(Euronymos - 2000)

Příběh, který vám nyní chci vyprávět, je velice hrůzný a je zajímavým příkladem těch nejtajemnějších záhad. Ta podivná příhoda se odehrála dávno, někdy v druhé polovině devadesátých let dvacátého století, ale ještě teď mne mrazí v zádech, když si na ni vzpomenu. Předem upozorňuji, že jsem materialista a k většině moderním výkladům a teoriím, objasňujícím různé záhady, jsem byl před tou zvláštní událostí skeptický. Po tom, co se stalo, jsem však nucen připustit, že existují lidé mající zvláštní schopnosti, kterými se liší od ostatních smrtelníků. Mám na mysli lidi, kteří fungují jako spojka mezi astrálním světem a realitou.

Tak abych tedy začal:

Tehdy mi bylo dvacet let a v jednom pardubickém rockovém klubu jsem poznal velice milou, avšak tajemně působící, dívku. Krom toho, že byla ztělesněním ženské krásy, přitahovalo mne na ní celé její duševno. Líbilo se mi, jak pečlivě volila slova a jak tvořila věty ze spousty tajemných a mystických výrazů. Její hlas měl takové temné podmanivé zabarvení a ten pohled... V přítmí klubu jsem měl pocit, že její oči sají moji duši do svých temných hlubin. Jako bych byl vtahován do černých útrob dvou nekonečných jeskyň zároveň.

Svěřila se mi, že jí je 19 let a studuje psychologii. Potom na sebe také prozradila, že je jasnovidka. Pochopitelně jsem nedal na sobě znát svůj pevný postoj proti astrologii, spiritismu a podobným věcem. Úplně mne okouzlila svým půvabem a já ji chtěl mít.

Rozhovořila se o svém umění. Mluvila dlouho, ale já jí moc nerozuměl. Přesto jsem ji však trpělivě poslouchal. Občas jsem býval duchem trochu jinde. Přemýšlel jsem jako asi většina mužů na mém místě jen nad tím, jak prolomit onu bariéru etiky, která brání průchodu pudům sexuální touhy.

Asi za tři týdny jsem potkal v jedné semtínské pivnici svého přítele Jirku, kterého jsem delší čas neviděl. Vracel jsem se z práce z místní chemičky, kde jsem tehdy pracoval jako chemik-analytik, a jako vždy jsem se v této hospodě stavil na pár piv.

Jirka byl poněkud nervózní a vůbec se choval úplně jinak, než je pro něj typické. Nechtěl jsem hned na něj příliš útočit otázkami, proto jsem se raději snažil držet témat, jež tvoří běžné hospodské bláboly. Vždy byl velice hovorný a veselý, nyní však působil zaraženě. Na všechno odpovídal stručně a nejistě, pokud vůbec odpověděl na nějakou z mých ledabyle znějících otázek. Když jsem se ho zeptal na manželku, nápadně sebou trhl.

"Magda jela na 14 dní k rodičům,“ zamumlal do půllitru po dlouhém zamyšlení.

Představil jsem si tu protivnou ženskou s nervy drásajícím pištivým hlasem, jak celé hodiny žaluje na Jirku své jistě ještě protivnější mamince.

Chudák Jiří. Má to těžké soužití s takovou tyrankou. Myslím, že pokládal příliš velkou oběť za její krásu, za její dokonalou postavu, za její pevné pětky prsa. Zdalipak jí po dítěti nepovadly. Já bych s ní rozhodně nevydržel ani pět minut. Určitě si od ní odpočine.

Že by Jirka prožíval nějakou radost, to mi však vůbec nepřipadalo. Že by už rozvod konečně klepal na dveře? Je to dost možné. Vím, jak Jiří na té sani lpí. Věčně kolem ní běhal jako pejsek. Divím se, že se ještě nenaučil štěkat. Pokud se opravdu rozvádí, tak je mi jasné, proč je takový skleslý. Rozhodl jsem se, že dnešní odpoledne věnuji jemu, abych mu trochu zvedl náladu.

Nejdříve jsme asi hodinu házeli šipky a potom hráli biliár. Jirka sám od sebe nic neřekl a já nechtěl, aby řeč příliš vázla, udržet nějaký dialog však pro mne bylo dost nesnadné. Na rtech nevytvořil nic víc než takový studený úsměv, když jsem zazpíval pasáž ze známého hitu od Olympic "Dynamit". Hlavou se mi totiž mihla vzpomínka, jak asi před rokem Jirka doma nacpal do klíčové dírky od dveří do bytu amoniakát jododusíku. Pro jistotu ho ještě aplikoval na telefonní aparát jejich pevné linky – suspenzí třaskaviny s diethyletherem namazal kontaktní plochy sluchátka a vidlice.

V ten den jsme totiž byli s Jirkou pít a on správně předpokládal, že se naše exkurze restauračních zařízení protáhne do pozdních nočních hodin, kdy obvykle jeho žena zamyká dveře od bytu a nechává schválně klíč v zámku, aby se opilý Jirka nedostal dovnitř. Když asi o půl jedné přišel domů, zjistil, že je manželka i s dcerou pryč. Dveře nebyly zamčené, protože se po práci třaskaviny jaksi zamknout už nedaly. Druhý den se Jiří dozvěděl, že žena odjela ke tchýni – nečekaně. Z výbušné nástrahy musela být hodně vyděšená, poněvadž to tehdy vypadalo na rozvod.

Jirka má před manželkou respekt a poslouchá ji jako pes, občas mu však z ničeho nic přeskočí. Dnes se tomu oba smějeme, ale tenkrát to mohlo dopadnout i tragicky – Magda naštěstí utrpěla jen lehké popálení pravé ruky a mnohočetné drobné oděrky odletujících částic z místa exploze. Jak se mi doneslo z různých zdrojů, noční ticho narušila rána intenzity odpovídající pořádnému silvestrovskému dělobuchu a asi za minutu další - to jak Magda zvedla sluchátko jejich telefonu.

„Dynamit urovná každičkej spor, žena je od ráje podivnej tvor…,“ to jsme si s Jirkou vždy prozpěvovali, kdykoli jsme si vzpomněli na onu situaci s jododusíkem, nebo když Jirka s úsměvem i zlobou na rtech líčil nějakou domácí hádku. Pokaždé jsme se tomu velmi smáli, dnes však můj popěvek známého šlágru od Olympic neměl valný efekt.

Jak tak pokračovala naše kulečníková hra ve sférách nudy, náhle mi zazvonil mobil. Na jeho displeji se objevilo "Lilith". Byla to má milenka - ta, kterou jsem potkal před třemi týdny v rockovém klubu Inferno. Už jsme spolu leccos zažili a tak už prostě patříme k sobě. Přezdívku Lilith jsem pro ni vymyslel já, protože se na ni celkově tak nějak hodila a navíc se trochu podobala jejímu pravému jménu Lída.

Velké štěstí bylo, že měla vlastní mobilní telefon*, takže jsme si nemuseli dlouho dopředu domlouvat schůzky, nebo se navzájem stále hledat po Pardubicích.

"Ahoj miláčku! Kde jsi teď?" ozval se známý hlas, při němž se mi rozlévá po těle zvláštní teplo - zejména v rozkroku a pánevní oblasti.

Když jsem jí pověděl, kde se nacházím, řekla, že právě jede autobusem směrem na Semtín a prý tam za mnou přijde. Než zavěsila, vylíčila mi ještě v několika desítkách kouzelných sladce stimulujících vět, jak moc mne miluje a jak se na mne těší.

Jak Lída slíbila, tak učinila. Opravdu přišla.

Když jsme seděli už asi půl hodiny u jednoho stolu v koutě (já s Lídou vedle sebe, Jirka naproti nám) a nastalo trapné mlčenlivé ticho, prozradil jsem na svou milou, že umí věštit. Jirka, jak bych to zrovna teď od něj nečekal, se mocně rozchechtal.

Lídu to vůbec nevyvedlo z míry a bez sebemenších rozpaků mu na to řekla jen: "Mohu to zkusit s tebou. Chceš znát svou budoucnost?"

Jiří znejistěl a smích se mu postupně ztratil ze rtů. Nejdříve byl proti tomu, ale když jsem ho pár minut přemlouval, nakonec souhlasil. Řekl jsem mu: "Vo co ti vlastně jde? Když tomu nevěříš, tak ti přece může bejt jedno, co řekne, ne?"

To na něj zapůsobilo a stačilo k jeho rozhodnutí, že si nechá vyložit minulost i budoucnost. Přesto zbledl, když mu Lilith položila obě ruce na temeno hlavy a řekla, že nejdříve přečte jeho minulost. Překvapila mne její technika. Takhle jsem to ještě nikoho dělat neviděl. Čekal bych spíš, že vytáhne z kabelky tarokové karty, nebo křišťálovou kouli, nebo lidskou lebku, či jinou známou rekvizitu, patřící do spiritismu.

"Narodil ses ve znamení kozoroha," začala Lilith svou magii. "Pravděpodobně jsi měl dost přísné rodiče. Jsi nadprůměrně inteligentní a krom toho velice důkladný a pilný. Máš pevnou vůli v odříkání si svého blaha. Sám na sebe jsi velice přísný. Ve škole jsi jistě míval výborný prospěch. Nejsi však silná osobnost a chybí ti sebedůvěra. Jsi snadná oběť dominance. Někteří lidé toho využívají a manipulují s tebou..."

Tedy musím připustit, že to skvěle vystihla. Vážně se trefila. Toto Jirkovi naprosto sedí. Něco na té věštbě přeci jen bude.

"Jsi melancholik, ale hněv se v tobě střádá a nahromaděný jednou za čas exploduje...," zaslechl jsem útržek výkladu Lídy, než jsem opět zabloudil ve svých myšlenkách. Vzpomněl jsem si, jak mi říkala, že při věštbě vůbec nepřemýšlí nad tím, co říká. Když prý hádá minulost, má pocit, jako by jí za ni do úst slova někdo vkládal. S budoucností je to prý tak, že prostě řekne, co ji zrovna v tu chvíli napadne a to se vyplní. Prý jí to tak zatím vždy vycházelo. Musel jsem se uchechtnout bláznivému nápadu, který mi následně vykvetl na mysli. Napadlo mne totiž, že bych si s pomocí Lídy mohl upravit budoucnost, jak by se mi zachtělo. Kdyby to tedy fungovalo.

Lída je sice trochu vyšinutá, ale jinak velice milé děvče. A také moc krásné děvče.

"Jsi dva roky ženatý," slyším její slova, když jsem se opět vrátil do reality. "Za 112 dní po svatbě se ti narodil syn..."

Všiml jsem si, jak se přítel po těchto slovech roztřásl. Ona však pokračovala: "Nedávno jsi svou ženu ztratil. Bylo to tvou vlastní vinou. Udělal‘s to v afektu, ale teď toho moc lituješ. Dítě odešlo s ní..."

"Dost! Už dost!" křičel Jirka hystericky. "To už stačí!"

Odmlčel se a pak klidnějším hlasem pokračoval: "To jsou moje soukromé věci. Nechci, aby mi do toho někdo nahlížel."

Chvíli bylo ticho.

Tak přeci jen byla má tucha správná. Jirka se opravdu rozvádí. Nebo se teprve rozvádět bude. Nedávno ztratil ženu - to dobře zapadá do celé věci. Utekla mu k rodičům, ale ne jen na čtrnáct dní, jak říkal. Jedna věc mi teď ale straší v hlavě: Co tak asi mohl v afektu Magdě udělat? Vždyť on byl takový ňouma, že si od ní nechával všechno líbit (až na výjimečné úlety).

Přistihl jsem se, že to nějak příliš prožívám. Nemůžu to věštění přeci brát tak vážně.

"Myslím, že bych už měl radši jít," nechal se kamarád slyšet. "Stejně tu jsem navíc."

"Kam bys chodil?" vychrlil jsem rychle ze sebe. "Ještě chvíli s námi poseď! Vždyť nám nepřekážíš."

Jindy by byl opak pravdou, ale dnes jsem ho nechtěl jen tak pustit. Jirka je velice depresivní osoba a mne ho bylo líto. Měl jsem obavu, aby si v návalu deprese něco neudělal.

"Jdu na záchod,“ řekl a nuceně se pousmál. Na to se zvedl a šel směrem k toaletám.

„Ale určitě se vrať!“ volám za ním. „Ne abys nám zdrhnul!“ dodávám napůl v žertu. Pak jsem rychle využil situace, že je Jirka pryč a v rychlosti se snažil Lilith vysvětlit můj záměr, který mi vnikl do mozku právě v tomto okamžiku jako střela. Chtěl jsem, aby Jirkovi vyložila budoucnost takovou, že se mu žena vrátí.

„To přece nezáleží na mne,“ na to ona. „Já budoucnost přeci změnit nemohu, mohu ji jen vyčíst – takovou, jakou již dávno stanovila minulost.“

Jak se dalo čekat, vůbec nepochopila, co po ní chci. Vysvětlil jsem jí to tedy ještě jednou pěkně polopatě. Povídám jí: „Miláčku, nechci, abys mu říkala budoucnost. Chci, abys mu řekla to, co by jistě nejraději slyšet chtěl. Vždyť vidíš, v jakém je stavu. Potřebuje nějak povzbudit.“

„Jsi nadmíru starostlivý o svého přítele… A po mě chceš, abych lhala?“ řekla uraženě.

„Ty ho neznáš. Je hrozně citlivej. Každou ranku osudu moc prožívá a teď jím otřásla taková veliká… Mohl by se pokusit o nějakou blbost.“

Než jsem stačil Lídu přesvědčit, Jiří už se vracel a vypadal, že potřebuje buď pořádnou rumovou smršť, nebo žiletky. Na číšníka, jenž se kolem mihl, houkl takové zdrcené „zaplatím“.

„Jirko, neblbni!“ snažím se to ještě nějak zachránit. „Dneska platím já. Posaď se, sakra!“

On zaváhal, ale pak pokrčil ledabyle rameny a sedl si na své místo.

Opět nastala trapná chvíle ticha, ale pak to přišlo. Lída na mne nenápadně mrkla a já věděl, co to znamená.

„Ještě jsem ti nevyložila budoucnost,“ pronesla směrem k našemu společníkovi.

„Ne! Raději ne!“ bránil se.

„Proč? Dobré věci ti udělají radost a se špatnými stejně, jak je na tobě vidět, už počítáš,“ útočím na něj strategicky od lesa.

Ne! Už to stačilo… Jdu domů.“

„Vo co ti vlastně jde?! Stejně tomu nevěříš. Před půl hodinou ses tomu smál. Tak vo co ti, sakra, jde?!“

On trval dál na svém. Myslím, že jsem své snažení v této chvíli vzdal. Poslal jsem ho prostě k čertu a pomyslel si: ‚ať si dělá, co chce‘. Bylo mi jen stále záhadou, proč se tomu tolik brání. Nemá čisté svědomí a patrně něco tají.

Nevzpomínám si už, jak se situace vyvíjela dál, ale jisté je, že Lilith Jirkovi nakonec věštila. Nevím, jakým způsobem a proč se přítel k tomu odhodlal, ale přeci jen si vyslechl, co ho čeká a nemine.

Měli jsme už všichni hodně vypito a má milá opět položila obě dlaně na Jirkovu hlavu a říkala mu mimo jiné toto: „Sice od tebe manželka odešla, není však ještě nic ztraceno. Až do tvého příbytku vstoupí cizí žena, pro ženu tvou pak stoupne tvoje cena. Sama se k tobě ráda vrátí. Tak to jest v osudu zvěčněno.“

„To je ale blbost,“ zamumlal Jiří spíš jen tak pro sebe a slabým kuckavým smíchem rozdmýchal cigaretový kouř kolem sebe. Pak ještě něco zamručel, ale to už mu nebylo rozumět. Na to vyprázdnil svůj půllitr, v němž mu asi půl hodiny větrala čtvrtka piva, a zvedl se k odchodu.

Když však udělal dva nejisté kroky, otočil se směrem k nám a zahulákal, jako kdyby stál na druhém konci hospody: „Jestli se ke mně Magda vrátí, nebo ne, to můžu vědět jenom já… A já vím, že se nevrátí. Na to můžete vzít jed… A vůbec… mně je Magda úplně ukradená. Vždyť…,“ rozmáchl se rukama a pokračoval: „…teď si konečně můžu dělat, co chci. Už nikdy neuslyším její myší pištění…“

„A abyste viděli, jakej mám teď fajnovej život,“ říkal už téměř výhružným tónem, „zvu vás oba ke mně na pořádný mejdlo.“

„Tak jdem!!“ zahřměl, když jsme dál v šoku seděli s pusou otevřenou. „Na co ještě čekáte?“

Chladný noční vánek nám olízl obličeje. Všichni tři jsme se náhle ocitli před hospodou a naše kroky vzápětí mířily k Jirkovi domů. Vzduch kolem nás byl prostoupen hlaholem a ruchem páteční noci. Přemýšlel jsem, co se to vlastně děje. Docela bych věřil i tomu, že se Jirka pomátl. Nebo se mu v té jeho zabedněné hlavě konečně rozsvítilo a začal brát odchod Magdy z té lepší stránky. Jeho slova, vyřčená ještě uvnitř, když se zvedl k odchodu, zněly však poněkud tajemně. Ty první dvě, nebo tři věty mi připadaly jako hádanka halící nějaké děsivé tajemství.

„Jestli se Magda vrátí, nebo ne, to můžu vědět jenom já. A já vím, že už se nevrátí.“ Co se asi může skrývat za těmito větami? Tázavě jsem se podíval na Lilith, doufaje, že z jejího obličeje vyčtu odpověď, či alespoň zda její mimika také jeví známky zamyšlení. V její tváři se však zračila opilecká lhostejnost.

Jirka nebydlel daleko. Než jsem se stačil vzpamatovat, přišli jsme k hlavním dveřím činžáku, jimiž náš budoucí hostitel procházel už dva roky nejméně dvakrát denně.

„Tak jsme tady,“ řekl, když jsme dorazili k jeho dveřím ve čtvrtém patře. Dobrých pět minut mu trvalo, než našel ten správný klíč a odemkl. Jeho stav byl zralý spíš na postel, než na nějaký flám. Vypadal, že usne, jakmile se usadí do křesla. Blížila se tedy docela trapná situace.

„Tady teď vládnu já,“ ozval se opět jeho hůře artikulovaný hlas, když vešel do svého bytu a rozmáchl se rukama. „Tak pojďte dál!… A nezouvejte se! Tady už není nikdo, kdo by vás moh‘ buzerovat.“

Už jsem otevřel pusu, abych Jirkovi vysvětlil, že naše návštěva patrně nemá smysl, ale Lída zrovna bez rozpaků vešla dovnitř. Vstoupil jsem tedy po ní také.

Chvíli jsem váhavě postával v předsíni, když tu jsem zaslechl od záchodu podivné zvuky. Znělo to jako nějaké bublání v potrubí a zřejmě to vycházelo ze spodních pater domu. Nikdy jsem ještě nic takového u toalet neslyšel a působilo to na mne dost děsivě.

V potrubí odpadu se něco děje.

Bublání náhle prudce zesílilo a ozývalo se blíž a blíž. Nyní už i Lída i Jirka zpozorněli. Jirka byl bílý jako stěna a z jeho výrazu ve tváři jsem četl, že asi něco tuší. Na moment se mi zdálo, že strachy zemřel ve stoje. I já měl celé tělo ztuhlé děsem, ale zvědavost byla silnější. Přistoupil jsem ke dveřím na WC a otevřel je. Obklopil mne strašlivý zápach. Jak se dalo předpokládat, v záchodové míse to mocně bublalo a šplouchalo. Voda v ní měla temně rudou barvu a plavaly v ní nějaké cucky. Vypadalo to, jako by do záchodu někdo vylil rozsekané kuřecí, či králičí vnitřnosti. Hádesovi ale žádná domácí zvířata přeci nechovali, uvědomil jsem si rychlostí blesku dost podstatný fakt. Tělem mi projela další vlna tajemného zděšení, jehož původ mi byl zatím neznámý.

Běsnící tekutina se náhle proměnila v prudký gejzír. Spolu s odporně páchnoucími splašky létaly do vzduchu kousíčky nějaké podivné růžové hmoty.

Bylo to tak náhlé, že jsem nestačil uskočit stranou. Podivný obsah kanalizace se rozstřikoval do všech stran a stékal po stěnách kabiny. Smrdutý déšť, tvořen směsí výkalů, vody, hnijící krve a oněch zvláštních kousků, mi padal na hlavu a záda a promáčel šaty až na kůži. Odporné narůžovělé kousíčky, tvořící v té břečce největší podíl, nebylo nic jiného, jak jsem po bližší prohlídce zjistil, než nadrobno rozřezané nabobtnalé maso. V lavině hrůzy, jíž jsem byl stržen a unášen do propastných hlubin šílenství, mnou zároveň otřásal příšerný záchvat hnusu.

Doposud bylo zatím vše ještě v mezích reálných možností. Následující scéna však neměla ve své absurdní morbiditě obdoby ani v těch nejstrašnějších nočních můrách.

Ještě dřív, než jsem se stal svědkem té hrůzy, pro jejíž popis neexistuje mezi smrtelníky dost výstižných výrazů v žádném jazyce, stačil jsem se ze záchodu vypotácet. Letmo mé oči ještě zahlédly Lídin vystrašený a nechápající výraz ve tváři. Bylo na ní jasně znát, že to, co se právě děje, není vůbec její vůle, přestože to bylo jistě její magií nějak přivoláno.

Neznám slova, kterými bych dokázal dobře vylíčit tu příšernou podívanou, ale než mi mdloby zakryly oči černou oponou, viděl jsem, jak ty drobné kousíčky masa, kůže, vnitřností a ostatních částí těla, nasáklé páchnoucími výkaly, letí kolem mne jako obrovské hejno kobylek a přímo před Jirkou se slepují do jakéhosi sloupu. V konečné fázi jsem v té hnusné lepenici rozpoznal nějakou lidskou postavu, držící v náruči neforemnou hroudu. Na místě, kde jsem předpokládal ústa, se vytvořil pohyblivý otvor, z něhož vycházel bublavý hlas, říkající tyto slova: “ Tak jsem se ti vrátila, Jirko. Jistě máš velikou radost...”

* Povídka byla napsána v roce 2000. Do té doby nebyly mobilní telefony ještě rozšířeny tak, že by ho měl každý.