(Euronymos 2001)

Vzduch se tetelil v letním horku jednoho víkendového odpoledne a mírně deformoval vzdálené pozadí za náspy prašné zeminy a odpadků. Buldozery, nečinně stojící v dáli mezi haldami všeho možného, co člověk odhodil jako nepotřebné a tím nemilosrdně odsoudil k pohřbení v tomto obrovském masovém hrobě, působily dojmem opuštění jako vysloužilé zapomenuté stroje uprostřed pustiny nějakého zavřeného povrchového dolu. Zašlý lak na jejich omlácených karosériích jakoby splýval se špinavým okolím. V pondělí ráno se však opět všechny stroje probudí k životu a dojem opuštěnosti se rozplyne v hluku složeném ze hřmotu silných motorů a řinčení těžkých radlic.

Dnes tu však vládne jen ticho, které ve mně probouzí zvláštní úzkost. Jako hlídač této skládky obvykle trávím svou směnu na vrátnici, kde buď spím, nebo píši nějakou hororovou povídku, pokud zrovna nepřemýšlím o dalším šíleně morbidním námětu pro mou literární činnost. Z nějakého neznámého důvodu se však procházím tou páchnoucí krajinou, jak kdybych chtěl v té vegetaci toxické hniloby něco hledat. Jak kdybych byl nějakou telepatickou silou přitahován, jdu k předem nestanovenému cíli. Mé kroky míří na konec valu, kde se terén lomí dolů v příkrou stráň.

Náhle jsem si uvědomil, že ke mně doléhají podivné zvuky. Přicházelo to zepředu a jak jsem se přibližoval ke hřbetu náspu, byly zvuky silnější a zřetelnější. Musím se přiznat, že mne dost děsily, i když jejich původ v těchto místech byl pro mne zcela nepředstavitelný. Slyšel jsem strašlivé mlaskání a vrčení, které se mi doslova zarývaly do sluchovodů a poté rezonovaly po celých zádech. Strach a zvědavost ve mně vedly ukrutný boj, který se zdál být vyrovnaný a nerozhodný. Vládu nad mými kroky, držících stále stejný směr, však převzala nějaká neznámá vyšší vůle. I přes úmorné vedro prostupoval mé tělo zvláštní chlad. Plíživá hrůza, zatím ještě zakrytá rouchem tajemna, se pomalu, ale jistě, zmocňovala mého nitra. Ten pocit byl nepopsatelný. Byla to docela jiná hrůza než ta, kterou zaplňuji stránky svých hororů.

Když jsem byl téměř na konci valu a chyběly mi jen dva kroky k tomu, abych se mohl podívat do srázné hlubiny a ukojit tak naléhavou zvědavost, zaváhal jsem. Bál jsem se následujícího pohledu. Měl jsem náhle příšerný strach z toho, co vzápětí spatřím. Nikdy dříve jsem takový strach nezažil. Vždy jsem mu dokázal s přehledem čelit. Vždyť jsem také jeden z otců hrůzy, jejíž zrůdnost svěřuji papíru. Cosi se však na mě změnilo od doby, co jsem poznal toho příšerného starce s černou kápí, jehož obličej vypadal jako umrlčí. Začal jsem poznávat strach z té opačné strany – ze spodu – z perspektivy oběti….

Právě jsem se stal svědkem něčeho neskutečného a tak strašného, že ani má morbidní fantazie by nedokázala zplodit něco obdobného. Na příkré stráni z odpadků několik metrů pode mnou jsem uviděl dvě podivné bytosti, jak ožírají nějakou mršinu za hlasitého mlaskání a vrčení. Ta stvoření byla drobná, hnědorudě zbarvená a slizká. Vrchol zděšení se však dostavil až po pár vteřinách pozorování, když jsem si uvědomil, že ta malá tělíčka, odporně hodující na jakémsi shnilém mase, jsou lidského původu. Dvě malé, snad novorozené, děti, zbavené kůže, se neohrabaně opíraly o lisovanou směs papírků, igelitových obalů a plechovek svými zmrzačenými údy bez dlaní a chodidel a rvaly svou kořist absurdně vyvinutými ostrými zuby. Přitom mokvajícími hlavami stále škubaly dozadu. Chvíli jsem na to strašlivé divadlo zíral jako zmrazený, až jsem svou přítomnost prozradil, když se mi pod nohama uvolnilo několik kamínků, které se pak valily přímo k obludným strávníkům. Ti, vyrušeni ze svého krmení, otočily se značnou prudkostí své slizké hlavy směrem ke mně. V mžiku na mne zíraly dva páry nemrkajících očí bez víček. Byly modré. Zarudlé bulvy byly velké jak pingpongové míčky a zdálo se, že sotva drží v důlcích. Zhypnotizován těma příšernýma očima jsem nebyl schopen jakéhokoli pohybu. Mé ztuhlé tělo bylo jak kamenné. Nepohnul jsem se ani tehdy, když ta dvě malá monstra šplhala za mnou. Vše se odehrávalo zřejmě velmi rychle, ale mně to připadalo jako věčnost. Nehnutě stoje jak socha jsem pozoroval ta příšerná tělíčka, jak se z bestiální horlivostí škrábou nahoru. Zmrzačenými končetinami prudce mlátila do odpadků, čímž se odrážela a stoupala výš a výš. Jejich pohyby byly sice tuze neohrabané, ale přesto se ke mně blížila neuvěřitelně rychle.

Náhle mnou cosi škublo a do svalů se mi vrátila ztracená síla. Již jsem dlouho neotálel a rozběhl se hned k vrátnici. Hrůzné pomyšlení, co se stane, když mne ti zmrzačení novorozenci dopadnou, mě hnalo kupředu až na pokraj vlastních možností.

Jdou po mně! Ty bestie jdou po mně!!

Běží za mnou a jsou zatraceně blízko!

Bylo to sice jen tušení, ale když jsem se ohlédl za sebe, abych zhodnotil situaci, zda je nutné dále utíkat, protože mi rychle docházely síly, zhrozil jsem se. Ten pocit byl totiž velmi blízko strašné skutečnosti. Bylo to tak absurdní, že jsem v tom momentě přestal důvěřovat vlastním smyslům. Dvě drobná mokvající tělíčka bez kůže groteskně mlátila těmi údy bez dlaní a chodidel do země s motorovou vytrvalostí a tímto způsobem se ke mně neustále přibližovala. Nebýt těch příšerných vyvalených nemrkajících očí, vypadala by jako dva nedopečení králíci, kteří utekli z pekáče.

Únava se rozplynula v další vlně zděšení a zoufalé snaze o záchranu. Opět jsem zrychlil a nedbal ani toho, že mi kalhoty nasákly vlastními výkaly. Hluchý vůči okolí jsem slyšel jen vlastní tep. Mocné pravidelné burácení ve spáncích vše přehlušovalo. Přesto mi jakýsi šestý smysl říkal, že mí pronásledovatelé již mi jsou přímo za patami.

Ještě jednou jsem se ohlédl.

To už jsem ale viděl, jak se ta dvě odporná monstra překvapivě vymrštila od země a letěla vstříc mému právě natočenému boku.

Ty příšerné oči bez víček… a neuvěřitelně ostré zuby… mi poskytly poslední hrůzný obraz a pak zmizely pod mými žebry.

Zalitý potem sedící na židli jsem s sebou naposledy mocně trhnul a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Seděl jsem v místnosti, jejíž interiér mi byl dobře znám. Ocitl jsem se totiž náhle na vrátnici.

Dlouho mi trvalo, než jsem se vzpamatoval a uvědomil si, že to, co jsem právě prožil, byl pouze další ze série mých příšerných snů. Zdá se však, že ty noční můry jsou čím dál více monstróznější. Již teď se děsím snu, který bude následovat, přestože jeho scénář zatím leží v nedosažitelných hlubinách tajemna.

Kolik asi může být hodin? Automaticky jsem otočil hlavu dozadu.

Pohled na ciferník nástěnných hodin mne překvapil. Nebylo ještě ani deset. Nespal jsem tedy déle než patnáct minut, protože od posledního pohledu na hodiny více času neuplynulo.

Zadíval jsem se skrz špinavé okno do prosluněné scenérie skládky – scenérie zcela mrtvé, kde nebylo vidět ani živáčka. V té chvíli mi začaly nahlodávat mozek pochybnosti, že právě prožitá hrůza nebyla snem. Zmocnil se mne tísnivý pocit, že někde venku na mne ta malá zubatá monstra čekají.

Rozhodl jsem se, že se nehnu ven ani na krok, ať se tam děje cokoli. Ještě mi zbývalo bezmála deset hodin do konce směny a ty jsem mínil přečkat za psacím stolem, dokud mne někdo nepřijde vystřídat.

Brzy jsem si však uvědomil nepříjemný pocit přítomnosti mazlavé hmoty v kalhotách okolo konečníku. Potřeboval jsem se nutně vykoupat, ale zde bylo jen umyvadlo, jež bylo na záchodě. Šel jsem tedy tam, abych se dal alespoň trochu do pořádku. Svlékl jsem ze sebe, co bylo třeba, abych to následně mohl v ruce vyprat. Když jsem se pak podíval směrem k umyvadlu, opět jsem ztuhnul. Znovu mne prostoupila značná dávka hrůzy, paralyzující celé mé tělo. Začal jsem z plných plic křičet a myslím, že právě v této chvíli se teprve všechno ve mně zlomilo. Mé příliš pocuchané nervy nesnesly další nápor.

Sen se vrátil…, nebo možná ani neskončil… Nad umyvadlem jsem to totiž znovu uviděl. Byla tam ta příšerná hlava. Tentokrát jen jedna. Opět na mne zíraly dvě modré nemrkající oči bez víček…

Dvě vyvalené bulvy o velikosti pingpongových míčků se rázem staly jediným objektem v mém zorném poli a všechno okolo se začalo zatahovat jakousi šedí, přičemž se brzy ztratila i ta slizká hlava bez kůže…

Opět sedím za psacím stolem a mám na sobě vlhké kalhoty, které jsem si před chvílí vypral. Snad na mně v tom vedru brzy uschnou.

Právě bylo půl dvanácté a do konce směny zbývalo celých osm a půl hodiny – nepředstavitelná doba, během níž asi zešílím. Mám strach, že mé chatrné vnímání opět podlehne další strašné halucinaci, jako se to stalo na záchodě, kde se vodovodní baterie nad umyvadlem proměnila v přízrak z mého posledního snu. Dva bílé kohoutky, oba s modrými kroužky uprostřed jejich čelních stran, totiž hodně připomínaly ty příšerné vykulené oční bulvy.

Dívám se tedy raději do prázdné šedé stěny a přemýšlím nad svou minulostí – nad vším, co mohlo mít vliv na můj nynější duševní stav. Nejsem si však jist, zda už nejsem šílený a jestli ještě dokážu střízlivě uvažovat, ale mé vzpomínky zabloudily do doby, kdy jsem jednou marně sháněl inspiraci k napsání další povídky. Připadal jsem si tehdy, jako by mi někdo vypnul část mozku, kde se shromažďuje celá má morbidní fantazie. Potřeboval jsem nutně psát, protože jen další honorář od nakladatelství mohl zachránit mou krizovou finanční situaci. Dlužil jsem spořitelně již dvě měsíční splátky po třech tisících korunách a blížil se další poslední termín splatnosti. Splácel jsem totiž už druhý rok hypotéku, kterou jsem si vzal na byt a nějaké to zařízení do něj, ale různé výdaje (hlavně za alkohol a občas nějaký fet) náhle pohlcovaly onu potřebnou část mých příjmů, které se ztenčily na pouhý plat za hlídání smetiště. Potřeboval jsem nutně něco napsat, ale inspirace chyběla, jakoby mé múzy hrůzy oněměly. Mé myšlenky bloudily po hřbitovech a márnicích, mystériemi zla, peklem i vesmírem, ale námět na horor ne a ne přijít.

Myšlenky bloudily a bloudily, až zabloudily do jakési prázdné temnoty, z níž se vynořil stařec v černém rubáši vyzáblý až na kost. Nad jeho umrlčím obličejem se klenula kapuce, jejíž stín mu zahaloval oči, pokud vůbec nějaké měl. Jeho kůže, kopírující vystouplé lícní kosti, úzký nos a špičatou bradu, připomínala mléčnou sraženinu.

„Vím, co potřebuješ,“ promluvil pološeptavým dutým hlasem. „Znám tvou touhu.“

Na chvíli se odmlčel. Bylo fascinující, že ten člověk vůbec žije. Vždyť i mumie snad vypadá víc živě než on… a je to vůbec člověk?

„Je mi vskutku velkou ctí, že ti mohu pomoci,“ rozezvučel opět své shnilé hlasivky. „Těší mne, že mohu po letech znovu vyprávět své děsivé příběhy. Dlouho jsem hledal svého dobrovolného posluchače a teď vidím, že jsem ho našel…“ Z jeho propadlých mrtvolných úst vyšel strašidelný bublavý smích, který postupně přešel v tichý kašel. Když vychrchlal ze chřtánu značné množství hlenu, pokračoval: „Ty potřebuješ mne a já potřebuji tebe… Bojíš se?“ Opět zazněl jeho bublavý smích. Nečekal na odpověď, které by se asi stejně nedočkal, a dodal, jako kdybych přitakal: „To je moc dobře… Již brzy začneme… Již brzy…“

Tma se rozptýlila a hrůzný stařec s ní. Světlo reality mne brzy vrátilo zpět do předešlých úvah, aniž bych se zamýšlel nad tou zvláštní příhodou. Myslel jsem, že šlo jen o krátký bezvýznamný sen v mikrospánku, který měl možná na svědomí trip ještě z minulého dne. Občas totiž mívám různé defekty vnímání i ve střízlivém stavu.

Ještě v následující noc se mi však zdál první děsivý sen, jehož zrůdnost dosud neměla obdoby – skutečná noční můra v nejhorším slova smyslu. Byl jsem v něm hrobníkem a z jednoho mrtvolného lože na nedalekém hřbitově vzešlo monstrum, jež mne začalo pronásledovat a o němž jsem se dozvěděl, že je mým synem. Vzbudil jsem se k smrti vyděšen a zalitý potem. Srdce mi tlouklo jako o závod.

Do rána jsem nezamhouřil oči. Vstal jsem z postele a všude rozsvítil.

Dříve jsem si ve tmě liboval. Temnota pro mne byla jako černý papír, na nějž má fantazie kreslila bílé stíny démonických tvarů. Představa, že jsou v mé blízkosti různé záhrobní bytosti, zahalené černým pláštěm noci, mi působila vždy velkou rozkoš. V onen čas jsem se však topil v bažině opravdového strachu, v níž jako bych nohama našel pevné dno, když jsem stiskl pět vypínačů a rozsvítil několikero žárovek. Pak jsem zamkl všechny dveře a zůstal v obývacím pokoji, kde jsem kouřil jednu cigaretu za druhou. Celou noc jsem měl uši nastražené, jestli někdo, nebo něco, neškrábe na dveře – něco, o čem jsem s chabou nadějí doufal, že navždy zůstane za branou říše nočních můr.

Když se za okny noc rozplynula a do místnosti vniklo denní světlo, konečně jsem se vzpamatoval. Náhle mi to všechno přišlo strašně k smíchu a já si uvědomil, že mám výbornou inspiraci a námět pro další literární dílko. Sedl jsem k počítači a začal psát povídku, kterou jsem potom nazval „Hrobník“. Za pět (možná šest) hodin byla napsaná, a jelikož bylo pondělí, ještě v ten den jsem ji poslal do redakce.

Do týdne mi přišlo vyrozumění z nakladatelství, že mi povídku otisknou. Byl jsem tedy zachráněn a brzy jsem z honoráře poplatil dluhy.

Během toho týdne jsem však dalších sedm nocí prosnil, díky čemuž jsem zplodil další povídky. I ty se později ujaly jako spousta povídek dalších, co následovaly.

Na přízrak v temnotě z minulého týdne jsem dočista zapomněl, ale jen do té doby, kdy jsem se po ránu podíval do zrcadla. Zprvu na mém odrazu nic zvláštního nebylo, ale po chvíli mi hrůza projela celým tělem jako elektrický proud. Hrůzou spoután jsem nehnutě zíral do toho lesklého obdélníku, jak se v něm moje tvář proměňuje v příšernou nechutně bílou halloweenovou masku. Brzy se na mne díval bledý hubený stařec s černou kápí…

Zavřel jsem oči a zkusil se podívat znovu.

Přízrak byl pryč. Místo toho jsem v zrcadle spatřil vyděšený obličej, podobný tomu mému. Už jsem to byl zase já. V té chvíli jsem si vzpomněl i na slova, která mi ten stařec říkal a začal si uvědomovat možnou spojitost mezi ním a těmi sny.

Od té doby jsem to strašné zjevení viděl v zrcadle mnohokrát a poslední dobou se mi to stává po každé, když se do té lesklé tabulky podívám. Proto se teď snažím pohledům do zrcadla vyvarovat. Už je to několik dní, co jsem neviděl svůj odraz…

„Hej! Seš živej?“ přerušil mé myšlenky známý hlas. Čísi ruka mne uchopila za rameno a zatřásla mnou. „Sedíš tady, jako bys byl v ňákým tranzu.“

Byl to Ropák – starý chlápek – hlídač, který přišel na noční směnu. Nevím, jak se doopravdy jmenuje, jeho jméno jsem už dávno zapomněl, ale pod přezdívkou „Ropák“ ho tu zná každý. Snad se mu tak říká proto, že pije denaturák a lihobenzin a často se přehrabuje v odpadcích.

Jeho přítomnost sem vnesla zvláštní světlo, které jakoby zaplašilo všechny přízraky, čekající trpělivě na mé oči. Blížila se osmá hodina večerní a já měl najednou touhu zůstat tu s Ropákem. Cesta domů mne předem děsila zrovna tak jako představa, že budu opět doma sám. Nevěděl jsem však, jak své dlouhé otálení s odchodem zdůvodnit. Chtěl jsem se s ním dát do řeči, ale nenapadlo mne žádné vhodné téma. Dialog se mohl stát záminkou k mému zdržení, ale když jsem se o něj pokoušel, naše prázdná slova se hned ztrácela v moři ticha. Ropák byl totiž stejný nemluva jako já.

„Člověče, co se to s tebou děje?“ říká nakonec, když si nasadil brýle a začal si mne zkoumavě prohlížet. „Ty jsi zestárnul poslední dobou nejmíň o sto let. Seš teď furt takovej vyděšenej. Máš ňákej průser, nebo có?!“

Těmito slovy mne doslova Odehnal.

Je půl jedenácté večer a já vcházím do svého bytu. Chvíli před devátou jsem zaparkoval svou zelenou Škodovku stopětku před domem a šel do nedaleké pivnice. Tam jsem v rychlosti vypil čtyři piva a tři rumy ve snaze, co nejvíce se opít, než nastane dvaadvacátá hodina, kdy se zavírá. Mohl jsem sice jít někam do centra a pít do rána, ale zítra mne čeká ještě jedna dvanáctihodinová směna, než bude následovat další týden volna.

Vešel jsem do obýváku a sedl si do křesla. Televizi jsem nezapnul a místo toho jsem si prohlížel svou sbírku hřbitovních trofejí. V otevřené vitríně, která se dá dvířky zavírat před nebezpečnou návštěvou, mám v úhledné řadě postavené čtyři různé urny i s popelem, dvě chemicky vybělené lebky, různé ozdoby z rakví a jako klenot celé expozice se mezi lebkami pyšní velká skleněná nádoba, v níž je ve formaldehydu naložená hlava v pokročilém stádiu rozkladu.

Brzy jsem byl ale nucen svůj zrak odvrátit do prázdné bílé zdi. Zdálo se mi totiž, že ta hlava ve sklenici rozevírala a zavírala čelisti, jako kdyby naznačovala řeč. To je strašné! Já už to snad nevydržím! Tohle všechno, co se se mnou děje, je snad trest, že jsem mrtvým nedopřál klidu. Vzpomínám, jak jsem vždy za úplňku v čase půlnočním navštěvoval okolní hřbitovy. S sebou jsem nosil v batohu rýč a lopatu se skládací rukojetí. Za branou jsem vždy nářadí vytáhl, složil a hodil přes rameno, aby má výprava neztrácela ten nádherný hororový efekt. Líbilo se mi pozorovat při chůzi svůj stín, jak se vlní přes měsícem osvětlené záhony mezi náhrobky. Lopata a rýč tedy musely být pěkně na rameni, aby můj stín jasně prozrazoval, že jdu otevřít hrob.

Při kopání bylo třeba s hlínou zacházet též s patřičnou elegancí. Zemina se musela na lopatě vždy zalesknout ve stříbrném měsíčním svitu. Otevření každého hrobu pro mne znamenalo zvláštní obřad, který prostě nebylo možné uspěchat. Odkrýval jsem hroby staré i nové. Ty nové sice nebyly zvlášť zajímavé, ale poskytovaly mi slastný pohled na proces hniloby. Takové byly docela vzácností, protože dnes končí většina nebožtíků v kremační peci.

Hroby hodně staré a nejstarší mi při kopání zase přinášely takovou zvláštní mysticko-tajuplnou náladu a pocity, jež mne unášely do umělého světa děsivých legend, které jsem si sám pro sebe vytvořil. Čím starší byl hrob, tím více mne prostupovala démonická aura těch nejzaprášenějších tajemství mrtvých věků. Hluboko v podzemí pak čekávala truhla s překvapením – s pokladem, který kromě pouhých ostatků někdy obsahoval vedle bezcenných cetek i drahé šperky. Téměř vždy to byly zlaté křížky s Ježíšem, nebo náhrdelníky s křesťanskou tematikou, které jsem samozřejmě hned prodal. Jen zřídka jsem tam dole našel klenot, jenž neměl s křesťanstvím nic společného a tudíž se mi hodil do sbírky. Ten se však v mé vitrínce nikdy dlouho neohřál z důvodu časté finanční tísně.

Tato činnost ale vskutku nebyla jen sprostým vykrádáním hrobů. Byla to záliba! Vášeň!

Běloba stěny, na níž stále upírám svůj zrak, se náhle mění v šeď a rychle potemňuje. Tok vzpomínek se rozptyluje do chaotické nesousledné změti útržků a ty se ztrácí v nabývající temnotě…

V ten moment jsem s sebou mocně trhl, jako v úleku, když šlápnu do prázdna.

Sakra! Málem jsem usnul!

Rozhlížím se po pokoji, zda je všechno v pořádku. Chci se ujistit, jestli ještě bdím, nebo mne černá křídla strachu odnesla do dalšího zlého snu.

Zatím se mé vědomí pohybuje v mezích reality (aspoň tedy doufám). Přesto mne však prostory tohoto pokoje děsí. Je tu příliš mnoho předmětů, připomínajících mi hřbitov.

Vypuzen tou zlověstnou atmosférou jsem se zvedl z křesla, při tom se trochu zapotácel pod vlivem piva a rumu a šel do koupelny. Tam jsem se svlékl a vlezl do vany. Potřebuji se osprchovat. Snažím se nemyslet na nic jiného a pouštím vodu. Možná jsem místo na kohoutky sahal na oční bulvy, ale nesmím si to připouštět. Musím si říkat: je to jen kohoutek… jenom kohoutek…

Došlo mýdlo. Na štěstí mám náhradní ve skříňce nad umyvadlem. Otvírám dvířka skříňky a ze vnitř padá lesklý tabulovitý předmět. Bylo to zrcátko, které jsem z těchto dvířek sňal a strčil dovnitř, abych se později vyvaroval náhodnému pohledu do něj. Jen tak-tak jsem ho zachytil a zachránil před pádem do prázdné vany.

Teď to zrcátko držím mezi prsty a váhám, zda mám do něj pohlédnout. Dlouho jsem neviděl svůj obličej a zvědavost mne nutí otočit tu stříbřitou plochu proti sobě.

Právě se mnou opět cloumá zděšení. Vidím svou tvář ztrhanou a zsinalou s prošedlým strništěm vousů. Své vousy jsem sice léta neviděl, protože jsem býval vždy hladce oholen, ale myslím, že jejich šeď mladému muži ve věku pětadvacet let nenáleží. Mé dlouhé havraní vlasy též prodělaly změnu. Nyní jsou protkány bílými vlákny staroby. Vypadám vskutku nejméně o dvacet let starší. Nejsem si však jist, jestli to není jen další halucinace... Jasně! Je to halucinace! Právě se začíná moje tvář deformovat. Za pár okamžiků se opět místo ní objevil ten tajemný stařec v kápi..., jen mi připadá, že má jakoby živější vzhled.

Vyňal jsem ze skříňky nové tekuté mýdlo a stříkl si ho trochu na žínku. Vypadalo jako sperma. Uvědomil jsem si, že jsem dlouho vůbec nepomyslel na sex. Snažím se vzpomenout na svůj poslední pohlavní styk... A náhle to mám před sebou – tu smyslnou dívku s nádherně oblými křivkami, jejíž silueta měla tvar přesýpacích hodin. Její mohutné boky i ňadra se rozkošně vlnily v pravidelném rytmu mých přírazů... To bylo ale zatraceně dávno... Něco takového by se mi mohlo zdát. Třeba jak to s nějakou holkou s plnějšími tvary děláme při svitu luny na hřbitově – na nějakém starém německém hrobě...

NE! Tohle už ne! Už žádné hřbitovy – žádné hroby... Raději někde ve vysoké trávě pod modrou oblohou za jasu teplého slunce. Někde daleko od civilizace...

Z koupelny jsem přišel rovnou do ložnice a lehl si do postele. Usoudil jsem, že nemá smysl přemáhat spánek. Buď by se stejně později dostavil a já bych pak zaspal do práce, nebo by mne zmohl v práci, kdyby se mi podařilo noc probdít. Nechal jsem svítit lustr a zamkl dveře do pokoje. Mnoho klidu mi to však nedodalo. Do zdejších zdí jakoby se vsákly všechny mé noční můry. Jakoby v nich dřímaly veškeré mé vysněné přízraky a čekaly na vhodnou chvíli, kdy znovu vystoupí do prostoru tohoto pokoje.

Vzal jsem z nočního stolku budík, abych ho natáhl. Bylo na něm půl jedné. Zvonění je nastaveno na sedmou hodinu. Ráno totiž snídávám v práci, proto je stávání o sedmé hodině pro mne dostačující.

Ty stěny mne ale vážně děsí, jakoby se v nich opravdu něco zlého skrývalo. Zavírám oči a snažím se přijít na jiné myšlenky. Snažím se představit si milostnou scénu s dívkou blízkou mému idolu...

... ležíme spolu v trávě na jakémsi palouku uprostřed lesa. Naše nahá těla se lesknou ve stříbrném měsíčním jasu a my se mazlíme a navzájem hladíme... Mé dlaně kopírují její oblé křivky a prsty se mi při tom jemně boří do měkoučké kůže. Olizuji její ztuhlé vystouplé bradavky. Líbám ji na mohutná pevná ňadra. Mé polibky míří vzhůru a chtíčem ztvrdlý pyj si tam dole hledá cestu do lačných útrob měkkého teplého klína. Necítím noční chlad. Hřejí nás vzájemné doteky. Žár a spalující touha prostupuje naše těla. Naše horké rty přilnuly k sobě a jazyky splynuly v jednu divoce se zmítající hmotu. Penis lehce vklouzl do pochvy, jako by byl jí vtažen. Trochu jsem se zachvěl po přívalu další vlny rozkoše a známý instinkt mi rozhýbal pánev. Pomalý, ale velice procítěný pravidelný kopulační pohyb se brzy přenesl na boky partnerčiny, které byly rázem ještě dráždivější.

Křídla vášně unášejí naše duše do závratných výšin až kamsi ke hvězdám a naše lesknoucí se těla se tam dole zmítají ve stále divočejším rytmu. Blíží se vyvrcholení. Již je na dosah... Už? ... možná teď...

Náhlý bolestný výkřik té dívky mne však vrátil zpět na zem. Zcela vystřízlivěn z orgastické extáze, která sotva stačila prostoupit mé tělo, jsem s hrůzou hleděl na děj pod sebou. Její tělo se začalo doslova trhat na kusy. Dosud v nepřerušeném vzájemném spojení jsem strnule pozoroval, jak z prasklin kůže na jejím břiše, mezi žebry i na krku vystřikovaly na všechny strany gejzíry krve, mezi nimiž se zběsile mihotala příšerná chapadla čehosi nepozemského...

Abych odvrátil zrak od té příšerné podívané, naposled jsem pohlédl vzhůru. Černá obloha, plná hvězd, se rozjasnila do prázdné běloby známého stropu a stříbrný kotouč luny se rázem proměnil v kulatý lustr, vrhající nažloutlé světlo. Můj hlas, jako by byl ozvěnou smrtelného křiku oné dívky z tohoto posledního snu, zaplňoval prostor ložnice s ohlušující intenzitou.

Jakmile jsem si uvědomil, kde se ve skutečnosti nacházím, oblažila mne obrovská úleva, co mi jako jindy dříve prozradila, že předešlé okamžiky byly jen další součástí mého chorobného snění.

‚Co si teď asi o mně sousedé myslí?‘ napadlo mě, když jsem se z toho šoku trochu vzpamatoval. Musí si říkat, že jsem zralý pro blázinec. Vždyť to není poprvé, co takhle křičím ze spaní.

Rozhlížím se po pokoji. Všechno je na svém místě, tak jako před tím, než jsem usnul... snad! Můj zrak spočinul na budíku. Nemohu však uvěřit tomu, co vidím. Budík sice tikal, ale... Ne! Nemohl se zastavit a pak znovu uvést do chodu náhodou zrovna ve chvíli, kdy jsem se vzbudil. Ten budík šel... snad pozpátku!! Ručičky ukazovaly přesně půlnoc, tedy o půl hodiny dřívější čas, než když jsem se na ciferník díval naposled!

Půlnoc! Proč zrovna půlnoc?! Má to být snad předzvěst další hrůzy? Má to snad být součást celé démonické hry toho... Ne! Nesmím si připouštět, že je to všechno jeho vůle. Není přeci možné, aby někdo, nebo něco řídilo moje sny...

Půlnoc! Jak působivé! Přímo jak z nějaké pohádky o strašidlech... Ano, snažím se to obléci do klaunských šatů ironie, ale nejde mi to... Mám vážně strach...

Mám silné nutkání jít vedle do obýváku a porovnat s tamními hodinami čas. Musím zjistit, kolik hodin doopravdy je. Musím přeci včas vstát do práce. Musím svůj strach přemoci.

Lehce jsem se oblékl a s budíkem v ruce jen tak na boso přišel ke dveřím. Otáčím pomalu klíčem. Napětí vzrůstá s každým dalším úkonem mojí ruky. Mačkám kliku a cvaknutí zámku mnou nepatrně škublo. Otevírám zvolna dveře a snažím se ve tmě za nimi rozeznat nějaké předměty – v příliš velké tmě vzhledem k přítomnosti světla za mnou. Tápám po vypínači vedle dveří a chvíli mi trvá, než ten čtvercový výčnělek ve zdi nahmatám.

Rozsvěcím...

V mžiku, současně s cvaknutím vypínače, jsem se ocitl v jakémsi tunelu. Světlo je tu chabé, ale stejnoměrně všudypřítomné. Hledám jeho zdroj, ale marně, jakoby tu snad ani žádný nebyl. Stěny a oblouková klenba chodby jsou vlhké – vlastně mokré. Něco po nich neustále teče dolů. Nevím, jestli to není tím světlem, ale zdá se, že všude, kam se podívám, je krev – krev stékající po stěnách i v podobě lepkavého bahna, jež mi sahá až po kolena. Za chvíli jsem si uvědomil i přítomnost nepříjemného zápachu rozkládající se krve, který první dojem bezesporu potvrdil. Chtěl jsem se rychle vrátit zpět do ložnice, ale když jsem se otočil, viděl jsem jen to, co bylo i před tím přede mnou – přímou předlouhou klenbu, ztrácející se v dáli. Přede mnou i za mnou je jen ten krvavý oblouk, zmenšující se do temného bodu kdesi v nekonečnu.

Zoufalství a beznaděj – tak by se daly možná nejlépe vystihnout moje pocity. Je to bezvýchodná situace. Připadá mi totiž, že, ať se vydám jedním, nebo druhým směrem, nikdy nedojdu na konec, nebo alespoň k místu, které by se vyznačovalo nějakou výraznější změnou oproti zdejší jednotvárnosti chodby. To není však jediné, co mne teď mučí. Do pórů husí kůže mi proniká nevýslovný odpor z pocitu přítomnosti čehosi živého na dně té páchnoucí kaše. Něco se tam dole hýbe a otírá o moje nohy. Prolézá mi to mezi prsty, jako nějací slizcí červy... Sakra! Nejradši bych vyletěl z kůže!!

Zkusmo jsem vykročil zpět a doufal, že překročením toho nyní neexistujícího dveřního prahu vstoupím do známých útulných prostor, jež jsem podobným způsobem před chvílí opustil.

Brodím se tím krvavým bahnem a pod chodidly cítím pukat jakási rosolovitá tělíčka. Představuji si, jak z nich vystřikují vnitřnosti a protékají mi mezi prsty – odporná představa! Pocit nevýslovného hnusu je však překonáván vzrůstajícím zoufalstvím, protože se stále nacházím v tomto tunelu, přestože jsem již ušel nejméně dvacet metrů, které by mě teoreticky musely přemístit alespoň o tři byty dále.

Kam, zatraceně, zmizela moje ložnice?!

Všudypřítomná hnědorudá hmota se přede mnou začíná mocně vlnit a z tajemného dna stoupají na strupovitou hladinu veliké bubliny. Něco se děje – něco, co má fantazie není schopna ani tušit. Hnijící krvavé bahno jakoby ožilo. V jednom místě se za několik okamžiků jeho okoralá hladina začala mocně zvedat. Vytvořil se jakýsi kopec, který neustále narůstal do výšky a brzy se proměnil v neobvyklý děsivý sloup, vypínající se až ke stropu. Odporné těleso s neuvěřitelnou tekutou strukturou, v jehož nitru byly fyzikální zákony rozmačkány napadrť, nabývalo roztodivných tvarů. Na pěti místech se náhle hmota rozestupuje a tvoří temné otvory. Ty se stále zvětšují a čím dál více připomínají oční důlky, nozdry a bezretá ústa. Vidím monstrum – příšerné monstrum, jehož zrůdnost opět nemá mezí. Tekutá rudohnědá hlava bramborovitého tvaru bez šíje, zaplňující téměř celou šířku tunelu, se ke mně nyní pomalu přibližuje. Vypadá to vskutku jako krev slitá do tvaru podivné hlavy, držící pohromadě záhadným způsobem. Otvor, jenž zřejmě zastupuje tlamu toho netvora, se nepřestává roztahovat. Rozšiřuje se stále víc a víc – do obrovských rozměrů. Hledím do příšerného lačného chřtánu, po jehož stěnách se divoce zmítají jakési červovité výčnělky.

To monstrum mne chce jistě spolknout. Veškeré mé naděje na sebezáchovu se dávno rozplynuly, takže jsem se ani nepokusil o útěk. Jen tu bez hnutí stojím a s hlavou zakloněnou dozadu sleduji, jak se již přímo nade mnou klene ten strašlivý chřtán, jehož okraj mne právě minul a za mými zády se vzdaluje.

Proklatě! Tohle je snad brána do pekla!!

Pak mne najednou obklopila tma... V dalším okamžiku budu snad spolknut a mé tělo se začne rozpouštět v žaludeční šťávě... Nebo jsem na cestě do pekel a co nevidět se kolem mne rozprostře ohnivá říše...

Ne! Místo toho mne opět překvapivě uvítaly známé prostory mé ložnice. Náhlé nezvykle jasné světlo lustru mne oslňovalo a pár vteřin mi trvalo, než jsem prozřel, kde se nacházím.

Jasně! Ležím ve své posteli... a ležím v ní stále od chvíle, co jsem přišel z koupelny. Nebyl jsem si tím sice zcela jist – náhlé a nečekané halucinace mi již rozmazávaly pomyslné hranice mezi sny a realitou, ale ciferník na budíku s nadějí naznačoval, že skutečně bdím. Bylo totiž půl páté, což vypadalo věrohodně. Tentokrát vidím, že jde čas správným směrem. Tma venku za oknem již dostávala jasnější odstín a to znamenalo, že noc je právě na odchodu. Brzy se tedy rozední – i to je v souladu s časem na budíku.

Sedmá hodina je sice ještě daleko, ale spát už nebudu, i když jsem stále dost unavený. Skoro mám pocit, že se nemohu ani pohnout. Připadá mi, že by mi působilo spoustu námahy třeba jen zvednout hlavu. Tak tu tedy ležím dál a oči mám zabodnuté do temného čtvercového okna, v němž je vidět z mé perspektivy jen silueta střechy protějšího domu.

Je pět hodin a venku již je nějakou chvíli světlo nového dne. Uvědomil jsem si, že se už delší dobu, dávno bdělý, rochním v propocené peřině a tento nepříjemný pocit mi ohlásil, že bych se měl jít hned vykoupat.

Ležím ve vaně, do níž teče z kohoutku teplá krev – proud rudé kapaliny, z níž stoupá pára. Ani mne to moc nevyvedlo z míry. Kolem mne se už děje taková spousta neobvyklých a děsivých věcí, že už to skoro se mnou nic nedělá. Ani oční bulvy, které jsem opět uviděl místo kohoutků, mnou příliš neotřásly. Když se tak dívám před sebe, připadám si jako ta Čachtická paní, která věřila, že omládne, když se bude koupat v krvi panen. Hladina krve ve vaně stále stoupá a já se dívám, jak pod ní mé tělo mizí. Chvílemi mi připadá, třeba jako nyní, jako by to tělo ani nebylo moje. Všechno to jsou ty prokleté halucinace. Nevím, co je skutečnost a co je pouhé matení smyslů. Vždyť si ani nejsem úplně jistý, zda nejsem v dalším šíleném snu.

Chci se podívat do zrcadla. Je paradoxní, jak se strach z předtuch proměnil ve zvědavost. Nebo je to spíš projev zoufalství v marném hledání cesty ven z toho všeho – z toho začarovaného kruhu přeludů a snů.

Vstal jsem z vany a vytáhl ze skříňky zrcátko. Než jsem však otočil stříbřitý obdélník proti svému obličeji, chvíli jsem zaváhal. Pak jsem to udělal. Nejdříve se v něm mihnul strop, pak police s různými mycími přípravky po mém pravém rameni a teď se na mne dívá... Ne! Já to nejsem, i když má ta tvář podobné rysy. Možná se trochu podobá mému dědovi, až na ty oči. Ten stařec v zrcadle má oči vsazené příliš hluboko. Nestačil jsem si ho ani pořádně prohlédnout a místo něj se brzy objevil opět ten již dlouho známý stařec v černé kapuci... Řekl jsem „stařec“? Vážně jsem řekl „stařec“?!... Pak je to omyl. Ten muž v kápi je sice pokročilého věku, ale... Stařec? Ne! To rozhodně ne! Jak mne to vůbec mohlo napadnout. Je to dlouho, co mne pronásleduje toto zjevení – muž v černé kápi. Řekl bych, že i on se nějak mění. Slovo „stařec“ v jeho spojitosti přece nepřišlo do mé mysli samo sebou... Svou tvář už prostě asi nikdy neuvidím. Realita se mi vzdaluje a mizí ve změti halucinací...

Nevím, co se se mnou děje. Od poslední nedělní směny na skládce uplynula již hodně dlouhá doba – možná tři dny, možná týden – nevím. Během této doby jsem více existoval ve zlých snech než v hmatatelném časoprostoru, v němž mne stejně obklopovaly přízraky nejrůznějšího charakteru. Nyní se kolem mne rozprostírá prázdná temnota a absolutní ticho. Nevím, co to znamená, ale je to pro mne vysvobozující. Jsem snad mrtvý? Vypadá takhle smrt? Nevím. Myslím, že nemá cenu nad tím uvažovat. Měl bych se přeci těšit z toho lahodného klidu, na který jsem toužebně čekal. Jen se zamýšlím nad tím, co tomu předcházelo. Byl to opětovný a poslední letmý pohled do zrcadla? Snad! Viděl jsem v něm příšernou bílou tvář. Zkrabatělá tenká kůže, kopírující její lícní a čelistní kosti, vypadala jako nechutná mléčná sraženina... Teď mne napadá: něco takového už jsem, myslím, dříve viděl... Pak se kolem mne všechno zatemnilo – jako v mé poslední povídce, kterou mi nechtěli v redakci vydat. V pondělí ráno jsem měl totiž ve schránce dopis od nakladatelství, v němž stálo, že povídka „Vypravěč nočních můr“ je příliš děsivá a že by prý mohla být pro čtenáře až nebezpečná. Není proto možné ji publikovat. Jako důvod podepsaný redaktor uvedl, že se jeden z jeho kolegů po přečtení mého díla pokusil o sebevraždu. Nejdříve prý začal šílet, vyděsiv se patrně něčeho, co viděl jen on, přičemž vykřikoval přibližně toto: „Co tu děláte?!...Kde jste se tu vzal?!... Co se, sakra, děje?!... Kde je světlo?!... Rozsviťte někdo!... Kde jste kdo?!... Rozsviťte!...“ Pak se z ničeho nic rozeběhl k oknu. Okno rozbil a chystal se z něj vyskočit. Tomu bylo naštěstí včas zabráněno. Pád z pátého patra by jistě nepřežil. Ještě než prý přijela sanita, která ho pak odvezla do psychiatrické léčebny, dál dokola mumlal něco o jakémsi bledém muži v černé kápi. Sám podepsaný redaktor mou povídku prý raději nedočetl.

Už ani nevím, o čem ten příběh vlastně byl. Já už ho po sobě znovu nečetl – měl jsem toho všeho už dost...

Jen tma a ticho – nic víc – nepředstavitelný pocit pro každého, kdo není hluchým slepcem. Cítím se velice slabý a všechno mne bolí. Cítím se tak... starý.

Potřebuji načerpat sílu. Musím však hledat vhodné zdroje..., ale kde... a jak?

Náhle mne někam táhne jakýsi neznámý instinkt – instinkt, jenž mi říká, že tam někde za tou bariérou temnoty je něčí strach... a já ho musím dostat.

Vidím mladou dívku, jak jde za temné noci neznámou ulicí a neustále se ohlíží. Stále zrychluje krok. Asi ji někdo pronásleduje..., nebo si to jen myslí. Cítím její strach. Slastně se mi vpíjí do žil. Prostupuje mne zvláštní nepopsatelné blaho a získávám vytouženou energii..., ale je to málo – strašně málo.

Vidím, jak zlá matka zavírá svého čtyřletého syna do sklepa, protože nechce spát. V obýváku má pánskou návštěvu – zřejmě zapřeného milence, jenž nervózně čeká, až ta mladá svůdná mamina uklidí svého parchanta, aby si už mohli konečně spolu zašoustat. Ani mne nezaráží, jak je tato matka vůči vlastnímu dítěti bezohledná. Jsem bezcitná zrůda a zajímá mne jen ten strach. Chci strach toho kluka, který věří, že ve sklepě jsou čerti, jak mu máma dříve namluvila…

Vidím, jak se žena středního věku snaží utéci před nebezpečným zabijákem. Stala se totiž svědkem loupežné vraždy a vrah si ji všiml. Teď se jeho stín pomalu sune po zdi schodiště jakéhosi starého činžáku. Blíží se k místu pod schody, kde se pronásledovaná (a zároveň můj zdroj síly) právě ukrývá. Je to silné sousto, ale je to pořád strašně málo...

… a takhle teď existuji. Lovím strach, který je pak inspirací pro mé noční můry. Ty potom vyprávím těm, v jejichž mozcích zanechal právě strach své zhoubné sémě, aby mne mohlo brzy živit svými lahodnými plody. Kéž bych našel někoho, kdo by strach sám vyhledával – tak jako kdysi já. Vše by bylo daleko snazší…

Moment! Právě usíná ten, co o vlas unikl vražednému útoku nájemného vraha. Je strachem úplně nabitý. Musím si pospíšit, nebo mé místo obsadí dobrotivý pán sladkých snů Morfeus. Jako lehká mlhovina pronikám nosní dírkou spáče do jeho hlavy… a budu vyprávět…. Samozřejmě! Vždyť jsem nový vypravěč nočních můr…