(Euronymos 2000)
Morbidní humoreska
Povídku jsem napsal pro grindový zin Tuberculosis. Po letech jsem se rozhodl tuto povídku zařadit i do Vypravěče nočních můr, i kdy? vím, ?e se zde jistě trochu vyjímá.

Je po druhé hodině odpolední a já chvatně procházím vrátnicí semtínské chemičky. Mám za sebou v tomto týdnu již třetí nudnou směnu na expedičním skladě a pospíchám domů. Už abych tam byl. Vždyť už tam zase na mne čeká moje milá. Opět se na ni moc a moc těším. Těším se na její dráždivé křivky, na její neobvyklou, jakoby exotickou, kůži, na její slastně omamující vůni, na její smyslnou nahotu...

Stále přidávám do kroku a myslím jen na to, až vezmu do svých paží její krásné vláčné tělo – tak křehké jako odkvétající růže květ – tak jemné jako jarní vánek – voňavé jako... Ach!... Nemohu přijít na vhodná slova, kterými bych vyjádřil tu slastnou a podmanivou vůni jejího těla...

Téměř běžím a mou myslí se prohánějí představy plné erotiky. Ne však té běžné všední, kterou se zabývají jen ti přízemní smrtelníci. Mám na mysli erotiku, jež proniká každým pórem v kůži do mého těla... Tolik se těším...

Dal jsem se do rychlého běhu. Běžím jako o závod hnán sexuálním pudem, chtíčem – smyslnou touhou, která nekompromisně žádá o ukojení. Běžím a ignoruji tázavé pohledy kolemjdoucích. Bývají to většinou známé tváře – stejné jako včera, či předevčírem – stejné jako před týdnem, před měsícem, nebo ještě dříve. Možná mě mají za blázna. Snad jsem pro ně jen podivín. Snad se mi i za zády smějí... Seru na to, co si o mě kdo myslí! Vábí mne bezbřehá touha po rozkoši, dávající jako jediná úlevu našim překrveným genitálům. Nic mne nemůže zastavit!

Rozrazil jsem křídlo vchodových domovních dveří a ženu se po schodišti nahoru – až do devátého patra, kde s moji milou bydlíme. Nemám chuť ztrácet drahocenný čas čekáním na výtah, a tak beru schody po třech s vědomím, že pěšky dorazím ke dveřím našeho bytu dříve.

Jsem nahoře. Stojím před prahem, za nímž jsou naše společné prostory, a sotva popadám dech. Musím se nejprve vydýchat. Při tom myslím na to, jak tu mou opět zasypu polibky, jak ji jazykem pošimrám po jejich neobyčejných bradavkách, jak do ní budu jemně pronikat. Z jejích poševních útrob, které jsou vskutku výjimečné, nemajíce u žádné jiné obdoby, se opět rozlije po mém celém těle příval nepopsatelné slasti.

Poté, co jsem se rychle svlékl, přičemž jsem zanechal v šatně na zemi beztvarý zámotek oblečení, vcházím pomalu a tiše nahý do ložnice. Ona leží na posteli a upřeně se na mě dívá. Také je zcela nahá. Však se od jisté doby ještě neoblékla. Všímám si, jak je den ode dne krásnější – stále svůdnější. Žasnu, jak příroda dokáže pracovat rychle, když se jí trochu pomůže...

Mlčky mi pohledem říká: „Tak už pojď konečně! Na co ještě čekáš?!“ Já neváhám a vzápětí se na ni vrhám. Její půvab je prostě neodolatelný. Po tom, co jsem ji před dvěma měsíci uškrtil šňůrou na prádlo, její krása stále spěje. S nekonečnou slastí olizuji její pokožku ve značném stadiu rozkladu. Rozmokvaná tkáň se mi příjemně lepí na patro, jako rozvařená kůže z ovarového kolena. Vášnivě ji líbám na rozkošně svraštělá ústa s šedou plísní na rtech a lačně nabírám do plic její dech, který tam někde uvnitř vytvořily pracovité baktérie hniloby. Naše genitálie se spojují a můj úd se noří do příjemně kašovité hmoty. Nádherně to uvnitř čvachtá a je to mnohokrát více vzrušující, než když jsem jako malý kluk rád chodíval v gumákách hlubokým blátem. Děloha již jistě zanikla působením hniloby a v kašovitém stavu se vstřebala do zkřehlých, napolo rozmělněných zrosolovatělých střev, která můj pyj znovu hnětá, šlehá a mixuje na padrť.

Bez varování jsem se právě udělal..., ale to nevadí. Náhlý orgasmus mne vůbec nevyvedl z míry. Cítím, jak se tam uvnitř moje sperma mísí s tou paštikou, kterou si, až bude úplně po všem, namaži asi na chleba. Teď si však jen na chvíli odpočinu a pak budu pokračovat v kopulaci...