(Euronymos 2006)

Příběh, který vám nyní chci vyprávět je nejen velice děsivý, ale spřádá do sebe i několik tajemných souvislostí. Ten příběh jsem sám nezažil. Vyprávěla mi ho jedna opilá žena v pivnici, jejíž název jsem už zapomněl. Ostatně to stejně není důležité. Mohu jen říci, že to bylo někde v Rynolticích, kde jsem se tehdy zastavil na pivo, abych zhasil žízeň a spláchl prach z cest vyprahlých nepřátelským sluncem. Předsevzal jsem si totiž, jít pěšky z Hrádku nad Nisou do Lvové lesními stezkami, abych mohl vzdát hold neobyčejným a vznešeným skalám, kolem nichž se cesty klikatí. Aby bylo jasno, jsem milovníkem pěších túr přírodními krásami a cítím se blaženě zejména v blízkosti skal. Od raného dětství žiji tady v Turnově a od útlého věku byly i mým koníčkem pěší výlety do přírody za město. Není proto divu, že jsem za pár let měl Český ráj a jeho okolí prošlápnutý skrz na skrz. Jednou jsem si tedy zajel vlakem do Hrádku nad Nisou, abych si mohl vychutnat již prve zmíněnou cestu kolem kamenných dominant, známých mi dosud jen z vyprávění. Příležitostně jsem chtěl navštívit zámek Lemberk a další zajímavá místa poblíž Lvové, ale to už mi jaksi nevyšlo. Původně měl být cíl mé cesty na železniční zastávce ve Lvové, kde jsem měl nastoupit na vlak do Liberce, ale situace tomu nepřála. Místo toho jsem zůstal do večera ve zmíněné putice a jen taktak stihl poslední vlak z Rynoltic. Nabízí se otázka, proč jsem v té hospodě zůstal tak dlouho, když jsem měl původně jiné plány. Tušíte správně, napadá-li vás, že mne příběh té opilé ženy zaujal. Dotěrné ženě jsem nejdříve naslouchal jen ze slušnosti, protože jsem nepřišel na způsob, jak se jí zbavit a nebýt při tom hrubý. Mluvila o tom, jak je nešťastná a že je pořád sama. Měl jsem svých starostí dost a ty cizí mne rozhodně nezajímaly, natož abych poslouchal sebelítostivé řeči nějakého opilce. Z jejích těžko artikulovaných vět, které vlastně zůstávaly napůl hádankami, bylo jen patrno, že její přítel zemřel za záhadných okolností. Když jsem však dopíjel své druhé pivo a chystal se odejít, její nesouvislé vyprávění začínalo mít mrazivý podtón tajemného příběhu. Namísto svého původního úmyslu jsem si tedy objednal další pivo a pečlivěji se zaposlouchal do vyprávění opilé spolustolovnice, přičemž jsem se snažil svými pokud možno nevtíravými otázkami udržet téma jejího vyprávění kolem záhadné ztráty svého přítele.

Budu vám tedy nyní vyprávět její příběh. Nevím sice, jak se jmenovala a jak se jmenoval její partner, ale budu je nazývat třeba Alžběta a Kazimír.

Jednoho zdánlivě slunečného odpoledne někdy brzy na jaře, když už konečně tály poslední zbytky sněhu, se přibližně osmičlenná skupina ochranářů přírody vypravila na obchůzku po turistických stezkách, křižujících kopce tamního pohraničí, aby zkontrolovali jejich stav po krušné zimě. Jednalo se o studenty různých škol ve věkovém rozmezí patnáct až dvacet let, mající společné členství v Českém svazu ochránců přírody, mezi nimiž byli právě i Alžběta a Kazimír. Jejich úkolem bylo zapisovat, co je kde třeba opravit, nebo obnovit, což se týkalo zejména ukazatelů a informačních tabulí. Při tom obnovovali rovnou i značení cest sadou barevných nátěrů. Ve vysokých polohách se ještě držely zbytky těžkého sněhu, od nichž se klikatily drobné potůčky, které pak v různých prohlubních o několik metrů níže vytvářely hluboké kaluže. Voda z tajícího sněhu si vybírala koryta zejména na cestách mířících do svahu a činila tyto úseky cest téměř neschůdnými. S jedním takovým úsekem se výprava musela potýkat v jednom skalním kaňonu, protože obcházení se zdálo být daleko náročnější. Horizont stezky navíc pokrýval sněhový polštář, čímž ji tarasil. Vypadalo to na první pohled nezdolatelně, ale všichni byli odhodláni to podstoupit i bez potřebného vybavení. Cesta na tom místě byla pokrytá vrstvičkami ledu, po nichž se valila voda o teplotě jen nepatrně vyšší, než bod mrazu, i když bylo poměrně teplo a jaro již definitivně převzalo vládu. Kazimír, který šel jako první, při výstupu musel pečlivě vybírat pevnou půdu bez ledu. Ti další jdoucí v řadě za sebou již věděli, kam šlápnout, když kladli podrážky svých bot do Kazimírových šlépějí. Alžběta šla jako poslední.

Když už byla skupinka téměř u sněhového polštáře, náhle Kazimír uklouzl a pak sjížděl po břiše po ledovém korytě dočasného potůčku dolů marně se snaže něčeho zachytit. Nedokázal ho zachytit ani nikdo z výpravy. Zastavil se až v mělké kaluži na samém počátku stoupání. Té louži se všichni vyhnuli, přestože byla mělká a rozlitá přes cestu. Působila trochu zvláštně, když se vlastně nevsáknuta rozlévala po povrchu z hrubého písku. Kazimír rezignovaně seděl v té louži a dělal směrem ke zbytku skupiny vtipná gesta. Ostatní ho seshora pobaveně pozorovali a smáli se, když viděli, že se mu nic nestalo a že nepříjemnou situaci přijal s humorem.

Nesmáli se však dlouho.

Kazimír se najednou začal do toho písku propadat. Na pár okamžiků od doby, kdy začal volat o pomoc, to ještě vypadalo jako recese, ale pak každému ztuhla tvář v kamenném výrazu zděšení. Za pár vteřin už viděli jen ruce jejich společníka, kamaráda a Alžbětina přítele, jak bezmocně kmitají na všechny strany. To už Alžběta následovala svého přítele dolů po jeho způsobu. Než se však dostala na ono místo, zavřel se nad Kazimírem písek navždy. Alžběta zoufale hrabala rukama v místě, kde zmizely pod hladinou kalné vody Kazimírovy dlaně, ale marně. Nepřipouštěla si ani možnost, že by se také mohla propadnout do země a nenávratně svého přítele následovat.

Zbytek skupiny za chvíli sestoupil opatrně dolů a všichni se snažili pološílenou Alžbětu dostat z toho příšerného místa prosbami a domluvami.

Náhle i ona prudce klesla do zrádného písku a za další okamžik v něm vězela po pás. Ostatní ji rychle chytili za ruce a vše, za co se dalo, a táhli ji ven. Naštěstí nekladla odpor a podařilo se ji zachránit. Nekladla odpor, protože byla hrůzou zcela bez sebe. Jak mi později vyprávěla tehdy v té hospodě, něco jí prý táhlo dolů. Nohavice měla potrhané a nohy ošklivě do krve odřené, jakoby byly sevřeny dvěma balvany.

Tento příběh jsem sestavil podle veškerých faktů, co jsem se od té ženy dověděl. Více už zůstalo v hlubinách její mysli v zajetí alkoholu. Nevím tedy, kde se ta hrůzná příhoda udála, i když jsem se snažil to místo nalézt. Nenašel jsem nic, co by alespoň trochu připomínalo ono hrůzné místo dle popisu té vypravěčky z rynoltické hospody. Po několikaletém pátrání jsem se nakonec smířil s tím, že si ta ženská všechno vymyslela. Prostě jsem usoudil, že šlo jen o fantazii blouznícího alkoholika. Snažil jsem se také tu ženu potkat znovu, abych z ní dostal popis cesty k tomu místu, proto jsem v různé dny a hodiny na ní ve zmíněné putyce čekával. Marně. Nikdy víckrát se tam neukázala. Důkladně jsem tamním výčepním udával její podrobný popis, ale nikdo si na ní nemohl vzpomenout. Žádná žena, která by odpovídala mému popisu, do toho hostince prý nevkročila ani v mezidobích, kdy jsem se po ní vytrvale vyptával.

Příběh ženy z rynoltické hospody jsem převyprávěl celý.

Ale příběh v mém podání má ještě krátké pokračování.

V denním tisku mne upoutal článek, který nosím vystřižený stále s sebou. Jeho podstatný úryvek zní:

„Pohřešují se další dva lidé, kteří záhadně zmizeli v lese poblíž obce Černý les. Jedná se o třicetiletého Jakuba Jáchymovského a jeho sedmiletého syna Ondřeje. 15. července 2004 Jakub J. se svou manželkou Evou a synem Ondřejem přijeli autem na konec lesní cesty, určené pro stroje na těžbu dřeva, kde svůj vůz zaparkovali a vydali se hledat houby. Stále se prý drželi od sebe na doslech. Když Eva J. svého muže ani syna Ondru chvíli neslyšela, začala na oba volat. Od chvíle, kdy Eva J. oba naposledy viděla vedle sebe, do doby, kdy na ně začala volat, prý nemohlo dle jejího tvrzení uplynout více než pět minut. Jakuba a Ondřeje Jáchymovského od té doby už nikdo neviděl. Jedná se o další případ ze série záhadných zmizení ve zmíněné lokalitě. V průběhu minulého roku se v onom lese ztratili celkem čtyři osoby a předloni jedna. Všechny případy se vyšetřují. Tato série záhadných zmizení má pravděpodobně souvislost s událostmi v letech 1990 – 1991. 3. listopadu 1990 nahlásila Diana Švarcová zmizení svého přítele Martina Pohana poblíž jejich srubu, stojícího přímo v lokalitě zmizelých osob v uplynulých posledních dvou let. 22. května byla nalezena mrtvola Diany Š. na plošině na vrcholu bezejmenné skalní stěny poblíž srubu jejího dříve ztraceného přítele Martina P. Na mrtvé nebyly patrny žádné známky násilí. Možnou příčinou smrti mohlo být selhání srdce. Podle tehdejších výpovědí svědků Diana Š. jela 3. května 1991 v 16:25 autobusem na lince Jablonné v Podj. – Flisternštejn ve společnosti Michala Vidličky. Tehdy byli oba viděni naposledy. Je pravděpodobné, že Michal Vidlička byl s Dianou Švarcovou až do její smrti a že zmizel stejným způsobem jako Martin Pohan o půl roku dříve. Není vyloučeno, že se Diana Š. stala svědkem hrůzné scény, mající přímou souvislost se zmizením Michala V. Dalším zajímavým případem, však z ještě mnohem staršího data, je případ Jaroslava Šluka a Kamily Růžové z roku 1982. Z nejmenovaných zdrojů jsme o tom získali jen tyto informace: Osmičlenná skupina mladých lidí renovovala 29. dubna 1982 značení na turistických cestách. Poblíž skalního kaňonu asi čtyři kilometry východně od Černého lesa za nevysvětlitelných okolností zemřeli dva členové z této výpravy Jaroslav Šluk (20 let) a Kamila Růžová (20 let). Ostatní členové výpravy později postupně zemřeli v psychiatrické léčebně v Kosmonosech. Domníváme se, že v tomto případě šlo o taktické odstranění svědků záhadných úkazů, jaké bylo za totalitního režimu běžné....“

Další věty v tomto novinovém článku už nejsou podstatné. Zaujal mne samozřejmě nejvíce případ Jaroslava Šluka a Kamily Růžové, protože tam bylo znát malé podobenství s příběhem oné opilé vypravěčky. Dokonce ani datum události nebyl v rozporu s tímto příběhem, narozdíl od ostatních případů uvedených v článku. Ta žena mi vyprávěla v Rynolticích svůj příběh v létě roku 1991. Napadlo mne, zda nebyla jedním z těch šesti svědků té tajuplné události z 29. dubna 1982. Chtěl jsem tomu přijít na kloub a zvědavost mi nedala spát. Zatím jsem vlastně nevěděl, co hledám, ale znal jsem již dvě jména a k nim bylo třeba v první řadě připojit fyzickou podobu. Hledal jsem tedy po archívech staré výtisky Rudého práva a jiné novinové plátky tehdejší doby z 30. dubna až 31. května 1982. Z každého dne v tomto období jsem našel dost materiálu, ale o tom, co se stalo na jedné lesní stezce čtyři kilometry východně od Černého lesa, nikde nebyla ani slovem zmínka. Na matrice jsem si tedy zjistil, kdo jsou rodiče Járy a Kamily. Jejich bydliště jsem byl však nucen hledat jinde. Zkusil jsem Telefonní seznam. Rodiče Jaroslava se jmenují Jaroslav a Romana Šlukovi, ani jeden však v seznamu nebyli. Našel jsem tam však jméno Vladimír Růžový, což je otec Kamily. Přál jsem si, aby nešlo jen o shodu jmen. Když jsem zazvonil u domku, kde měl pan Růžový bydlet, jakási stařenka odhrnula záclonu a dlouho mhouříc oči zkoumala, kdo to stojí u branky. Když jsem konečně stál před ní na prahu domovních dveří, představil jsem se jako Kamilin bývalý spolužák ze základní školy a doufal jen, že je všechny nezná nazpaměť. Samozřejmě jsem se ujistil, že jsem na správné adrese. Předstíral jsem, že nevím, že Kamila už nežije, přičemž jsem Paní Růžovou poprosil, zda by mi neposkytla nějaké informace o tom, kde nyní Kamila bydlí, protože dávám dohromady seznam na setkání žáků naší bývalé třídy ze základní školy po třiceti letech. Z novinového článku, který jsem vám před chvílí předčítal, vyplívá, že jsem se narodil o rok dříve než Kamila, proto jsem téměř počítal s tím, že mi lež vyjde. Nemohl jsem přeci přijít a bez okliky se zeptat, jestli něco neví o smrti své dcery a ve finále se ještě přiznat, že Kamilu vlastně vůbec neznám. Dopadlo to nakonec tak, že mne stará paní pozvala dál, uvařila mi kávu a pozvolna začínala sama od sebe o Kamile mluvit. Bylo jasné, že si potřebovala s někým o Kamile popovídat. To se mi náramně hodilo. Vlastně mne tato možnost napadla jako jedna z těch pravděpodobnějších. Ve chvílích, když byla zticha, jsem si v duchu úzkostlivě připravoval nejvhodnější reakci na to, až mi poví o smrti své dcery.

Náhle mi zrak, jak jsem jím těkal po místnosti, spočinul na zarámované fotografii na zdi vedle starého otomanu. Na snímku zachycená dívčí tvář mi někoho silně připomínala. Za chvíli jsem si uvědomil, že ta dívka se velmi podobá oné opilé vypravěčce z rynoltické hospody. Samozřejmě, že na fotce vypadala daleko lépe a svěží, přičemž věk hrál v tom rozdílu jen pramalou roli. Snažil jsem se sloučit všechny své poznatky a uspořádat souvislosti, ale jedna věc stále tajuplně zůstávala pod černou skvrnou. Jaký jiný vztah by mohla mít matka Kamily k ženě na fotce, než, že by mohlo jít nanejvýš o kamarádku její dcery? Když si někdo dá něčí fotku do rámečku, mívá přeci k němu nějaký blízký vztah. Mne v tu chvíli napadla jen jedna věc. Tahle žena viděla Kamilu umírat, říkal jsem si v duchu, než mne stará paní téměř omráčila větami:

„Na té fotce, na kterou se díváte, je Kamile dvacet. Je to poslední její fotka – pořízená asi týden před tím, než od nás navždy odešla.“