(Euronymos - 1997)

Sedím v naprosté tmě v ložnici ve svém bytě. Je to malometrážní byt s jedním pokojem a kuchyní, kde bydlím sám. Nastěhoval jsem se do něj asi před půl rokem. Sedím tu a čekám. Čekám, až se něco stane. Cokoli. Prostě čekám a nevím na co. Nevím, kolik může být hodin. Nevím už, jak dlouho je mi jediným společníkem neprůzračná černo-černá tma.

Dnes ráno, když začalo svítat, jsem v záchvatu zoufalství pověsil přes zatažené žaluzie několik prostěradel a všechny škvíry vedoucí k dennímu světlu jsem pečlivě utěsnil, aby do pokoje nepronikl ani paprsek světla. Myslím, že žádný smrtelník nemohl prožít větší hrůzu než já v posledních asi třiceti hodinách. Nepopsatelná hrůza mne donutila dělat všechny tyto věci, jež vám mohou připadat nesmyslné. Snad vše, co teď provádím, je jen počínáním šílence. Dobrá! Můžete si to klidně myslet, ale já vím, proč to dělám. Nesmím sem pustit žádné světlo. Ani foton!

Ne! Nebojím se světla. Bojím se toho, co s ním přichází. Sice vím, že to vídá každý všude tam, kam se jen podívá. Je to všude, kde je světlo. Někde je to velké, někde zase malé. Může to mít různé tvary a někdy se to hýbe. Nebojím se všech, co s každým světlem přichází. Pocit smrtelné hrůzy se mi vkrádá do hlubin duše v neúnosných dávkách jen... když přichází ten můj.

Je tichý.

Nic neříká.

Nemůže se mne dotýkat, ale přesto mne může zabít. A on to udělat chce!!

On čeká. Stále trpělivě čeká, až rozsvítím. Anebo až sem někudy pronikne proud denní viditelnosti. Pak se objeví. Začne tahat za neviditelné nitky, ale pevné jako lana, a bude se mnou hýbat jako s loutkou.

Ne! To se nesmí stát!

Co mám však dělat dál? Na co vlastně čekám? Možná čekám na smrt, která mne vyjme ze spárů šílenství. Na smrt, která mne zachrání. Nechci zemřít v náruči nejstrašnější hrůzy. Chci zemřít v klidu a po tmě. Nechci se dívat smrti do tváře, až pozvedne nade mnou svou kosu.

Jak vlastně vznikl ten můj strach? Proč se začaly dít ty divné věci? Jak jsem se dostal do zajetí toho, čeho jsem byl dříve pánem jako každý normální člověk? Začal jsem se stranit světlu, když se mne On poprvé pokusil zabít. Bylo to šílené, pro každého smrtelníka nepředstavitelné. O jeho pokusu svědčí řezné rány na vnitřní straně zápěstí. V koupelně jistě stále leží kuchyňský nůž v louži krve. Na štěstí nebyl tak ostrý, aby se dostal příliš hluboko. Mohu hýbat zápěstím i prsty, i když to strašně bolí.

Myslím, že zasáhla v tu chvíli nějaká vyšší moc, která mi umožnila vytrhnout se svému černému loutkaři. Ve chvíli, co jsem se vzpamatoval, jsem si rychle ovázal své silně krvácející rány.

Věděl jsem, že mne ovládá, ale do oné nebezpečné chvíle jsem netušil, čeho je schopen.

Nyní už jen čekám a přemýšlím, jak mu navždy uniknout. Kdybych tak měl ještě tripy. Na pár hodin bych se ponořil do světa barev, nebo se úplně vzdálil od svého těla a prostoru, jenž ho obklopuje, abych pak vše sledoval jako dvourozměrnou projekci na plátně z imaginárního hlediště. Neměl by nade mnou moc - byl bych od něj vzdálen o další dimenzionální úroveň. Čekání by tak bylo aspoň snazší. Kolik LSD bych asi tak potřeboval, abych vešel do světa snů a nikdy se již odtamtud nevrátil? Marné úvahy.

Nezbývá mi nic jiného, než jen čekat na ‚něco‘. Na cokoli.

Náhle mne napadla šílená myšlenka!

Jasně! Už to mám! Když ho neuvidím, nemůže mi ublížit. Nemůže mě, přeci, potom ovládat.

Už žádné světlo! Konec s tím! Už vím, co udělám.

V koupelně je ještě ten nůž. Není to sice ten nejvhodnější nástroj, ale pořád lepší než dál umírat ve strachu. Před smrtí, jíž předchází pár vteřin šílenství, mne ochrání jedině slepota.

Jak se však dostat do koupelny, abych se nemusel vystavovat nebezpečí, které přináší zrádné světlo. Zavřít oči!? Ne! To je nespolehlivé! Mohly by se otevřít.

Sundal jsem si triko a roztrhal ho tak, abych si s ním mohl zavázat oči. Učinil jsem tak a pořádně utáhl, až mě bolely obě bulvy.

Jsem připraven. Můžu jít. Otevírám zvolna dveře od pokoje. Objala mne úleva, když jsem nezahlédl jediný paprsek světla. Pomalu se tedy šourám ke dveřím do koupelny...

‚Co takhle vidlička od příboru?‘ napadlo mě náhle, když procházím okolo kuchyňské linky.

Ne! Nesmysl! Nůž je lepší - jistější.

Jdu tedy dál nejistou chůzí. Souží mne však pokušení, povytáhnout si ten hadr z očí a podívat se, jestli jde ten bastard se mnou. Musím se ovládnout. Musím! Aspoň do té chvíle, než ucítím chlad rukojetě nože, který tam v zaschlé krvi čeká.

Držím nůž. Rozřezávám uzel. Hadr padá z mých očí k zemi. Vidím jen fialovo-zelené mžitky. Rozsvěcuji, abych mohl vykonat ono dílo, které jednou pro vždy spolkne do svých černých útrob mého pronásledovatele. Mžitky blednou a já vidím nůž ve své pravé ruce. Pohlédnu do zrcadla a chystám se konečně udělat tu věc, ale...

... v jeho odrazu vidím nejen sebe, ale i toho černého bastarda - svůj STÍN!

Drží v ruce něco špičatého a ostrého. Dělá pohyb a já ho dělám podle něj. Kopíruji jeho pohyb jako loutka. Má ruka však nemíří pomalu do mého oka, ale prudce se zabodává do mých žeber. Přímo do srdce.

Je konec! On zvítězil!