a plný harampádí, které sem Martin nashromáždil při úklidu celé chaty. Ve srubu byl i sklep, ale jím se zatím neměl čas zabývat. Do prostor, kde celá desetiletí panuje rozklad a hniloba, se mu ani příliš nechtělo.

Když Martin provedl Dianu stavením, shodli se na tom, že si spolu prohlédnou okolí. Vydali se tedy nejkratší cestou k potoku. Jejich touha, nechat se unášet tou kouzelnou pohodou, kterou bylo zdejší povětří bohatě prosyceno, byla nenabažitelná. Sílící bublání a klokotání vody je vedlo stále přímo ku předu. Martin cestou mluvil o tom, co je třeba ještě udělat a vylepšit, a vůbec vyjadřoval své představy a sny o tom, jak tu budou spolu s Dianou trávit nádherné víkendy.

Potok se jim náhle připletl do cesty. Stočili tedy své kroky proti jeho proudu a zavěšeni do sebe kráčeli za přítomnosti jeho tichého zpěvu dál.

Došli až k jeho prameni. Skutečně připomínal zmenšeninu vodopádu. Dianina nálada se stále pohybovala ve sférách maximální blaženosti. Se smysly otupělými množstvím celé té nádhery, nebylo však už její nadšení tak bouřlivé. Usedli tedy pod vodopádek a kochali se jeho půvabem. Mikroskopické částečky vody jim příjemně zvlhčovaly pleť i vlasy.

Když se tak rozhlíželi kolem sebe, všímala si Diana spousty podivných bílých kamínků, kterých byla ve vodě spousta. Sehnula se pro jeden obzvláště neobvykle tvarovaný. Byl docela lehký a vyznačoval se zvláštním povrchem. Po důkladné prohlídce oba usoudili, že snad jde o úlomek kosti, jemuž voda dávno zahladila ostré hrany. Sbírali další a další kousky a vytvářeli si nejrůznější teorie, jakým způsobem se sem ty kosti vlastně dostaly. Podivné také bylo, že byly rozdrcené na tak malé kousky. Až z toho běhal mráz po zádech! Pokud snad v jejich mysli vznikla jakási nevyvratitelná teorie, hrůza jim stejně nedovolila představit si ji a vůbec ji domýšlet. Nechuť jakkoli odhalovat hrůzné tajemství zplodila v jejich myšlenkách skepsi, jež se v jejich dialozích na momentální téma projevila jako veselá ironie. Vtipkování je nakonec přeneslo z duševních temnot zpět do dobré pohody.

Dvojce stoupá do příkrého kopce po nenápadné pěšině podél skály za paloukem a oba se smějí svým vtipným připomínkám. Na podivnosti okolo rozdrcených kostí v potoce už zapomněli. Byla to zřejmě jelení stezka, jenž je vedla stále výš a výš. Neustále se klikatila mezi skalisky, která jakoby šeptala: „Jen jděte... jděte dál... dál nahoru...“ Chladivý dotek tajemna. Pocit vzrušení i strachu. Posvátná hrůza, ukrytá kdesi v hlubinách nitra skal. Z těch kamenů jakoby něco vyzařovalo – něco, co děsilo a přitahovalo zároveň.

Stoupání se začalo pozvolna mírnit a Martin s Dianou přicházeli na malou skalnatou pláň. Lesní porost byl zde z nedostatku prostoru pro mohutné kořeny značně prořídlý zakrnělý a pokroucený. Zde jim obličeje opět ozářily sluneční paprsky, jež si razily cestu mezi korunami stromů.

Náhle se před nimi cosi zalesklo. Snad nějaká louže. Přišli blíž, posadili se na kámen a pozorovali hladinu o průměru asi dvou a půl metrů. Její průzračnost uprostřed přecházela v úplnou černotu. Voda se z malé, ale patrně velmi hluboké, nádrže vylévala do několika malých stružek, jež odnášely vodu v téměř neznatelném toku do různých skalních škvír a prasklin.

Diana zvedla ze země kámen velký asi jako pěst, který ležel u jejích nohou, a se zájmem si ho začala prohlížet. Zaujalo ji jeho zbarvení. Měl šedomodrý povrch protkaný červenými žilkami. Martin jí však momentálně nevěnoval pozornost. Stále říkal něco o té tůni, jejíž tajemná hladina přitahovala jeho pohled jako magnet. Něco takového ještě nikdy neviděl. Hovořil však spíše jen sám k sobě. Mluvil a mluvil a Dianu vůbec nevnímal. Nezaregistroval ani, jak mu říká, že se jí ten kámen moc líbí a že si ho chce vzít domů. A když mu jej podala, aby se podíval na jeho zvláštní zbarvení, uchopil ho do dlaně a nepřítomně začal potěžkávat. Ani se na něj nepodíval. Stále hovořil. Najednou se rozmáchl a kámen letěl přímo do tůně. Diana nevěřícně zatajila dech.. Viděla už jen, jak její kamínek se žbluňknutím nenávratně mizí v černých hlubinách tůně. Dokořán otevřela svá půvabná ústa, neschopna však jediného slova. Vzpamatovala se až po několika vteřinách a hned na to spustila na Martina celou sérii nadávek. Byla velice rozzlobená, protože si myslela, že to udělal schválně. Marně se Martin obhajoval. To, že ji před tím opravdu nevnímal, považovala jen za průhlednou výmluvu.

Zpátky ke srubu se vydali až za soumraku a když dorazili, byla už téměř tma, přestože spěchali. Nyní stál před Martinem jediný problém. V hlavě mu teď ležela jediná aktuální otázka: Jak rozehnat Dianiny chmury? Znal ji dobře, aby věděl, že pokud se jednou takhle naštve, tak už s ní potom nic nehne. A on měl takovou chuť se milovat...

Jeho problém se však zčistajasna vyřešil sám od sebe. Dianina špatná nálada se rozptýlila jako pára nad hrncem. Najednou se z ní stala přítulná kočička – taková, jakou ji rád poznával. Zhasnul kapesní svítilnu a v ložnici se rozhostila tma, jíž stříbrné světlo Měsíce, zářícího přímo do okna, propůjčovalo trochu viditelnosti. Vybledlé modré riflové šortky s roztřepenými okraji a lehká bílá blůza s červenými puntíky a krátkými rukávy, co měla dnes Diana na sobě, ležely během chvilky pohozené na zemi. Ještě si elegantně s pohyby striptérky stáhla kalhotky a v šeru zazářila její dráždivá nahota. Její nádherné oblé tvary zakrývající každou kost – to bylo to, co Martina na jejím těle děsně vzrušovalo...

Touha. Magnetismus. Vzájemná přitažlivost dvou protipólů. Pocit blaha. Něžné doteky plné vášně a... splynutí.

Ráno již dávno otevřelo své ospalé oči a vládu na nebi po stříbrné Luně opět převzalo slunce. Denní vládce oblohy se již vyšplhal téměř na vrchol své dráhy. Krátce po dvanácté hodině byli návštěvníci po obědě a právě vycházeli z chaty. Cíl jejich výpravy nebyl předem určen a tak se vydali jen tak na procházku podél okraje palouku. Bylo nádherné prosluněné nedělní odpoledne. V korunách stromů prozpěvují ptáci a bublání s pleskotem vody stále sílily.

Po chvíli došli k prameni a Diana si opět vzpomněla na podivné úlomky kostí.. Pozorně se tedy zahleděla na kamenné břehy a dno potoka, ve snaze vyčíst z těch úlomků něco, co jim včera ušlo, nebo čeho si nevšimli. Její pátravý pohled se náhle zastavil na jediném bodě. Její oči se doslova zasekly. Spatřila totiž něco zvláštního. Zatím si nebyla zcela jistá, ale jak se blížila k onomu předmětu, s rostoucí hrůzou zjišťovala, že se její první domněnka potvrdila. Byl to on! Byl to ten samý kámen, co včera Martin hodil do tůně.

Ležel si tu prostě na dně potoka mezi těmi všemi bílými kousky a budil takový dojem, že tam prostě nepatří. Diana ho sebrala a velice pečlivě začala prohlížet. Jako by se na něm snažila najít něco, čím by se lišil od kamene ze včerejška.

„Podívej!“ vykřikla v euforii úžasu a natáhla ruku s kamenem k Martinovi. „Vždyť je to ten kámen, co jsi včera hodil do té louže nahoře.“

Martin uchopil nerost do dlaně, aby si jej prohlédl. Uvědomil si však, že vlastně neví, jak ten kámen vypadal. Proto řekl jen: „Ale to je přeci nesmysl. Ten šutr se mu jen podobá. Takových kamenů třeba najdeme víc...“

„Tohle je kámen, který si včera hodil do té tůně!“ nenechala se odbýt. „Tohle je ten kámen, co měl logicky zůstat na jejím dně. Před chvilkou ležel tady v potoce a teď ho držíš v ruce!“

„Ale jdi! Snad bys nevěřila na zázraky.“

„Na zázraky zrovna ne, ale určitě na to, že se tu děje něco, co není normální. Děje se tu prostě něco divnýho.“

„Dobrá! Dejme tomu, že poznáváš ten kámen. Náhodou jsou si ty dva šutry prostě podobný.“

Debata na toto téma pokračovala ještě v autobuse, kterým jeli domů. Diana už neměla sílu dál si stát za svým. Musela připustit, že podobnost těch dvou kusů nerostů, i když úctyhodná, je přeci jen možná.

Autobus jel stále z kopce po klikaté silnici. Vzduchové brzdy nedopřály pasažérům chvíli ticha. Obě strany silnice lemoval hustý les jen místy přerušený menší loukou. Chvílemi bylo možno zahlédnout věže zámku Lemberka vynořující se z lesa na vrcholu nedalekého kopce. Na autobusovém nádraží v Jablonném v Podještědí Diana i Martin vystoupili.

Následující pátek, v deset hodin večer, byly opět spolu ve srubu. Tentokrát vzal Martin s sebou svého čtyřnohého přítele – dalmatina Bena. Stal se dnes jejich nepostradatelným společníkem. Toho dne si totiž neměli téměř co říci a Benova přítomnost jim zpestřovala požitek z pobytu. Přítulný, mazlivý a neskutečně hravý – takový byl tříletý pes Ben.

Na místo dorazili v pět hodin odpoledne a od té doby čas ubíhal nekompromisně rychle. Než se nadáli, setmělo se. Mocný pán času, jakoby se v těchto místech vždy rozeběhl na své nekonečné pouti do nikam...

Jejich hovor se teď právě týkal uplynulého týdne, během něhož se kvůli nedostatku času téměř neviděli. Výjimku tvořilo jen úterý, kdy si spolu vyšli do restaurace na večeři, na níž se domluvili po telefonu. Bydleli totiž každý jinde. Diana bydlela u rodičů v Markvarticích a Martin v podnájmu na Máchově ulici. Co se týká zaměstnání, Diana pracovala na poště jako úřednice u přepážky a Martin v Gabimexu jako chemik analytik. Denně se scházeli v předem domluvené restauraci v pět, či v šest hodin odpoledne, ale v uplynulém týdnu jim to zkrátka nějak nevycházelo. Nyní tedy probírali své problémy nahromaděné během všedních dní, jež byly naplněny nejen pracovními starostmi. V nočních hodinách se prostě nějak rozpovídali.

Jediná hořící svíčka na stole dodávala komnatě příjemnou tajemnou atmosféru. Chabé světlo plamene ozařovalo jejich obličeje a za nimi se rozprostírala jen noční černota, halící interiér pokoje. Ben ležel tiše vedle nich na podlaze, hlavu měl pohodlně položenou a z této pozice pozoroval svého pána i jeho společnici..Prostředí polotemné místnosti vytvářelo dobrou náladu a tak se jejich sezení protáhlo až pozdě do noci.

Teprve asi ve dvě hodiny po půlnoci je začal zmáhat spánek. Usnuli téměř okamžitě, jen co ulehli do postele. Jenom Ben nejevil vůbec známky ospalosti či únavy – oči měl dokořán a uši nastražené. Fascinovaly ho totiž venkovní zvuky. A když v trávě pod oknem začalo cosi šramotit, neodolal zvědavosti a vyskočil na okno, které však bylo příliš vysoko. Seskočit se neodvážil, začal tedy jen štěkat. Když ho Martin v polospánku několikrát okřikl, zakňoural a seběhl dolů do kuchyně, kde objevil také otevřené okno. Vyskočil na římsu. Pak ještě jeden skok a ocitl se venku. Po narušiteli nočního klidu však nikde ani památky. Noční vzduch byl však přeplněn spoustou jiných zvuků, které zaujaly jeho sluch. Zdejší noční scenérie na něj zapůsobila tajemně. Lákalo ho objevovat pro něj neznámý svět. Byla to prostě lahůdka pro jeho psí zvědavost. A tak ho temná noc vlákala do lesních hlubin...

Ráno nabyl Ben k nalezení. Martin a Diana prohledali celé širé okolí, ale po Benovi ani stopy. Když Martin procházel po druhé okolo pramene, spatřil ve vodě něco, co se v tu chvíli vymykalo veškeré logice a z čeho číšil mráz, který zarýval své ostré drápy do Martinových zad. Děs projel jeho žilami jako elektrický proud.

Na břehu potoka, u místa, kde ze skály padala voda, ležel Benův obojek. Zůstal však sepnutý přezkou, jako kdyby mu ho někdo stáhl násilím. Jenže obojek vždy obepínal Benův krk nepříliš volně, takže sundat jej bez rozepnutí bylo vlastně nemožné. A toho si byl Martin moc dobře vědom. Do mozku ho udeřila jediná myšlenka – bolestivá jako rána kladivem...

...Ben už nežije!!

Martin obojek křečovitě uchopil a zdvihl. Zůstala na něm ještě psí známka. Filc na vnitřní straně řemínku byl však rozedrán, jako znamení toho, že se obojek stal svědkem čehosi strašného... Ovzduší opět čpělo tajemnem a fantastickou hrůzou. Děsivé souvislosti mezi předměty, na tomto místě nalezenými, sice zatím nenabyly žádných jasnějších tvarů, ale i tato bezejmenná hrůza dokázala silně otřást lidskou duší. Hrůza, rozpínající svá blanitá křídla strachu nad touto krajinou, byla tvořena zatím jen otázkami, které však měly neobyčejnou sílu vtáhnout každou duši do fantastického světa morbidity.

Obojek! To byla poslední a také jediná stopa, kterou Martinův němý přítel zanechal. Jediná památka na Bena...

Téměř každý pátek či sobotu sem Martin dojížděl. Někdy sám, někdy s Dianou. Když přicházel bez své milé, rád si vychutnával tu kouzelnou samotu. Jeho dřívější veselá, i když často i zádumčivá, povaha se pod vlivem smutné události náhle změnila v letoru podivínského samotáře. Od Benova zmizení se uzavřel do sebe a z vlastní vůle s nikým nekomunikoval. Vedl dialogy jen se svou fantazií a tajemnem. Toulal se po skalách a zvláštních místech v lese a hledal odpovědi na své četné otázky. Často míval pocit, že okolní les je plný duchů. Ty skály! Jakoby se na něj dívaly svými prázdnými očními důlky... Temné malé jeskyňky skutečně připomínaly prázdné umrlčí oči. Kdykoli se do nich podíval, projelo mu zády nepatrné chvění. Občas se na svých toulkách okolo skal zastavil a dlouho tak zůstal nehybně stát, aby se lépe soustředil na myšlenku, která právě zaujala stabilní pozici v jeho hlavě. A při tom vždy slýchával, jak se z daleka lesním tichem nesou jemné tóny píšťal. Snad to byl jen ptačí zpěv, zkreslený Martinovým neúplným vnímáním ve stavu hlubokého zamyšlení. Snad to byly hlasy elfích píšťal..., či snad něco docela jiného.

„Existují vůbec elfové?“ napadlo ho jednou, když byl opět ponořen do svých úvah. Zdejší prostředí již neslo na svých bedrech tolik záhad, že Martinova dřívější materialistická skepse, hnaná kupředu matematicko-fyzikálními a chemickými zákony, se téměř zbortila. Ale věřit na lesní skřítky?! Ne, to ne!

Kéž by tak mohl stát tváří v tvář smrti, která si vzala Benův život. Tolik by si to přál. I za cenu vlastního života toužil přijít té záhadě na kloub. Je to vše tak neskutečné – tak podivné! Ben ztratí obojek, aniž by se rozepl...

Jeho výpravy vždy končily pod skálou u pramene. Tam nyní bylo jeho oblíbené místo. Chodil sem, jako chodívají pozůstalí na hřbitov za svými nejbližšími zesnulými. Kolosální skalnatý masív byl na této straně takovým Benovým pomníkem. Kde však hledat jeho hrob? Snad jsou teď všechny ty úlomky kostí smíšeny i s jeho rozdrcenými ostatky. Kdo ví... O tom, co se vlastně s Benem stalo, se může Martin jen dohadovat.

Často tu u pramene sedával a po každé byl za chvíli zcela odpoután od reality. Zde také dopíjel svou načatou láhev rumu, ve které nacházel útěchu a silné stěny, mezi nimiž se mohl zcela nerušeně soustředit na tok svých myšlenek.

A dnes tu sedí zas. Léto již dávno odešlo kamsi daleko na jih a místo něj přilétl jemný chladivý vánek ze Skandinávie. Slabý mazlivý větřík si pohrával s Martinovými vlasy a občas vklouzl i pod jeho vlněný svetr, aby mu mohl příjemně pošimrat záda. Martinovi to nevadilo. To vše tvořilo jakousi kulisu pocitů pro jeho vnitřní dialogy s tajemnem. Dokázal zde sedět třeba i několik minut bez hnutí, než opět otevřel láhev rumu a mocně se z ní napil.

Dnes je posledního října. Uvědomil si, že tento den pro něj vždy něco znamenal. Prožíval ho trochu jinak než jiné dny. Vzpomněl si na časy, kdy byl o pár let mladší. Tenkrát o Halloweenech rád chodil s přáteli na hřbitov, kde se jim nabízela poněkud morbidní zábava – například exhumace nejstaršího hrobu o půlnoci. Dnes by asi na něco podobného neměl náladu.

Seděl tu a hloubal nad vším, nad čím nemělo smysl uvažovat. Nechával své myšlenky jen tak volně plynout.

Naposledy se napil. Láhev byla prázdná.

Nemotorně se postavil na nohy a ještě jednou pohlédl do čiré prudké vody potoka. Tento pohled se mu naskytl už aspoň tisíckrát a ani teď z něj nic nevyčetl. Obešel skálu a vnikl do lesa. Stoupal podél skaliska nahoru po jelení stezce a nemyslel vůbec na nic. Šel stále výš a výš k blíže neurčenému cíli...

Je ráno, pondělí 2. listopadu. Diana sedí na poště za přepážkou a věnuje se svojí práci – příjem a výdej listovních zásilek a cenných psaní, balíky, telegramy... a tak dále. Kolem desáté hodiny nestáli už u její přepážky žádní lidé. Konečně měla čas si zatelefonovat. Potřebovala zavolat Martinovi. Neviděla ho od předposlední neděle, kdy spolu jeli domů z chaty. Od té doby spolu nemluvili ani po telefonu. V tu neděli se totiž pohádali a ona zrovna nechtěla být tou, co prolomí ledy. Měla svoji hrdost a tak čekala, až zavolá on. Když se však nedočkala, začaly ji trápit starosti a to z několika důvodů. Volala mu několikrát už včera večer – naposledy ve 22 hodin. Každou neděli tou dobou býval doma. Včera to však nezvedl. Uklidňovala se tím, že snad tak jedná z trucu. A nebo tvrdě spal. Uvědomovala si totiž, že poslední dobou začal hodně pít. Teď měla možnost zavolat mu do práce. Pokud je přítomen, určitě ho zavolají k telefonu. Vytočila číslo na jeho pracoviště a čekala.

„Gabimex - laboratoř,“ ozval se ze sluchátka nějaký mužský hlas, když třikrát zazněl vyzváněcí tón.

„Dobrý den. Prosím vás, zavolal byste mi Martina Pohana k telefonu?“ vychrlila Diana ze sebe.

„Jo! Okamžik!“ zazněla odpověď a nastala chvíle ticha. Pak se ozvaly kroky, jak někdo přichází k aparátu. Někdo zvedl sluchátko ze stolu a ten samý hlas, co slyšela prve, řekl: „Bohužel! Martin dnes nepřišel do práce. Mám něco vyřídit, kdyby se objevil?“

„Ne! Děkuji! Nashle!“ řekla zdrceně, nechávajíc každé slovo doznít do absolutního ticha a zavěsila.

Zkusila zavolat ještě k němu domů, ale tam telefon vyzváněl, aniž by nějaká ruka sluchátko zvedla. Nevěděla, co si má myslet. Její dosavadní nervozita se znásobila. Zamyšleně a téměř nepřítomně zavěsila sluchátko. Následující tok myšlenek v jejím mozku ji na chvíli odpoutal od reality. Vzpamatovala se teprve, když jedna starší paní zaklepala na sklo její přepážky. Musela se opět plně zapojit do práce, i když jí to nervozita velice znesnadňovala. Nemohla se dočkat konce směny, aby mohla jít Martina hledat.

Je čtvrt na pět odpoledne a Diana jde z práce rovnou na autobus. Ráda by přišla k chatě ještě za světla, proto nechtěla ztrácet čas pátráním ve městě. Směrem na Flisternštejn jel autobus v 16:25 a ona do něj nastoupila. V kabelce měla baterku, kterou si vypůjčila v práci. Mohla by jí potřebovat, kdyby se na chatě zdržela a musela jít lesem po tmě. Autobus se rozjel.

Ve tři čtvrtě na šest dorazila celá udýchaná ke srubu. Dveře byly otevřené. Oddechla si. Tak přece je tu!

„Martine!“ zavolala hned ode dveří.

Žádná odpověď. Žádná reakce. Ani sebemenší šramot. Jen absolutní děsivé ticho. Prošla celým stavením od půdy až po sklep, ale Martin nikde. Stále volala jeho jméno, ale bez odezvy.

Vyšla ven a rozběhla se k potoku. Chvíli šla vedle něj proti proudu až k prameni a pak zamířila nahoru kolem skal do lesa. Zoufale hledala až do setmění. Martin jakoby zmizel.

„Možná odešel a zapomněl zamknout,“ napadlo ji na okamžik. „Ale ne! To ne! V kuchyni na stole přeci ležely jeho doklady a osobní věci, bez kterých se nikam nehne,“ uvědomila si rychlostí blesku tento fakt.

S pláčem se vracela přes les na zastávku. Jelikož se setmělo, musela dávat pozor, aby držela správný směr, jinak by zabloudila. Naštěstí měla s sebou tu kapesní svítilnu. Bez ní by se asi nemohla hnout ani na krok. Bylo totiž zataženo a měsíc nesvítil. Její aura byla jedno velké zoufalství a nic víc. Nejdříve zmizí jeho pes a teď dokonce i Martin sám. Byla si téměř jistá, že odsud neodešel, ale že zmizel stejným způsobem jako Ben.

„To není možné! To přece není možné!...“ téměř vykřikovala do nočního ticha. Hlas se jí chvěl. Vzlykala mezi slovy. Ale to přece bylo úplně jedno. Stejně ji nikdo neslyšel...

Na zastávce nemusela čekat dlouho. Autobus jí jel za chvíli. Měla štěstí. Možná, že to byl autobus poslední. Úplně totiž zapomněla hlídat čas...

O šest měsíců později:

Diana po dlouhé době opět přijela ke srubu. Dnes ji doprovázel muž přibližně stejného věku jako Martin. Jarní vzduch voněl jehličím a čerstvou vegetací a skrze koruny smrků do něho prosakovalo slunce, jemuž chyběl už jen krůček k obzoru.

Právě seděli nahoře u tůně. Seděli vedle sebe na jednom úzkém kameni a Diana vzpomínala... a vyprávěla. Vyprávěla Michalovi celý ten děsivý příběh.

Lidský hlas v těchto místech nezazněl téměř šest měsíců. Naposled tu byla policie se psy, když hledali Martina. Jeho tělo však nalezeno nebylo. Jakoby prostě doopravdy zmizel. Jediné, co se našlo, byl stříbrný řetízek s přívěškem a prázdná láhev od rumu. Obojí leželo v potoce. Vzduch měl příchuť tajemna a záhadami jen čpěl. Mrazivá Dianina slova se v něm nesla jako ponuré tóny varhan ve chrámu smrti. Pod prořídlým větvovím smrků a borovic oba seděli na nízké skalce v zajetí záhad zdejšího mystéria. Diana dál vyprávěla a Michal ji zaujatě poslouchal. Byli tak zabráni do hovoru, že zapomněli hlídat čas.

Michal náhle, ale příliš pozdě, upozornil na to, že se stmívá. Dianou jeho slova projela jako elektrický šok. Otřásla se hrůzou při pomyšlení, že by tu měla zůstat přes noc. I Michal s ní sdílel stejné pocity. Dianino vyprávění na něj velice zapůsobilo.

Západ slunce proběhl neuvěřitelně rychle. Dnes měla být navíc temná noc, během níž Měsíc nesvítí nočním tvorům na cestu. Místo něj se na černé obloze objevil jen hubený srpek, který příliš stříbrného jasu nevydal. Černočerná tma je pohltila během chvilky po tom, co zašli do hustšího lesa. Poslední zbytky denního světla jim zaclonily skály podél cesty. Neviděli ani na krok. Sejít dolů ke srubu bylo tedy bez nějaké kapesní svítilny nemožné. Michal vytáhl z kapsy zapalovač. To byla teď jediná záchrana.

Nervózně jím začal škrtat.

Poprvé – nic. Podruhé – opět nic. A potřetí nevyšla z křesadla ani jiskřička. Kamínek byl právě vyškrtán.

Pocit nevýslovné hrůzy, beznaděj a panika hraničící s šílenstvím. Jaká asi smrt jim přijde vstříc touto neprozírnou temnotou?

Jediná možnost, jak zaregistrovat případné blížící se nebezpečí, byla, vrátit se zpět nahoru. Když se podívali za sebe, zahlédli přeci jen aspoň nezřetelné siluety kmenů a malý náznak cesty. Tam nahoře bylo jistě aspoň trochu vidět.

Diana se při hysterickém nářku křečovitě držela Michalovy paže. Došli na místo, kde se zdálo, že stromy propouštějí nejvíce měsíčního světla a usedli na široký pařez. Vlastně to byl kámen v té tmě pařez připomínající. Michal se zamyslel nad situací. Věděl, že z Diany teď nedostane rozumné slovo. Vzpomínal proto na její vyprávění: Obojek, stříbrný přívěšek na řetízku a úlomky kostí – to vše se našlo dole u pramene. Tam zřejmě číhala záhadná smrt. Michalovy úvahy se vlekly rychlostí těžkého stroje a zároveň se řítily jako lavina strání jeho zmatených myšlenek. „Proč zrovna tady by se nám mělo něco stát?... Jen klid! Hlavně klid!“

Diana celá rozechvělá Michala pažemi mocně svírala kolem pasu. Jen ticho a strach jim v noční temnotě dělaly společnost. Před nimi se krčilo několik siluet klečí, jejichž kořeny zřejmě vrůstaly do skalnaté země. Za keři, ukrytá před zraky dvojce jediných lidí zde se nacházejících, se leskla hladina tůně – děsivá, zvláštní a tajuplná ve svých hlubinách.

„Kolik asi tak může být hodin?“ napadlo Michala po dlouhé době. Uvědomil si, že na chvíli usnul. Diana ho prve stále budila pro pocit většího bezpečí. Teď však sama spala a jemu tak byla dopřána také chvilka spánku. Byl rád, že usnula. Aspoň měl od ní klid.

Teď se však potřeboval trochu protáhnout. Jeho od sezení bolavé klouby zatoužily po troše pohybu. Jak se však vymanit z Dianina objetí, aniž by se probudila? To byl problém zdánlivě neřešitelný. Prostě to zkusil, ať se vzbudí, nebo ne.

Podařilo se. Diana spala dál a on se pomalu postavil na nohy. Jeho kostra zažívala ohromnou úlevu. Rozhodl se, že se půjde trochu projít. Jen kousek. Jen pár metrů. Dál se nevzdalovat! Obešel několik malých pokřivených borovic a stanul před...

... tůní.

Včera ji viděl také, ale to působila zcela obyčejně. Nejevila se nijak zvláštní. Zato teď z ní číšil chladivý děs. Pohled na její hladinu byl jako dotek hrůzy, jenž prosakoval pod kůži do krevního oběhu. Stál tam a představoval si, jak ta voda vtahuje jeho bezvládné tělo do nepředstavitelných tajemství bezedné hlubiny...

Jeho nohy se nořily do jemného mlžného oparu, držícího se okolo hladiny jako věnec. Michal se více zahrabal do své bundy. Rychle chladnoucí vzduch napovídal, že se blíží další rozednění – další mrazivé ráno.

„Kolik může být asi hodin?“ Instinktivně se podíval na hodinky. Jejich švýcarsky přesný čas mu však byl teď k ničemu. V té tmě neviděl ani ciferník jeho Swatchek.

Sehnul se a ponořil ruku do vody.

Zvláštní. Byla vlažná. Vlastně téměř hřála. Nabral si ji trochu do dlaně, aby ji ochutnal...

Dianu probudil strašlivý řev. Poznala Michalův výkřik, přicházející z míst, kde viděla jen siluety malých stromků. Bylo jasné, že zvuky přicházejí od tůně. Ozývalo se odtamtud mohutné šplouchání vody a do toho ty hrozné Michalovy výkřiky. Vše znělo, jako by tam Michal s něčím zápasil. Nemohlo to být nic jiného, než jeho beznadějný boj s jistou smrtí.

„Michalééééééé!!“ zakřičela mocně tím směrem.

Vše náhle utichlo. Ani šplouchání vody už nezaznělo. Bylo po všem! A po čem vlastně? Co se to teď vlastně stalo? Tato otázka visela ve vzduchu jako temný bezejmenný děs. Diana seděla jako přimražená. Hrůza ji prostoupila a paralyzovala celé její tělo. Její stav mysli měl téměř podobu šílenství... .

Slunce opět ovládlo oblohu a tma spolu s neviditelným děsem byly rozpuštěny v jasu nového jitra. Nový jarní den zval spáče ze světa snů opět do života. Diana však stále seděla na kameni jako socha. Nepřítomně se dívala před sebe svýma zelenýma, do široka otevřenýma, očima. Její tvář vypadala jako na fotce, kterou by jí pořídil zručný a pohotový fotograf v okamžiku jejího ohromného úleku. Její ústa byla otevřena přesně tak, jak zůstala po jejím posledním výkřiku. Jarní vánek si pohrával s jejími krásnými dlouhými černými vlasy a ona dál toporně seděla... bez hnutí... jako socha.

Byla mrtvá!!

Dole se o malý palouk opírá jas odpoledního slunce a vzduch opět do sebe absorbuje bzukot, cvrlikání a další zvuky nejrůznějšího hmyzu. Do toho si voda v potůčku prozpěvuje svou monotónní píseň a podbarvuje tak sóla opeřených pěvců. Z této symfonie se náhle vynořily dva hlasy. Vycházely z lesa a stále sílily...

„Určitě jsme zabloudili. To jsou ty tvoje pitomý zkratky!“ zlobil se ženský hlas.

„Já jsem nikdy nezabloudil a nezabloudil jsem ani teď!...Ale přiznám se, že tady jsem teda ještě nikdy nebyl,“ ozval se hlas patřící nějakému muži.

„No, já tě snad zabiju! Víš, jak mě bolej nohy?!“

„Ale není to tu hezký?... Vždyť takovouhle přírodní krásu jsi určitě ještě nikdy neviděla...“

„Seru ti na ňáký přírodní krásy! Radši mě zaveď někam do civilizace. Sem snad nevkročila lidská noha!“

„Slyšíš?“

„A co jako?“

„Tady někde je potok.“

„To je toho!“

„Podívej!“ vykřikl muž a ukázal směrem, kde voda padala ze skály. „To je paráda, co?... Jdem se tam podívat!“

„No to je teda nápad,“ pronesla dívka jízlivě.

On ji však neposlouchal. Její urážky mu procházely jedním uchem do vnitř a druhým zase ven. Prostě šel k tomu vodopádu a její nálady ho vůbec nezajímaly.

Když přišli k prameni, on se zastavil a okouzleně hleděl na tu jedinečnou nádheru.

„A tady budeme dělat jako co?! Budem tady jenom stát a blbě čumět, jak teče voda, jo? – někde na konci světa, kam lidská noha nešlápla!“

„To bych tak jistě netvrdil,“ klidně prohlásil muž a prstem ukázal na dva předměty ležící v potoce. Rozbité pánské náramkové hodinky a zapalovač. Vylovil hodinky z vody a začal si je prohlížet. Byly to originální švýcarské Swatchky.

„Je ta voda aspoň pitná?“ vytrhla ho ze zamyšlení jeho společnice.

„Že váháš,“ řekl, aniž by zvedl oči od předmětu.

Dívka se naklonila k padající vodě a vsunula do ní obě dlaně. Nechala si je naplnit a pak se z nich napila. Voda měla zvláštní neznámou příchuť. Napila se ještě dvakrát, a když své dlaně nastavila pod padající vodu po čtvrté, něco bílého a tvrdého jí o ně zavadilo. Leknutím stáhla ruce zpět. Podívala se, co to vlastně spadlo.

Hrůza jí přímo vyrvala výkřik ze chřtánu.

To, co dopadlo s tříštící se vodou na kamennou zem, byla kostěná LIDSKÁ RUKA.