(Fuckenbrau 2004)

Pouze bloudil ulicemi, motal se, pletl se kolemjdoucím do cesty. Kolemjdoucím? Nebyly to lidé, byly to zrůdy, změněnci. Byly odporní, hnusní a ošklivý. Vrhaly na něj zlé pohledy a přály mu to nejhorší. A smály se mu. On to cítil, tak jako by cítil žhavý cejch. Každý den to pozoroval. Všímal si toho čím dál více. Svět kolem se mění, svět kolem se ošklivě mění. Lidé se mění. Protahují se jim čelisti, z úst jim raší slizká chapadla, mezi prsty rostou blány. Oči se dělí na tisíc složených hmyzích očí.

Nejdřív se snažil si toho nevšímat. Napadlo ho, co když si to jen představuje? Nakonec ale zjistil, že je to pravda. Že lidi kolem něj jsou odporné slizké zrůdy a on je jediný člověk, který zůstal na Zemi. Viděl je v televizi, dokonce se změnily i jeho oblíbené videokazety. Dřív na nich byl Charles Bronson, nyní jen odporný chapadlatec. Musel utéct ze školy, žil z těch peněz, co zdědil po dávno mrtvé matce, která je dostala od jeho dávno uteklého otce. A věděl, že mu ty peníze asi dojdou, ale nemohl s tím nic dělat. Ven radši moc nevycházel. Na nákupy se snažil chodit minimálně, i když se ty zrůdy snažily chovat, jako by se nic nedělo. V marketu, kam chodil pro jídlo, vždycky prodávala paní Urterová. Byla přítelkyní jeho matky, proto jí znal odmalička. Vždy měla šátek, který zakrýval její šednoucí vlasy, a zástěru s puntíkama. A teď, když kupoval potraviny, místo paní Urterové stála scvrklá karikatura lidské bytosti s chapadly a složenýma očima.

Nejdřív se mu dařilo dělat jako by nic, s oroseným čelem koukal do země, když na něj ta obludnost mluvila hlasem paní Urterové a měla její zástěru i šátek. Jednou to ale nevydržel a pln křiku utekl z obchodu. A bál se pokaždé, když tam šel znovu. Bál se že ty odpornosti nevydrží a opět začne křičet a plakat. Byl uvězněn ve světě zrůd.

Věděl, že jednoho dne se na něho všechny zrůdy lačně vrhnou, buď z něj udělají zrůdu, nebo ho zabijou. Spíše se děsil té první možnosti.

Kolikrát měl přiloženou žiletku na tepně, nahý v koupelně, plačící, se scvrklým přirozením.

Všechny zrcadla doma roztřískal holými pěstmi, bál se do nich pohlédnout. Bál se, že přeměna přijde i na něho. A každý den, každou chvíli si hrubými dlaněmi hmatal po obličeji, jestli mu z úst neraší chapadla, mnul oči, jestli nejsou hmyzí.

Nyní se proplétal po ulici. Věděl přesně co chce udělat. Věděl, co musí udělat, aby měl klid. Věděl co udělá, aby si dokázal, že není zrůda. Aby ty nestvůry věděly, že on je člověk, a že jím navždy bude.

Potřeboval k tomu dvě věci. Zrcadlo koupil v jednom obchodním domě. Nechal si ho zabalit do papíru a nesl si ho v podpaží. Aby mohl pohlédnout do zrcadla, potřeboval ještě jednu věc. Jednu z těch zrůd. Vydal se úzkou uličkou k hračkářství. Měl štěstí. Jedna z těch oblud, zezadu vypadala jako malá holčička, fascinovaně zírala do výlohy. Měla dva culíky svázané růžovími mašlemi a kytičkované šatičky. Když na ní promluvil, otočila se, chapadla se jí vlnila, oči jí kmitaly.

"Co pak by jsi chtěla ... holčičko ?" Promluvil na ní, hlas se mu při posledním slově zachvěl.

"Toho krásnýho medvídka, pane," řekla opravdovým hlasem malého děvčátka.

On cítil jak se dostavuje erekce.

"Tak já ti ho koupím, ale něco za něco. Pak půjdeš se mnou a pomůžeš mi postavit zrcadlo.“

„Proč?“

„ Potřebuju, aby mi někdo řekl, jestli je rovně," odpověděl a doufal. Doufal že zvítězí touha po hračce.

Drobná malá zrůdička nakonec kývla hlavou, chapadla se jí při tom zavlnila.

Celou dobu jí vedl za ruku, než došly k němu domů. Ostatní zrůdy se za ním zvědavě otáčely. Cítil jejich pohledy jako vždycky, ale tentokráte ho těšily. Dnes si dokáže, že je člověkem, že navždy bude člověkem.

Nejdříve opravdu pověsil zrcadlo. Pověsil ho naproti postele a během celé té doby, co s ním manipuloval a zrůdí děvčátko ho navigovalo, se do něj nepodíval. Pak popadl to bezbranné tělíčko, strhnul šatičky a sám se svléknul také. Pak se jen ukájel tím zrůdím tělem a líbilo se mu to, tloukl ji a ona křičela a brečela. Ale jenom chvíli. Tělíčko, které znásilňoval, bylo nyní již bezvládné. Dodal si tedy odvahy.

Pozvednul hlavu a podíval se do zrcadla. Vykřikl a zhroutil se na zem.

V zrcadle viděl malou holčičku s líbeznou tváří, úplně lidskou. Jen měla na těle podlitiny a byla potřísněná krví. Chapadla totiž rašila z jeho tváře. To on měl odporné hmyzí oči a na rukou blány. To on byl zrůdou.

www.moachem.cz