(Euronymos 2006)

Bohumilovi bolestivé rány se postupně měnily v mazlavou hmotu. Maso a tkáň jakoby se rozpouštěly v kyselině chlorovodíkové. Bohumil však nebyl v žádné kapalině ponořen. Visel připoután za zápěstí na mohutném řetězu, jehož druhý konec se ztrácel v bílé prázdnotě nad ním. Jen tak prostě visel v mléčně bílém prostoru, který jakoby nikde nekončil. Z bílé tmy k němu ze všech stran doléhaly nářky a bolestné výkřiky dalších mučedníků.

Mučedníků? Proč ho to vlastně napadlo? Je on mučedník? Má snad tahle noční můra nějaký zvláštní význam?

Snažil se vzpomenout na poslední zažité okamžiky v reálném světě, ale nesnesitelná bolest mu nedovolovala jakkoli uspořádat myšlenky. Ovládla celé jeho vnímání včetně sluchu. Jeho vzdorující sluchovody propouštěly jen nejostřejší a nejhrotitější části z invaze bolestných výkřiků, které útočily na jeho sluch ze všech stran. Bolest všude po těle mu kolovala v žilách jako roje skleněných střípků. Měl pocit, jakoby mu ty střípky rozřezávaly mozek na kaši. Nepřítomně hleděl do bílého prázdna před sebe, aniž by v tom nacházel nějaký smysl, nebo si dokonce tento jednotvárný obraz uvědomoval. Jen občas mu v agónii na okamžik klesla hlava, kdy mu zrak padl na jeho zohavenou hruď. Byl to pohled, po němž by za jiných okolností následoval záchvat paniky a posléze šílenství. Jeho mysl byla však téměř oddána trýzni stejně jako všechny jeho smysly, proto již panika neměla šanci dobýt si své místo ve zmučené duši, narážejíc na pevné hradby agónické lhostejnosti. Kůže na Bohumilově hrudi – vlastně i všude po těle – vypadala jako potrhaná zpuchřelá tenká guma. Vznikaly další a další nové trhliny, z nichž se valila kašovitá hmota žlutozelené barvy, a staré se stále zvětšovaly.

„Ááááááá..., pane Bože! Já už to nevydržím!“ vykřikl Bohumil do bílého éteru poprvé souvislou větu. „Pane Bože! Proč musím takhle trpět? Zbav mne už konečně života!“

„Ale ty už nežiješ,“ ozval se dutý hlas jakoby ze všech stran a zároveň přímo z něho.

Bohumil se s vypětím všech sil a v rámci svých možností prudce rozhlédl kolem sebe. Neviděl však nic. S dojmem, že měl jen sluchové halucinace, opět poddal své veškeré vnímání tortuře. Jako hluboce věřícímu muži však myšlenka, že je na onom světě, i když šlo jen o projev halucinace, začala hlodat v hlavě. Když je tedy mrtvý, má tohle být snad odměna za jeho zbožnost a věčné odříkání si – útěcha za jeho bídný život? Muselo dojít k omylu. „Já nejsem masochista!“ chtěl vykřiknout, ale neměl na to dost síly.

„Máš jen, co zasluhuješ,“ reagoval hlas na jeho myšlenky. „Pykáš za svoje hříchy. Každý musí pykat za své hříchy. Zákon je zákon.“

Bohumil, překonav svou apatii, s sebou škubl. Kdo to mluví? Je to snad archanděl Gabriel?

„Ne,“ řekl hlas, aniž by Bohumil vypustil z úst jediné slovo. „Jsem synem mnoha otců a matek.“

„Co je to za blbost?“ pomyslel si mučedník. „Nemám chuť na hádanky.“

„Je to tak! Jeden z mých otců je tvůj klam a jednou z mých matek je tvá víra,“ ozvalo se opět jako odpověď na jeho myšlenky, což bylo jen ještě zauzlenější hádankou. „Klam předává sémě víře, v jejíž lůně pak čeká na zrod další část mne samého. Čím více mám rodičů, tím jsem větší a silnější. Ty jsi jen jeden z mnoha, kdo v sobě nosil mé rodiče. Tvá pouť je již však na konci a teď je na mně, abych se o tebe postaral – očistil tvou duši od hříchů podle zákona, který jsi společně s mnoha dalšími stavěl, abyste byli šťastni.

„Jaké hříchy? Já přeci...,“ stačil Bohumil vykřiknout, než ho umlčila náhlá nová nesnesitelná bolest v břiše. V dalším okamžiku mu břicho explodovalo, přičemž se žlutozelená směs hnisu a útržků zanícených střev rozlétla do stran jako zemina při výbuchu granátu.

„Tys přeci nikdy nehřešil,“ zabublaly zbytky střev pod jeho hrudníkem a rozesmály se strašlivým bublavým smíchem – smíchem, který ho bodal jako tisíce nožů tam, kde se rozlévaly šťávy z roztrženého žaludku.

„Tys přeci nikdy nehřešil,“ přidaly se také ostatní rány na jeho těle a rovněž se začaly smát sborovým štípavým bolestivým smíchem.

„Jak jen jsi mohl sloužit mše v mojím jménu a kázat písmo svaté, když nejsi schopen uvědomit si své vlastní hříchy?!“ zahřměl hlas rozmrzelým tónem, v němž bylo víc zklamání, než zlosti.

„Nemohu si na nic vzpomenout,“ zadrnčel Bohumilův mozek a na chvíli si připadal jako zvonící budík. Měl pocit, jakoby mu malé kladívečko bušilo ze vnitř do lebky o kmitočtu dvacet úderů za vteřinu. A ta vibrace artikulovala slova jako membrána telefonního sluchátka.

„Jedním ze sedmi smrtelných hříchů, jak psáno jest v bibli, je obžerství. Někdy jsi jedl více, než by bylo třeba, aby ses udržel při životě - jak nechutné!“

Mučedníkova mysl zůstala na chvíli prázdná. Bolest měla velkou moc vytěsňovat jeho úvahy.

„Další ze smrtelných hříchů je pýcha. Častokrát jsi hřešil pýchou, když jsi oblékával kněžské roucho, které má bez pochyby ještě jiný význam než prosté ošacení. Krom toho, že zakrývalo tvou nahotu a snad tě i zahřálo, vyčleňovalo tebe z řad obyčejných lidí a skýtalo ti důstojný vzhled. Nemůžeš popřít, žes měl v sutaně pocit velikosti. Každý den jsi míval tvář hladce oholenou, tvým nehtům se dostávalo skoro císařské péče, jednou týdně ti holič udělal stylový zástřih... hmm – to přeci také nebývá nutné k životu.“

„Chtěl jsem se zalíbit Pánu Bohu“, řekl Bohumil nahlas, aby tu větu zvýraznil jako samozřejmý argument při nějaké hádce. Zároveň mu podvědomé nutkání pootevřelo oči, aby si prohlédl své zohavené tělo.

„Mně?!“ zahřměl hlas s přehnaným tónem údivu. „Mně nezáleží, jak kdo vypadá, pro mne je důležitá lidská víra ve mne – víra vás věřících mi dává život a sílu. Úprava tvého vzhledu tedy nebyla ničím jiným, než projevem pýchy.“

„Ježíši Kriste!“ pomyslel si mučedník. „Jestli je tohle Bůh, tak jaký asi může být Satan?!“

V tom ucítil na zádech ohromný švihanec neviditelného biče, který mu roztrhl kůži od levého ramene až k pravému boku.

„Ty se rou-háš, Bo-hu-mi-le!“ slabikoval hlas zlostně a s každou slabikou dopadla na již zkrvavená záda další příšerná rána, která obnažovala páteř a žebra.

„Áááá!“ zařval bolestí mučedník. „Bože, smiluj se! Neubližuj mi už, prosím!“

„Já se ale nezlobím,“ na to Bůh. „Dávám ti jen rozhřešení, aby byla tvá duše čistá, hodna Křesťana.“

Bohumil bezvládně visel bez sil ještě oponovat. Jeho mysl opět rezignovaně nabyla prázdnoty. Za chvíli však ucítil, že jeho penis tuhne a narůstá v erekci. Dobře si to uvědomoval, ale ztýraná mysl neměla sílu se zabývat žádnou neobvyklostí, natož něčím takovým. Dokonce mu to bylo podvědomě i příjemné, ovšem jen do té doby, než začala být erekce bolestivá. Když bolest v jeho pyji překonala bolest všech dosavadních ran, otevřel oči, zaměřiv je do svého rozkroku. Jeho pohlavní úd byl fialový - téměř dvakrát větší než jeho vlastní dosud poznaná erekce. Sípavý vyčerpaný křik byl jedinou reakcí na ukrutnou bolest. Pyj však růst nepřestával a byl větší a větší. Když už měl velikost přefouknutého kondomu, praskl s mocnou explozí krve. Bolestí vytřeštěné, ale krví náhle zaslepené, oči viděli jen rudý kal.

„Dalším hříchem, jehož ses několikrát dopustil, je smilstvo,“ zaduněl hlas z toho rudého kalu.

„V životě jsem se nedotkl ani obnaženého lýtka ženy, natož abych se s nějakou pomiloval.

„Pohlavní styk jsi sice nikdy neměl - ani s ženou, ani s mužem, ale na muže jako sexuální objekt jsi mnohokrát pomyslel, když jsi měl příležitost zahlédnout nějakého bez oděvu. Myslel jsi na své sexuální uspokojení, které jsi pak nakonec tajně získával onanií ve zpovědnici. To je smilstvo.“

To Bohumila pobouřilo, když si při tom uvědomil, kolik mužů, z těch, se kterými se setkal u zpovědi, zhřešilo nejen prvotním hříchem, ale dokonce i cizoložstvím, a on jim dal rozhřešení za pitomých pět otčenášů. ‚Kde ti pak asi jsou?‘ napadlo ho. ‚Co může být horšího, než co zažívám nyní já.‘

„Jsou to bezbožné duše, bloudící okolo jámy pekelné a chlípně hledí do útrob toho ohniska všeho hříchu a neřesti. Chtějí dovnitř, ale mají strach, že už se odtamtud nevrátí. Jejich nepatrná zbožná část jim totiž našeptává, že patří jinam. Nakonec tam stejně spadnou a opravdu se odtamtud už nikdy nevrátí. Budou nuceni oddávat se nekonečnému hříchu bez šance na vykoupení. Jejich víra byla příliš slabá.“ Zde hlas na chvíli zmlkl, než významně pronesl: „Ale víra tvá byla silná, a proto se jednou dočká spasení.“

Bohumil si přestával být jist, že jeho zbožná cesta životem byla ta správná. Postupně ho naplňovaly pochybnosti, že odpírat si tělesné požitky a bránit se přirozeným pudům mělo pro něj nějaký smysl. Co ho vůbec přimělo k víře? Proč jeho duše přijala zátěž zbožnosti, když mohla být bez ní šťastnější...

Jeho rozervaná záda pocítila další šlehnutí. Pro četnost předešlých ran však už bolest nebyla zdaleka tak intenzivní jako při té první.

„Za-se se rou-háš,“ slabikoval vztekle Bůh a neviditelný bič opět zasahoval obnažené maso a kosti na zádech mučedníka.

„Odpusť mi, Bože!“ zasípalo zohavené visící tělo. „Nechtěl jsem – to samo – ve mně.“

„Vždyť ti nemám co odpouštět. Ani se na tebe nezlobím. Za to mohou tvé ďábelské myšlenky a ty je třeba z duše vyhnat. A na to jsou nejlepší právě důtky. Já jsem přeci Bůh – všemohoucí a dobrotivý. Nikdy bych nedopustil, aby mé věrné zbožné duše zůstaly poskvrněné a staly se díky tomu pak snadnou kořistí ďábla. Své víry nelituj, protože nevěřící duše se nikdy nedočká pokoje a navěky bloudí pozemským světem, ať je dobrá nebo zlá. Jsem dobrotivý a rád bych ty nevěrce spasil, ale nemám nad nimi moc, protože pro ně nejsem. Jsem pro ně jen nanejvýš pojmem čehosi abstraktního a imaginárního, postrádajícího nějaký účel a podstatu. Prostě pro ně neexistuji.“

Bohumila napadlo, zda je možné se tomuto mučení vůbec vyhnout a zda se to vůbec někomu podařilo. Nedokázal by si nikdy, natož nyní v nesnesitelných bolestech, představit život zbožnějšího člověka, než byl on sám.

„Ty se chvástáš, Bohumile,“ zaduněl hlas vyčítavě, však tentokrát bez ostnů zlosti. „Musím ovšem připustit, že téměř oprávněně. Jsi totiž opravdu jeden z nejzbožnějších..., ale každý za svůj život párkrát hřešil. Očistci se tedy kromě nevěrců a nenapravitelných hříšníků zatím nikdo nevyhnul.

Bohumila na moment zasáhla lítost, když si představil někde v té bělobě Karola Wojtylu v podobné situaci jako je on s na cáry rozervaným tělem (pokud se to v záhrobním astrálu dá vůbec tak nazvat), po němž stékají potoky krve. K tomuto člověku totiž choval vždy nejhlubší úctu.

„Ten váš předák, co umřel nedávno, jenž si nechával říkávat Jan Pavel II., pro mne za svého života vykonal hodně práce a hodně posílil význam mého jména. Já bych mu velkou část hříchů protekčně i odpustil, jako jsem odpustil něco málo tobě, protože jsi také posiloval řady věřících, ale on mne zklamal. Nebyl tak zbožný, jak ukazoval celému světu z papežského trůnu ve Vatikánu. Je to duše mazaná a za svého života si vydobyl úctyhodný respekt celého světa, aby ho mohl ovládnout. Dělal to jen pro sebe, aniž by vůbec pomyslel na můj zájem. Každopádně mi vším, co dělal, prokazoval velkou laskavost. Jeho víra byla dokonce i slabší, než jsem si myslel. Nikdo mne ještě takhle nepřelstil jako on. Ale, co mu byla platná jeho aktivita, když neodolal pokušení ďábelskému a nízkým pudům hanebným se podvolil. Teď je v pekle nucen oddávat se hříchu nekonečnému.“

V Bohumilově duši se probudilo to, co v sobě celý život a celou posmrtnou existenci až doposud dusil – závist, zloba a chtíč. S vypětím všech zbytků sil začal křičet: „Já chci taky do pekla – já chci hřešit – já chci smilnit – já chci mrdat...“ Křičel dlouho, aniž by si uvědomoval další rány bičem. Každý zásah neviditelné metly oddělil kus jeho astrálního těla, které se tak postupně rozpadalo a po kouskách mizelo ve všudypřítomné bělobě, dokud nezůstaly viset z pout jen rozdrásané paže končící obnaženými lopatkami.

„Tak já se snažím očistit tvou duši a ty se mi takhle ošklivě rouháš,“ uslyšel Bohumil opět známý hlas a zároveň si uvědomil, že je jeho tělo netknuto bez sebemenšího šrámu. „Co si vůbec o sobě myslíš? Myslíš, že když jsi byl knězem, že se mnou můžeš takhle hanebně jednat? Víš, co mi to dává práce, chránit tě před peklem, když se mi takhle hluboce rouháš? Víš, co mi dalo práce dát tvé astrální tělo opět dohromady, abych mohl znovu nanovo očišťovat tvou duši?“